V pouštním stanu místo zasněžené chalupy

Zatímco v nacisty okupované Praze klesaly v lednu 1941 teploty na – 14°, celkem 304 dobrovolníků, kteří tvořili jádro formujícího se Čs. pěšího praporu 11 – Východního, se pro změnu mělo sžít v té době s pouštními podmínkami v oáze Jericho v Judské poušti. Místo nacistů jim zde znepříjemňovali život především škorpioni a všude přítomný písek a písečné blechy – a také tvrdý náročný bojový výcvik a dlouhé pochody v kamenitých roklích. To vše však českoslovenští vojáci v drtivé většině přijímali s chutí a pochopením. Byli dobrovolníci a chtěli bojovat.

MUDr. Leopold Firt, lékař Čs. pěšího praporu 11 - Východního, o své pouštní zkušenosti zaznamenal: "Jednoho dne člověk pozná, že si na ni zvykl, na poušť. Ne na ty nepříjemnosti, které přináší pouštní život, ale na ni samu. Jednoho dne se člověk probudí a je jiný než včera a předevčírem. Stesk, touha, úzkost, domov – to vše od něho odstoupí. Ne, ani tak to není – ! Není to však už kruté! Jako by se to stalo kdesi daleko, a přece blízko. Myslíte na ženu, dítě, na svůj byt… a je to jako krásná vzpomínka. Obrázek, na který se usmíváte, ale jako by už byl z jiného světa… "

I přes všechny spartánské podmínky a jednotvárnou konzervovanou stranu pozdější vzpomínky písečných poustevníků ze srdce Evropy nepostrádají úsměvná ohlédnutí. Výjimkou ve vzpomínkách nebyl ani velitel československé jednotky tehdejší podplukovník pěchoty Karel Klapálek. V jednotce byly různé osobnosti - včetně těch, kteří byli v poušti jako doma, protože přišli ke Klapálkovi z francouzské cizinecké legie.

Typickým příkladem starého cizineckého legionáře byl bývalý rolník a nyní svobodník František Neoral (* 13. března 1904 v Leštině u Zábřehu), který odsloužil v řadách cizinecké legie jedenáct let. K československé jednotce přešel ze Sýrie jako jeden z prvních již 20. července 1940. Když byl 1. listopadu téhož roku utvořen Čs. pěší prapor 11 – Východní, stal se Neoral Klapálkovým příkazníkem.

Ten mu zachoval sympatie i ve svých poválečných vzpomínkách:

„A všichni jsme se museli učit stavět v poušti stany. S těmi byla nějaká trampota! Večer třeba stál ve svitu měsíce stan vzpřímený jako panenka v bělavé sukni, v noci se trošku otočil vítr, a pohroma byla hotová. Stanové tyče, plachty, kolíky, všechno pohřbilo spáče. A než se z toho vymotali, to bylo křiku, jadrných nadávek, proklínání!

Měl jsem tehdy naštěstí příkazníka Neorala a ten tedy stanům rozuměl a s povětřím byl jedna ruka. Ještě nikdo vítr ani nezaslechl, a on už lezl po čtyřech kolem mého stanu. Klep, klep, klep! ťukalo dřevěné kladívko o kolíky třeba o půlnoci. Hned jsem věděl – aha, za chvíli to začne foukat! Mohl jsem klidně ležet a poslouchat výkřiky, které se zanedlouho začaly ozývat z překocených ložnic. První obyčejně začali povykovat doktor a pobočník, ti bydleli nejblíž. A což když se do toho takhle dalo do deště!“

Svérázný Neoral byl Klapálkovým průvodcem i při jeho výletě na Horu Pokušení, kdy obcházel číhavě okolo svého velitele po skalách a jakmile zahlédl někde za skaliskem, třeba hodně na protějších svazích, bílý turban, už střelil. Klapálek mu to rozhořčeně zakazoval, ale starý pouštní harcovník se bránil: „Znám to z legie, abych nečekal, až Arab vystřelí první...“

V palestinské Gedeře měla československá jednotka i několik jezdeckých koní, což bylo podle Klapálkových vzpomínek další pozdvižení pro jeho příkazníka:

„Koně, to bylo něco pro Neorala! Pořadí jeho péče se teď změnilo: napřed byl můj kůň, potom jeho kůň, potom já a nakonec všechno ostatní. Když jsme se tak spolu toulávali po okolí, vylezlo z něho jednou jeho směšnou česko-francouzskou hatmatilkou, že mu připomínají domov, moravskou dědinu, ze které utekl před léty kvůli děvčeti. Na přehlídku se museli koně lesknout, jako by byli z hedvábí…“

V Judské poušti však čs. jednotka odešla 24. února 1941 do Egypta. Zde postupně získávala další doplňky, aby se již o tři měsíce později mohla přesunout do frontového pásma v Západní poušti. Čas boje se blížil...

Jindřich Marek