„Rozhodnutí jít do mise jsem si nikdy nezpochybnil,“ říká generál Karel Blahna

„Rozhodnutí jít do mise jsem si nikdy nezpochybnil,“ říká generál Karel Blahna

05. 03. 2021

Brigádní generál v.v. Karel Blahna se stal prvním velitelem československého praporu mírových sil OSN v misi UNPROFOR, který byl nasazen v dubnu 1992 v náročných podmínkách Sektoru JIH v tzv. srbské Krajině na území dnešního Chorvatska. V těchto misích působil dále v letech 1993 a 1995. Následující rozhovor s generálem Blahnou je dalším pokračováním naší tematické série týkající se problematiky novodobých českých válečných veteránů.

Proč jste se rozhodl jít do zahraniční mise? 

V říjnu 1989 vydal náčelník Generálního štábu rozkaz k výběru zájemců pro službu v jednotkách OSN. Okamžitě jsem se přihlásil. Byla to výzva k novému poznání, porovnání jiné služby a hlavně sloužit v zahraničí a spolupracovat s vojáky ostatních armád.

 

Jaké zážitky si z misí na Balkáně 1992-1995 především vybavujete?

Zážitků bylo samozřejmě hodně. Z počátku jsem oceňoval ohromnou iniciativu našich vojáků. Plnili úkoly odlišné od toho, co se od nich požadovalo doma. Brzy však zvládli, co mají dělat, a já se záhy přesvědčil, že se skutečně nemáme za co stydět.

 

Jaké byly vztahy s ostatními vojáky naší armády, ale i s vojáky jiných armád působících v misi? 

Obecně lze říct, že vztahy mezi vojáky byly přátelské v celé misi. Naši vojáci nebyli výjimkou. Ani jazyková bariera jim nebyla překážkou. Myslím, že nejvíce nás všechny zasáhlo rozdělení Československa, kdy se přes noc z našich bratrů Slováků stali příslušníci jiné armády.

 

Jak jste vycházeli s místním obyvatelstvem? 

Oproti jiným jednotkám jsme měli výhodu slovanské i jazykové blízkosti. To nám usnadňovalo komunikaci hlavně v krizových okamžicích. V průběhu mise měli také vojáci stanovené dny volna, kdy se mohli pohybovat mimo zóny konfliktu, takže mohli poznat místní život. A myslím, že mnoho z nich dnes jezdí do Chorvatska na dovolenou.

 

Co je na misi pro vojáka nejtěžší? Odloučení, namáhavost práce, stres a strach?  

To je určitě velmi individuální. V misi UNPROFOR byli všichni vojáci dobrovolníci, takže zůstávalo spíš na každém, aby zhodnotil, zda má rodinu v pořádku, nebo jestli má jiné potíže. Navíc před výjezdem procházeli všichni zátěžovým výcvikem a dělali psychotesty. Přesto se některé problémy projevily až na místě.

 

Vyskytly se i momenty, kdy jste si vy sám kladl otázku, zda rozhodnutí odjet na misi bylo správné? 

Moje rozhodnutí jsem si nikdy nezpochybnil. Ale krize byly permanentní. Časté kontroly z Prahy, které odjížděly s tím, že je všechno v pořádku, ale pak jsem se třeba do čtrnácti dnů dověděl, že budu odvolán. A tak dále… Poslední den mého velení bylo chorvatskou střelbou přepadeno jedno naše stanoviště a došlo k zabití vojáka. V ten moment jsem byl asi největší darebák. Druhá mise byla už o něčem jiném, protože mise převzal do podřízenosti inspektor pozemních sil generál Kuba.

 

Co mají podle vašeho názoru veteráni společného?

Plnění úkolů ve ztížených podmínkách vyžaduje oboustrannou spolehlivost. To prohlubuje i vzájemné vztahy a kamarádství, které pak přetrvává léta. Nejčastějšími společnými zážitky jsou ty týkající se splnění úkolu v extrémní situaci, např. při ohrožení vlastních životů. Mise také vojáka donutí pracovat důsledně, precizně a iniciativně. A to v něm zůstává i pro další život. Navíc získává širší pohled na svět, na jiné národy, způsoby života, pohled na službu v jiných armádách, a to vše v něm nenápadně vyvolává pozitivní sebereflexi.

 

Liší se od sebe veteráni, kteří prošli různými misemi? Ti z Balkánu od těch z Afghánistánu, anebo ti z 90. let a z nedávné doby?

Znám jen balkánské mise, takže to nemohu plně posoudit. Hlavní rozdíl vidím v tom, že tehdy to byl začátek bez zkušeností. Mise na Balkáně byly také pod vlajkou a mandátem OSN, byly i refundovány z rozpočtů OSN. Další mise byly pod velením NATO. Hodně vojáků ovšem prošlo oběma typy misí. Pokud jde o mise dávnější a ty novější, tak určitě je hlavní rozdíl ve znalostech. Je mnohem víc zkušeností, než jsme měli my. Významný je i rozdíl ve výzbroji, technice a celkovém vybavení vojáků.

 

Proč se vojáci do zahraničních operací opakovaně vracejí?

Služba v misi je sice náročná, ale má jasně stanovený řád. Není ovlivňovaná jinými neplánovanými vstupy. Určitě je to i o lepším finančním ohodnocením, ale významný je i služební růst po získání zkušeností. Někteří také doslova řekli, že mise je jako droga.

 

Co prožívají po návratu ze zahraniční operace?

Euforie, hrdost, radost z návratu, uvolnění z pracovního napětí.  To vše ale může být rychle změněno tvrdou realitou – situace v rodině, nejistota budoucího pracovního zařazení…. Já osobně jsem měl před návratem z první mise štěstí. Oslovil mě můj bývalý velitel a nabídl mi adekvátní funkci u vojsk. Tak jsem neváhal – a dobře udělal. Do života jsem se, myslím, začlenil normálně a bez problémů. Nicméně za rok jsem se rozvedl. I takové věci se přihodí. Z druhé mise jsem se již vracel na původní funkci, ze které jsem odjel.

 

S jakými reakcemi okolí jste se vy sám coby válečný veterán setkával?

Po návratu v roce 1993 to bylo různé. Dokonce i dlouholetí kolegové dávali najevo jistou „finanční závist“. Pak se to podstatně zlepšilo. Po odchodu do civilu jsem dokonce často slyšel i slova obdivu. Nejvíc mě ale vždy potěší, když se ke mně někdo přihlásí, že byl se mnou v misi a jak na to vzpomíná.

 

Co nejdůležitějšího vám mise dala? 

Poznání schopnosti řešit složité úkoly pod tlakem různých okolností i ve válečném konfliktu.  Zdokonalení komunikace v angličtině. Součinnost s vojáky různých armád, což se mi později velmi zúročilo v praxi.

 

Vzpomínáte na své působení v operacích dnes častěji než v minulosti?

Asi to má každý jinak a určitě na to má vliv síla prožitku, se kterým jste tam byli konfrontováni. Pro mě se mise časově hodně vzdalují. Přesto vždy, když komunikuji se svými kolegy, tak se mi to vrací – že se to událo nedávno. Byla to prostě významná událost, která mi ovlivnila život.

 

Co nejvíc po odchodu z armády válečné veterány trápí, s čím mají problémy?

Uplatnění ve společnosti, setkání se s tvrdou realitou – v civilu většinou nikdo nezhodnocuje, že se jedná o válečného veterána. Veteráni, kteří ještě slouží, mají větší šanci k vyřešení případných problémů, ovšem ti, kteří ukončili služební poměr, mají většinou problémy s adaptací do civilního života. Není jednoduché najít adekvátní zaměstnání, kde můžete aplikovat své životní zkušenosti. Častým problémem je také rozpad rodiny a potažmo péče o děti. V těchto případech je potřebná pomoc – jak v oblasti sociální, tak finanční, ale i právní.

 

Potýkající se i zdravotními následky? Jak probíhá zdravotní péče?

Ministerstvo obrany se snaží řešit tento problém, jedná se například o „zelenou cestu“ ve vojenských nemocnicích, také lázeňskou léčbu. Osobně mám velmi dobrou zkušenost s péčí o válečné veterány ve vojenské nemocnici Olomouc, kde vedení nemocnice věnuje jejich péči velkou pozornost. Určitě je ale co zlepšovat, hlavně v oblasti legislativní.

 

Mají veteráni potřebu se sdružovat, scházet? O jak velkou skupinu lidí jde?

Určitě se veteráni chtějí setkávat, chtějí povzpomínat  na společně prožité chvíle. Registrováno je okolo 15 000 veteránů, ale ne všichni se chtějí organizovat. Kromě toho je hodně skupin s rozličnými zájmy činnosti.

 

Měla by být vytvořena nějaká hlavní, ústřední organizace spojující novodobé veterány? A co by ji mělo v prvé řadě charakterizovat?

Vytvořit pro několik tisíc lidí jednu organizaci je asi nevhodné. Za uplynulých třicet let byly tendence ji konstituovat, ale neukázalo se to jako dobrý směr. Proto jsme po analýze dlouholetých zkušeností ve veteránském hnutí vytvořili Asociaci spolků válečných veteránů, která bude zastřešovat veteránské hnutí a komunikovat jako koordinační prvek s Ministerstvem obrany. Rozhodující orgán Asociace je Rada, která je složená ze zástupců jednotlivých spolků Asociace. Tím je také zajištěna vnitřní demokracie Asociace.

Chceme vybudovat silné veteránské hnutí a s takovou společenskou vážností, jakou vidíme u našich kolegů v jiných státech. Určitě počítáme s výraznou spoluprací s Ministerstvem obrany – rádi bychom vytvořili memorandum o spolupráci, na jehož základě pak rozpracujeme témata a aktivity, které chceme vzájemně koordinovat. Chceme spolu připravovat vzpomínkové akce k jednotlivým výročím misí, státních svátků a podobně.

 

Jakým způsobem by měla tato organizace komunikovat s jednotlivými vojáky?

Asociace komunikuje s veterány především cestou členů Rady, připravíme také webové stránky.

 

Jak vnímáte činnost Vojenského historického ústavu Praha, který se snaží zmapovat působení českých vojáků v misích?

Velmi pozitivně! Uchovávání a mapování i moderní historie, včetně té vojenské, je velice důležité a k práci VHÚ rozhodně patří. Bylo mi divné, že se skoro dvacet let nikdo nezajímal o UNPROFOR – ale už k tomu dochází; byť už je hodně věcí poničených a pracně se shánějí. Vím o několika směrech získání „paměti“ a myslím, že je to správná cesta, jak toto zachovat pro budoucí generace. Osobně jsem se také už zúčastnil orálně historického projektu VHÚ Paměť vojáka – příběhy zahraničních operací, v rámci něhož jsou nahrávány rozhovory s našimi novodobými válenými veterány. I tento projekt vnímám velmi pozitivně – slovem se vyjádří víc než písmem. Každý voják-veterán by to měl brát jako svou morální povinnost, poskytnout takový rozhovor. Rozhodně to přispěje k pravdivému, nezkreslenému informování veřejnosti o činnosti našich veteránů. A to jak o průběhu mise, tak i o problémech po návratu a přechodu do civilního života.

 

Má veřejnost vůbec představu o realitě misí, operací? Anebo jsou to jen laické pohledy dané tím, co ukazují filmy či šoty ve zprávách?

V posledních letech došlo k pozitivnímu posunu ve vnímání veteránů, ale v porovnání se státy jako jsou třeba USA nebo Velká Británie, máme stále hodně co dohánět. Lidé nemají dostatečné informace. Samozřejmě je i velká část populace, kterou to nezajímá a jen vnímá to, že „armáda zase chce nějaké peníze“.

 

Proč by si měla česká společnost novodobých veteránů vážit? A co pro ně může udělat více?

Každý stát si váží vojáků, které vysílá do misí. Naši vojáci jsou většinou v zahraničí více váženi než doma – nebo to tak donedávna bylo. Lidé by na ně měli být hrdi, na jejich hrdinství, schopnosti překonávat těžkosti. Bylo by dobré nás více vnímat, komunikovat s námi. Zapojovat nás do diskusí kde se rozhoduje o armádě, o krizovém řízení. Prostě využít našich zkušeností.

 

Na co může být většina veteránů sama hrdá?

Určitě na splnění obtížných úkolů v mimořádně těžkých podmínkách.

Andrej Halada

 

 

 

 

Aktuálně



Retrospektivy hybridní války. Také Československo se v ní v letech 1938-39 ocitlo.

Retrospektivy hybridní války. Také Československo se v ní v letech 1938-39 ocitlo.

08. 08. 2022
Jedním z charakteristických fenoménů dneška je hybridní válka. Ta může předcházet konvenčnímu…
Mizející Milovice, díl 2. Jak to vypadalo v roce 2008.

Mizející Milovice, díl 2. Jak to vypadalo v roce 2008.

04. 08. 2022
V červenci letošního roku jsme publikovali na webových stránkách vhu.cz materiál nazvaný…
Památníky z vojny aneb cesta do vojákovy duše

Památníky z vojny aneb cesta do vojákovy duše

31. 07. 2022
Když jsme na podzim roku 2020 na Vojenském historickém ústavu Praha zahájili…
Restaurování německých vojenských saní

Restaurování německých vojenských saní

28. 07. 2022
Mezi exponáty ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha najdeme kromě standardních předmětů,…
Lépe než bolševici: činnost Technického oddělení čs. vojska na Rusi

Lépe než bolševici: činnost Technického oddělení čs. vojska na Rusi

25. 07. 2022
Technické oddělení Čs. armádního sboru na Rusi bylo založeno v červenci roku…