Válečný příběh beskydské převaděčky i vězeňkyně Marie Pětrošové – 1. část

Přinášíme vám první část textu historičky Pavly Plaché věnovaného životnímu příběhu dnes prakticky zapomenuté Marie Pětrošové, ilegální převaděčky, která v roce 1939 pomohla přejít hranici protektorátu a Polska vícero budoucím zahraničním bojovníkům. Za své postoje zaplatila vlastním životem. Studie se zaměřuje nejen na její odbojovou činnost, zatčení a věznění, ale všímá si i specificky ženských aspektů perzekuce, které její případ provázely.

 

Okupace zbytku českých zemí Německem v březnu 1939 přiměla stovky vojáků rozpuštěné československé armády k rozhodnutí opustit zemi. Většina z nich se v zahraničí zapojila do boje proti nacismu v řadách československé armády nebo armád spojeneckých. Na organizaci přechodů za hranice se podílelo také mnoho civilistů.

Vojákům zahraničního odboje se po letech dostává společenského uznání, vojenští historici se jim soustavně věnují, vycházejí o nich knihy. Naproti tomu jména jejich civilních spolupracovníků a spolupracovnic vystupují z anonymity víceméně náhodně. Domácím odbojem se zabývají spíš regionální badatelé, systematický výzkum prakticky neprobíhá. Jakékoli bádání komplikuje hlavně torzovitost dokumentů o odbojové činnosti a jejich rozptýlenost v různých domácích i zahraničních institucích a soukromých sbírkách.

Vzhledem k časovému odstupu postupně mizí příběhy domácích odbojářů také z kolektivní paměti. Snad více než o mužích to platí o ženách. Jejich odbojové aktivity se odehrávaly zpravidla v mužském stínu. Navíc po nich zůstalo v archivech méně pramenů administrativní povahy nežli po mužích – vojácích. Pokud se o ženách píše, zmiňují se hlavně osudy nejvýraznějších osobností. V případě žen, které se podílely na organizování ilegální emigrace v prvních měsících protektorátu, je dnes znám především osud Inky Bernáškové nebo Mileny Jesenské.

 

Přechody hranic

Nová hranice mezi Česko-Slovenskem a Polskem existovala k 15. březnu jen několik měsíců. Polsko po Mnichovu anektovalo československé Těšínsko a delimitační práce tu probíhaly až do prosince 1938. Tento úsek hraniční čáry představoval od března do konce srpna 1939 nejschůdnější cestu do exilu. Hranice byla k přechodům využívána po celé své délce. Zvlášť frekventovaná byla vzhledem k nepřehledné, hornaté krajině oblast u beskydské Morávky.

Do exilu odcházeli lidé, kteří z nejrůznějších důvodů nesouhlasili s nacistickou politikou nebo jim hrozila perzekuce z jiného, například rasového důvodu. Velkou skupinu mezi nimi tvořili vojáci a důstojníci rozpuštěné československé armády, kteří hodlali v zahraničí bojovat proti Německu. Vyhledávali pomoc u místních převaděčů, obeznámených s horským terénem Beskyd mnohem důkladněji než nově dosazená německá pohraniční stráž.

Převaděčská síť byla poměrně hustá. Jako záchytné body fungovaly soukromé usedlosti, hospody a penziony. V Polsku exulanti mířili na britský konzulát do Katovic, kde pracovala charitativní organizace Czechoslovak Refugee Trust Fund, pomáhající čs. uprchlíkům v cestě na Britské ostrovy. Někteří z Katovic pokračovali do Krakova, jiní tam odjížděli přímo po překročení hranic. V Krakově totiž i po vzniku protektorátu nadále fungoval československý konzulát. Jeho přednosta Vladimír Znojemský jako jediný z československých konzulů v Polsku omítl bezprostředně po okupaci předat svůj úřad Němcům a přihlásil se k zahraniční akci Edvarda Beneše. V Krakově byly oddělovány vojenské osoby (tzv. vojenská skupina) od civilistů. Vojáci pak byli shromažďováni nejprve v Turistickém domě na hlavním náměstí a od počátku července 1939 v záchytném táboře v Malých Bronowicích. Do vypuknutí války byli českoslovenští uprchlíci transportováni na sever Polska a následně většinou po moři do Francie. Část z nich, především komunisté, pokračovala z Polska na východ do Sovětského svazu. S rostoucím napětím mezi Německem a Polskem přestávaly polské úřady postupně činit emigrantům z protektorátu potíže, a naopak se jim snažily úředně vycházet vstříc.

 

První zatčení Marie Pětrošové

Emigrační vlna nezůstala stranou pozornosti německých bezpečnostních složek. Gestapo v protektorátu spolupracovalo při sledování uprchlíků s německým Abwehrem ve Vratislavi (Breslau).  Z této úřadovny přišlo v červnu1939 do Prahy a do Brna hlášení: „Mezi 12. a 18 červnem 1939 překročilo protektorátní hranici mezi Morávkou a Kameral Ellgoth [Komorní Lhotka] dalších 30 československých důstojníků, rotmistrů a vojáků. Podle vyšetřování převádí tyto osoby neznámá žena, která bydlí v blízkosti Morávky. Tato žena je odvádí na hranici mezi Morávkou a Polomem […], kde si je přebírají polští důstojníci. Tito lidé jsou odváděni do pohostinství Puckmann a odtud většinou dál do Katovic.“

Gestapo začalo po neznámé pátrat. Byla zadržena o dva měsíce později, 18. srpna 1939, německou pohraniční hlídkou u Morávky a identifkována jako devatenáctiletá Marie Pětrošová z Frýdku. Nejprve ji dopravili na služebnu pohraniční stráže v obci Pražmo, následujícího dne ji vzalo do vazby gestapo v Moravské Ostravě. Byla podezřelá z podílení na organizaci ilegálních přechodů do Polska a ze špionáže. Podle informací, které měli příslušníci gestapa k dispozici, spolupracovala s „bývalým československým leteckým důstojníkem“ Františkem Příborským. Ten měl být ve spojení se štábním kapitánem Aloisem Čáslavkou, který však již mezitím protektorát ilegálně opustil, a také s vedoucími představiteli polských tajných služeb.

Marie Pětrošová při výslechu přiznala, že se s Příborským znala od roku 1938. Uvedla, že byli přátelé, ale rozešli se ve zlém. Popřela, že by pracovala pro nějakou politickou skupinu i to, že by o nějaké ilegální činnosti vůbec věděla. Zjevně se snažila vyvolat dojem naivní, dobrodružné mladé ženy, která podniká sama neškodné výlety do přírody. Tato záliba ji také, jak vypověděla, měla přivést k pravidelným cestám do Morávky, kde navštěvuje svou tetu Terezii Motyčkovou.

Vyšetřovatelům gestapa se její výpověď nezdála věrohodná a začali ji ověřovat. Předvolali si Motyčkovou, jejíž výpověď vnesla do případu řadu dalších nejasností. S Marií Pětrošovou se prý seznámila až prostřednictvím Příborského. Pětrošová si k ní domů měla vodit milence, mimo jiné i Příborského, s nimiž prý podnikala procházky po okolí Morávky. Marie Pětrošová při následné konfrontaci tato tvrzení popřela a trvala na své původní výpovědi. Doplnila jen, že výlety do přírody podniká na doporučení svého lékaře, aby trávila více času na čerstvém vzduchu.

Gestapo mezitím výslechem dalších svědků zjistilo, že se na polském území blízko Morávky nachází chata, jež slouží jako záchytná kancelář pro české uprchlíky, kteří jsou zde verbováni do „francouzské či britské legie“. Více se však příslušníkům gestapa zjistit nepodařilo. V případě Marie Pětrošové považovali za prokazatelný pouze přestupek ilegálního překročení hranic. Ten si Pětrošová odpykala několikatýdenní vazbou, a proto byla 25. září 1939 propuštěna. I přes rozpory ve výpovědích Pětrošové a Motyčkové se příslušníci gestapa spokojili s tvrzením, že důvodem pro cesty zadržené dívky do Morávky byl neuspořádaný osobní život. Dostalo se jí od nich pouze důrazného varování, aby nadále žila spořádaně a vyhnula se tím pozornosti německých bezpečnostních složek. Bylo jí též uloženo, aby na gestapu nahlásila Františka Příborského, pokud by se jí ozval. Ten ostatně gestapo zajímal především, považovalo jej za hlavního organizátora ilegálních přechodů v oblasti Morávky. Vyhlásilo po něm pátrání. Zmizel však beze stopy.

 

Další zatčení

Za pět měsíců byla Marie Pětrošová zatčena gestapem znovu. Hranice protektorátu s Polskem sice už téměř půl roku neexistovala (od září bylo Polsko okupováno Německem a protektorát díky připojení Těšínska a rozsáhlých oblastí Slezska k říši nesousedil ani z tzv. Generálním gouvernementem), při vyšetřování případu se však objevily nové skutečnosti. Příslušníci Gestapa Moravská Ostrava vyslechli v lednu 1940 několik nových svědků. S vyšetřováním jim pomohli také kolegové, etablovaní mezitím v nově zřízených služebnách gestapa na území okupovaného Polska. Několik nových svědků z Polska potvrdilo zapojení Marie Pětrošové do organizování ilegálních přechodů hranic mezi březnem a srpnem 1939. To posílilo dřívější domněnku, že s Františkem Příborským spolupracovala vědomě.

Při druhém zatčení vyšlo najevo, že je zadržená v jiném stavu. Ani tato skutečnost však její internaci nezabránila. Převezli ji do ženské věznice při Okresním soudu v Moravské Ostravě. Za otce dítěte Pětrošová označila jistého Františka Hrubého, s nímž měla údajně jen krátkou známost a jehož viděla naposledy v polovině července 1939. Při výsleších na gestapu odmítla i přes fyzické týrání vypovídat. Svou vytrvalostí a vzdorovitým vystupováním zjevně pobouřila vyslýchajícího kriminálního tajemníka Gustava Langhanse, jenž do zprávy adresované vrchní úřadovně gestapa v Brně v dubnu 1940 shrnul: „V případě Pětrošové jde o českou šovinistku nejhoršího druhu. […] Není pochyb, že se jedná o nejznámější pašeračku lidí v rajonu naší služebny. Přes opakované výslechy se jí dosud nepodařilo přimět k doznání. Naopak předváděla svou aroganci a drzost.“

Pro zahájení soudního vyšetřování měli příslušníci gestapa zřejmě málo důkazů. Začali tedy připravovat její deportaci do koncentračního tábora. Poslat tam těhotnou ženu však nebylo možné. Langhans tedy zkoušel zařídit prozatím její přemístění do některé střežené porodnice na území říše. Jeho požadavek ale brněnská služebna gestapa z finančních důvodů zamítla a Marie Pětrošová byla 27. dubna 1940 propuštěna do domácí péče pod dohledem okresních úřadů. Za pouhých jedenáct dní porodila dceru, kterou pojmenovala Milena. Ošetřující lékař předepsal tělesně zesláblé novorodičce čtyřtýdenní klid na lůžku.

Do třetice byla Marie Pětrošová zadržena sedm týdnů po porodu 25. června 1940. Zatýkání prováděl osobně kriminální tajemník Langhans, který ji pak převezl zpět do věznice okresního soudu v Moravské Ostravě. Dcera Milena zůstala v péči prarodičů. Ještě téhož dne poslal Langhans na Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) žádost o uvalení ochranné vazby. Marii Pětrošovou v ní označil za „českou šovinistku nejhoršího druhu a totálně zkaženou osobu“, u níž „existuje obava, že by se v případě propuštění zapojila znovu do protiněmecké činnosti“. Uvalení vazby později osobně urgoval.

Rodiče Marie Pětrošové se snažili své dceři všemožně pomoci. Žádost o propuštění adresovali brněnskému Oberlandrátu i kanceláři Adolfa Hitlera. Uváděli, že jejich dcera je matkou malého dítěte, důsledkem předchozího věznění se musela podrobit operaci, je celkově chatrného zdraví a lékař se obává propuknutí tuberkulózy. Slibovali, že v případě propuštění dohlédnou, aby se už do ničeho nezapletla. Všemožně se též snažili povzbuzovat svou dceru ve vězení. Její sestra Emílie se v listopadu 1940 pokusila propašovat do vězení moták zašitý do menstruačních vložek, ale byla odhalena. (viz obrázek). Veškeré snahy rodiny byly nakonec marné. Ještě v listopadu 1940 přišlo z Berlína do Brna oznámení o uvalení tzv. ochranné vazby, v němž bylo uvedeno i místo k tomuto účelu určené: ženský koncentrační tábor Ravensbrück.

 

V Ravensbrücku

Do Ravensbrücku byla Marie Pětrošová dopravena 7. prosince 1940. Pracovně ji zařadili do dílny, kde se šily vojenské uniformy. Ubytována byla na prvním bloku. Zde v té době bydlelo také několik Češek, s nimiž se rychle seznámila. Vedle již zmíněné Mileny Jesenské tu bydlela i Jožka Jabůrková (vlastním jménem Josefa Palečková), zadržená bezprostředně po březnové okupaci v březnu 1939 při preventivní zatýkací akci. Jabůrková byla od mládí aktivní členkou Komunistické strany Československa (KSČ). Působila v její tělovýchovné organizaci, měla zkušenosti ze stranických agitací mezi ženami a později se stala šéfredaktorkou komunistického časopisu pro ženy Rozsévačka. Angažovala se také v komunální politice, v letech 1932–1938 byla zvolena za KSČ do ústředního zastupitelstva Hlavního města Prahy.

Také v koncentračním táboře se projevovala velmi aktivně. Podle řady dochovaných svědectví mezi vězeňkyněmi iniciovala a organizovala ilegální činnost spočívající ve školení v otázkách komunistické ideologie. S Marií Pětrošovou se spřátelily. Spíš než politika (Marie Pětrošová byla vychovávána zřejmě v „masarykovském duchu“) je sbližovalo to, že pocházely ze stejného kraje, Jabůrková prožila dětství v severomoravských Vítkovicích. Osud mladé matky-odbojářky a její nemanželské dcery zjevně čtyřiačtyřicetiletou Jabůrkovou velmi zasáhl. Také vyrůstala v neúplné rodině, a ačkoli sama děti neměla, měla k nim blízký vztah, věnovala se jim v tělovýchově a psala pro ně pohádky.

Navazování důvěrných přátelství mezi vězenkyněmi bylo jednou klíčových strategií pro přežití tvrdé každodenní reality v táboře. Jsou známé i případy, kdy starší ženy přebíraly ochrannou ruku nad svými mladšími, méně zkušenými, a tím „ohroženějšími“ spoluvězeňkyněmi. V souvislosti s Ravensbrückem se v historiografii hovoří také o vzniku „malých rodin“ – skupin několika žen, které držely pospolu, vzájemně se hlídaly a podporovaly. Výrazem takové podpory byly drobné dárkové předměty (kapesníčky, obrázky, malé knížečky atp.), které ženy vyráběly z materiálu tajně sehnaného (ukradeného) v táborových kancelářích a dílnách.

Blízký vztah se zřejmě rozvinul i mezi Jožkou Jabůrkovou a Marií Pětrošovou. Lze tak usuzovat díky dochovanému artefaktu, jímž je malý sešit, který Jabůrková pro Pětrošovou vyrobila k jejím 22. narozeninám v prosinci 1941. Nese název „Pohádky pro Milunku“ (tedy pro její dceru Milenu) a obsahuje tři autorské texty (pohádky), nazvané: „Když jsem byla ptáčkem“, „Co vyprávěla košilka“ a „O košilkové mámě“. Druhou část sešitu tvoří „Dětský přehled“, malý katalog výstřižků obrázků novorozenců a batolat a dětského oblečení z časopisů, které se Jabůrkové podařilo v táboře sehnat. Kromě sešitu věnovala Jabůrková Pětrošové ručně vyrobenou hadrovou panenku.

Obavy lékaře, který Marii Pětrošovou ošetřoval po porodu doma ve Frýdku, se ukázaly jako oprávněné. V roce 1942 onemocněla v Ravensbrücku zánětem mozkových blan. K propuknutí nemoci bezesporu přispěla těžká práce, nedostačující strava, omezené hygienické možnosti a celkově špatné životní podmínky v táboře. Kvůli absenci historických pramenů nevíme, zda a jak byla Marie Pětrošová léčena, je však možné vytvořit si určitý obrázek na základě toho, jak fungovala péče o nemocné v Ravensbrücku v této době.

V táboře sice existovala vězeňská nemocnice, tzv. revír, v roce 1942 v ní však pracovali jako lékaři pouze příslušníci SS, jimž na uzdravení nemocných nijak nezáleželo. Hlavním cílem bylo obnovit alespoň částečně práceschopnost vězeňkyně: „Jak se léčilo? Rány mastmi, ostatní práškově. V horečnatém případě betkartou, což znamenalo, že nemocná může zůstat na bloku v posteli a nemusí do práce, a hlavně dokonce ani na apel. Těžší případy byly přijaty do nemocnice.“

Vedoucím lékařem v revíru byl v té době Gerhard Schidlauski. Spolu s ním zde pracovali Rolf Rosenthal a Herta Oberheuserová. Pouze ošetřovatelky se rekrutovaly z vězeňských řad. Většina jich byla polské národnosti. V roce 1942 tu pracovala v administrativě československá komunistka německé národnosti Ilsa Machová a česká novinářka Milena Jesenská. Podle vzpomínek se vězeňské zaměstnankyně revíru chovaly ve své většině solidárně. Zda a v jaké podobě se případné pomoci dostalo Marii Pětrošové, můžeme dnes jen spekulovat.

Marie Pětrošová své nemoci nakonec 14. dubna 1942 podlehla. Její tělo bylo převezeno do krematoria v nedalekém městečku Fürstenberg, kde bylo 17. dubna zpopelněno. Popel zemřelých se v této době sypal do hromadného hrobu na fürstenberském hřbitově, který je proto s největší pravděpodobností také místem jejího posledního odpočinku. Gestapo informovalo rodinu o její smrti ústně až tři týdny poté, 4. května 1942. Z Ravensbrücku byl jejím rodičům později doručen balík s několika osobními věcmi, mimo jiné zmiňovaná hadrová panenka a sešit s pohádkami Jožky Jabůrkové.

Pavla Plachá

 

O Marii Pětrošové vznikl také rozhlasový pořad, poslechnout si ho můžete ZDE.

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha