Velitel, který měl splnit nesplnitelné

Před čtyřiceti lety zemřel generál Jan Kratochvíl, který vedl československé jednotky v bojích na východní frontě na podzim roku 1944. Sovětským velením však byl neprávem označen za viníka neúspěšné snahy prorazit německou obranu v karpatských průsmycích.

 

Byl to hodně ambiciózní plán – jednotky sovětské 38. armády prolomí německou obranu v asi osmikilometrovém úseku severozápadně od Krosna na úpatí Karpat a během dalších tří až čtyř dnů postoupí vojáci 1. gardového jezdeckého sboru Rudé armády, 25. tankového sboru RA a 1. čs. armádního sboru až do Prešova. V ústrety jim budou útočit vojáci 1. a 2. slovenské pěší divize, kteří jim v podstatě otevřou karpatské průsmyky. Pokud by se tento plán povedl, měl velkou šanci na zkrácení války.

Měl jen jednu malou vadu – zcela pomíjel realitu prvních zářijových dnů roku 1944.

Již ve chvíli, kdy tento plán narychlo vznikal, byl zcela neuskutečnitelný. Nepočítal s tím, že bude třeba čelním útokem překonat náročný horský masiv. Co však bylo mnohem horší, vůbec nezohledňoval, že slovenské divize byly odzbrojeny německými jednotkami. Sověti při tom byli o této skutečnosti informováni (m. j. prostřednictvím gen. Heliodora Píky). Přes to všechno operaci schválilo sovětské vrchní velení a 8. září 1944 ve tři čtvrtě na devět ráno vyrazily sovětské jednotky do útoku.

Hned prvního dne bylo jasné, že se časový harmonogram nepodaří dodržet. Podařilo se totiž prolomit jen první německou obrannou linii. Ostatní zůstaly neporušeny. V předpolí sovětských jednotek navíc vládl chaos. Nástup útvarů, které měly být vrženy do průlomu, se zpožďoval a dobře zastřílené německé dělostřelectvo jim působilo nemalé ztráty. Přesto následujícího dne zaútočily i jednotky 1. čs. armádního sboru pod velením brigádního generála Jana Kratochvíla. Za cenu velkých ztrát se podařilo postoupit jen o několik kilometrů.

Jak bylo v Rudé armádě zvykem, bylo třeba najít „viníky“ nezdaru. Maršál Koněv 10. září odvolal velitele 25. tankového sboru, ale také generála Kratochvíla. Na jeho místo jmenoval brigádního generála Ludvíka Svobodu, čímž ovšem výrazně překročil své pravomoci. Čs. exilové vládě v Londýně nezbylo, než tuto svévoli Sovětů mlčky strpět.

Komunistická historiografie po únoru 1948 měla jasný názor – Kratochvíl, který přišel do SSSR z Londýna, byl prodlouženou rukou čs. buržoazie, která nedůvěřovala pokrokovým důstojníkům (tedy především Ludvíku Svobodovi), loajálním (tedy bezpodmínečně poslušným) k sovětskému velení a představitelům moskevského vedení KSČ.

Na generálu Kratochvílovi, tak během čtyř desetiletí komunistické vlády zcela nezaslouženě ulpělo stigma neschopného kariéristy, který nese za neúspěch karpatsko-dukelské operace spoluzodpovědnost. Nic při tom nemohlo být vzdálenější skutečnosti, než takové tvrzení.

Jan Kratochvíl se narodil 11. ledna 1889 v Horní Radechové v okrese Náchod. Roku 1907 maturoval na českém reálném gymnáziu v Náchodě a následně studoval strojní inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Po vypuknutí války narukoval do rakousko-uherské armády, avšak již 21. října 1914 se dostal do ruského zajetí.

Od července 1916 sloužil v řadách československých legií. Téměř rok (od srpna 1916 do června 1917) byl přidělen 83. ruské divizi jako rozvědčík, což svědčí o jeho mimořádné odvaze. V řadách 2. čs. střeleckého pluku se zúčastnil bitvy u Zborova. Dne 4. září 1917 dosáhl hodnosti praporčíka, která byla, podobně jako v rakouské armádě, již hodností důstojnickou.

Následně se pak jako velitel čety a roty účastnil bojů proti bolševikům. Po skončení války se rozhodl zůstat v armádě a stal se důstojníkem z povolání. Roku 1929, tedy ve čtyřiceti letech, dosáhl hodnosti plukovníka. Velel rotě, praporu a nakonec pluku, ale tři roky působil i na Ministerstvu národní obrany v Praze.

V mobilizaci se s ním počítalo pro zvláštní určení: „Zastával za mobilizace funkci velitele skupiny v Terezíně a měl s touto skupinou v případě války provést určitý úkol. Ku provedení úkolu však nedošlo.“

Hned po okupaci se zapojil do odboje. Nejdříve ve strukturách ilegální Obrany národa, avšak již v létě 1939 odešel do Polska a ještě před vypuknutím války do Francie. Během ústupových bojů v červnu 1940 velel na frontě Pěšímu pluku 1. Hodnocení jeho nadřízených nešetřilo superlativy: „Velmi dobrý velitel pluku v zázemí i na frontě. Umí dobře zacházeti se svými podřízenými, s nimiž je ve stálém osobním styku, nemá demagogických sklonů a je u vojáků oblíben jako správný voják. Byl vždy starostlivý a dovedl na frontě i v těžkých situacích se o svůj pluk postarati a vyvésti celkem neporušený na bojové schopnosti.“

Po evakuaci do Velké Británie byl ustanoven přednostou III. odboru Ministerstva národní obrany v Londýně. Místo toho, aby se spokojil s „teplým“ a dostatečně vlivným místem, snažil se, aby byl opět pověřen velením bojového útvaru. Je poměrně málo známou skutečností, že ve svých 53 letech absolvoval fyzicky mimořádně náročný „assault“ kurz, kam byli posíláni především nejodolnější mladí vojáci. Byl v tomto směru mezi vyššími důstojníky naprostou výjimkou, za což si vysloužil obdiv britských instruktorů.

Dne 15. ledna 1943 byl jmenován velitelem Čs. samostatné brigády ve Velké Británii. Na tomto místě však dlouho nezůstal. V březnu téhož roku odjel do SSSR, kde měl převzít velení nad čs. jednotkami. Přestože proti jeho osobě nemělo sovětské velení oficiálně žádných námitek, od počátku se musel potýkat s překážkami. Zpočátku mu bylo umožněno vykonávat svou pravomoc jen nad čs. záložním plukem, ačkoliv byl již 25. července 1943 jmenován brigádním generálem. Dne 18. května 1944 jej prezident Edvard Beneš ustanovil velitelem nově vzniklého 1. čs. armádního sboru v SSSR. Zůstal jím, jak již víme, do 10. září téhož roku…

Po svém odvolání odjel do Moskvy, načež byl přidělen Velitelství osvobozeného území v Chustu a později Košicích (stal se tak jedním z očitých svědků anexe Podkarpatské Rusi Sovětským svazem).

Po skončení války byl počátkem června 1945 ustaven velitelem II. (armádního) sboru v Hradci Králové a povýšen do hodnosti divizního generála, což byla jistě funkce i hodnost odpovídající jeho zásluhám a schopnostem. I to je důkazem toho, že jeho odvolání v září 1944 na Dukle bylo zcela účelové. V poválečných letech se však na jeho zdraví začaly projevovat důsledky „bouřlivého“ života. Počátkem prosince 1947 se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že odešel na zdravotní dovolenou a k 1. dubnu 1948 pak do výslužby.

Vzhledem k tomu, že jeho manželku zavraždili nacisté v roce 1942 v koncentračním táboře Osvětim, odstěhoval se za svým bratrem do Červeného Kostelce, kde strávil dalších 27 let. Zde se také přesně před čtyřiceti lety, 15. března 1975, jeho životní pouť uzavřela.

 Jiří Plachý

 

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha