Ve dvou uniformách: vojáci, kteří bojovali za obě strany

Jedním z velmi zajímavých letošních počinů na poli historického bádání v oblasti vojenství byla i konference nazvaná Ve dvou uniformách. Jak název napovídá, týkala se problematiky těch vojáků, kteří ve druhé světové válce bojovali „na obou frontách a proti oběma nepřátelským stranám“. Konkrétně šlo o vojáky wehrmachtu, kteří byli nuceně mobilizovaní a zároveň se někteří z nich zapojili do odboje proti nacistické síle.

 

Konference „Ve dvou uniformách“ se konala v Hlučíně a byla v několika aspektech jedinečná. Zaprvé bylo neobvyklé již samotné místo setkání, tedy Hlučín, nevelké město takřka na samotných hranicích českých zemí. Jistou zvláštností byla též skutečnost, že kromě češtiny byla jednacím jazykem němčina, která takto zcela vytlačila jinak běžnější anglický jazyk. Pořadateli konference byli Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Muzeum Hlučínska, kteří zvolili komparativní přístup. O tom svědčí významné zastoupení odborníků ze zahraničí, jmenovitě z Francie, Norska, Polska, Slovinska a Spojeného království.

Nejdůležitějším aspektem bylo pochopitelně zaměření konference. Název „Ve dvou uniformách“ s podnázvem „Nuceně mobilizovaní do wehrmachtu a jejich účast v odboji“ s upřesňujícím dodatkem „Okolnosti, souvislosti, marginalizace“ avizoval cíl odborného setkání, totiž úsilí o prozkoumání nepříliš známé problematiky.

 

Poláci i Francouzi

První blok zarámoval téma služby ve více armádách do širších souvislostí. Prvním přednášejícím byl Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V referátu s názvem „Zamlčení vojáci: Národní příběh a marginalizace“ zdůraznil především skutečnost, že dlouhé roky po skončení druhé světové války byla záležitost služby příslušníků exilového vojska v německé branné moci záměrně marginalizována, byť z důvodů, které jsou ve zpětné reflexi pochopitelné. Pro toto zamlčování je nicméně symptomatické, že k němu docházelo ve všech dotčených evropských zemích, bez ohledu na skutečnost, zda se nacházely na západní či východní straně „železné opony“.

Zmíněnou tezi ve svém příspěvku „Otázka nucené mobilizace v Evropě za druhé světové války“ rozvinul Milan Sovilj, rovněž pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Naznačil přitom možné vysvětlení, totiž že nábor z řad bývalých příslušníků wehrmachtu byl v první řadě realizován z důvodu nedostatku jiných lidských zdrojů, a to často navzdory komplikacím, které takový proces doprovázely, a zcela bez ohledu na morální principy.

Další dva příspěvky pak přímo osvětlily situaci v jednotlivých zemích. Sebastian Rosenbaum z polského Ústavu paměti národa v Katovicích se v příspěvku „Jako Poláci ve wehrmachtu: Dílčí aspekty jednoho fenoménu“ zaměřil na situaci Poláků. Na územích Polska, která byla po roce 1939 připojena k Německu, se nacházelo početné obyvatelstvo, jehož identita nebyla definována v národních kategoriích, případně kolísalo mezi polstvím a němectvím. Celkový počet takto naverbovaných mužů činil více než 350 000, což řadilo německou brannou moc mezi armády s nejvyšším množstvím Poláků.

Frédéric Stroh ze štrasburské univerzity pojednal o situaci ve Francii, konkrétně na území Alsaska a Lotrinska. Jak již napovídal název referátu „Odboj francouzských vojáků wehrmachtu a německá represivní opatření“, byl jeho badatelský zájem zúžen na  příslušníky francouzského původu, kteří zběhli z německé armády a zapojili se do odboje; vzhledem k tomu, že bojovali na všech frontách druhé světové války, lze jejich odbojovou činnost vystopovat od východní přes italskou až po západní frontu.

 

České země

Druhý blok konference zaměřil svou pozornost na české země. Blok otevřel Vladimír Pilát z Vojenského historického archivu, který pojednal o „Přijímání důstojníků ‚sudetoněmeckého původu‘ do německého pozemního vojska“. Byť se jednalo o badatelský směr, který byl teprve rozvíjen, prezentoval autor ucelený souhrn podmínek, podle nichž byli do německé branné moci přijímání důstojníci československé armády. Za zmínku v této souvislosti stojí alespoň fakt, že vstup do německé armády byl povolen nejvýše majorům.

Poté se již podruhé ujal slova Zdenko Maršálek a ve svém příspěvku „Znovu na ‚naší’ straně: Bývalí příslušníci wehrmachtu jako vojáci československé exilové armády“ prozkoumal, jaký byl význam tzv. „rommelovců“ pro československou armádu. Jejich zastoupení bylo obzvláště vysoké na západním bojišti, kde ke konci války představovali třetinu všech příslušníků československého vojska.

Nad rámec programu byl do konference zařazen příspěvek norské historičky Marie Fritsche z vědecké a technologické univerzity v Trondheimu. Ježto mělo Norsko odlišnou zkušenost oproti zemím, které byly integrálně začleněny do Německé říše, byl její příspěvek „Vojáci, kteří zběhli“ přehledovou studií o osudech vojáků německé branné moci. Časově se referát neomezoval na druhou světovou válku, ale zahrnul též proměny právního rámce zběhnuvších vojáků až do současnosti, respektive do počátku 21. století. Tehdy totiž v Německu a v Rakousku došlo k zásadním změnám jejich právního postavení, jmenovitě ke zrušení výroků vojenských soudů.

Druhý blok dále pokračoval příspěvky Johany Musálkové z Oxfordské univerzity a Jiřího Nemináře z Muzea Hlučínska. První z obou referátů s názvem „Slezská identita, metodologický nacionalismus a transnacionální obrat“ zaměřil pozornost na slezskou identitu, ke které se i v současnosti hlásí obyvatelstvo jak českých zemí, tak zejména Polska. Nejde přitom o nevýznamnou skupinu, neboť zahrnuje takřka jeden milion lidí. To současně znamená, že počet národně nevyhraněných osob na území Slezska byl v minulosti podstatně vyšší.

Druhý příspěvek byl zaměřen na hlučínský region. „Obyvatelé Hlučínska a jejich služba v československé zahraniční armádě“, jak zněl jeho název, přinesl řadu poznatků jak souhrnného, tak individuálního rázu. Vedle sebe tak zazněly takové informace, jako například, že v západní větvi československého odboje sloužilo necelých 200 a ve východní pak na 60 Hlučíňanů, anebo že posledním padlým byl četař Herbert Sněhota, který položil svůj život v řadách tankové brigády během bojů u Čavisova.

 

Slovinci

Třetí a poslední blok sestával ze dvou referátů slovinských badatelů – Damijana Guština z Ústavu pro soudobé dějiny v Lublani a Moniky Kokalj-Kočevar, která reprezentovala lublaňské Muzeum soudobých dějin. V prvním příspěvku „Konec války 1945: Konfrontace bývalých slovinských vojáků wehrmachtu s jejich vlasti“ byl prozkoumán osud asi 30 000 Slovinců, kteří byli naverbováni do wehrmachtu. Mimo ně, byť v odlišném právním rámci, sloužili v německé branné moci další tisíce Slovinců, kteří tvořili národnostní menšinu v sousedních Korutanech.

Poslední referát konference měl název „Status nuceně mobilizovaných Slovinců po druhé světové války“ a analogicky s referátem norské badatelky poukázal na časovou shodu v zásadních proměnách v přístupech k bývalým „wehrmachťákům“. V případě Slovinska šlo o záležitosti přiznávání nároku na invalidní a sociální podporu. Jestliže nejdříve, v éře socialistické Jugoslávie, byla bývalým příslušníkům německé branné moci jakákoliv forma pomoci zcela odmítána, v devadesátých letech získali status obětí válečného násilí a na počátku 21. století někteří z nich i nárok na doživotní rentu.

Průběžná i závěrečná diskuse na konferenci prokázala jednu podstatnou skutečnost, že je totiž více otázek než odpovědí. Někteří vystupující sami přiznali, že jsou teprve na počátcích svého bádání, které bude pokračovat i nadále. O tom, že se jedná o úsilí, které je žádoucí, svědčí nepřímo fakt, že téma protíná dva badatelské okruhy, respektive přístupy, totiž vojenské a regionální dějiny, a že svým mezinárodním přesahem spojuje české, francouzské, polské a slovinské dějiny.

Zájemce o problematiku Hlučínska včetně jeho vojenských dějin pak lze, byť s časovým předstihem, odkázat na další konferenci, která se uskuteční 4. února 2020 při příležitosti stého výročí připojení regionu k Československu.

Aleš Binar

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha