Vladimír Kučka

Vladimír Jan Kučka se narodil 17. června 1897 ve Velkém Meziříčí v rodině strojvedoucího a amatérského fotografa Jana Kučky. Vystudoval reálné gymnázium, přihlásil se ke studiu na strojírenském odboru České vysoké školy technické v Brně, ale namísto studia byl po vypuknutí první světové války odveden do Rakousko-uherské armády. Sloužil u pěšího pluku 3, kde dosáhl hodnosti kadet aspirant. Od srpna 1916 byl v ruském zajetí. Necelý rok sloužil v ruské armádě a do čs. legií se přihlásil v prosinci 1917. V únoru 1918 byl v Žitomiru, zařazen k autorotě 1. čs. střelecké divize.

+3

Po vypuknutí bojů s bolševiky se díky svým technickým znalostem a dovednostem, a především své tehdy vzácné znalosti řízení automobilu, uplatnil u jedné z nejmodernějších zbraní, kterou tehdy byly obrněné automobily. V ukořistěném obrněném automobilu se na konci května 1918 účastnil dobytí Penzy a výpadu do Serdobska. Při postupu na Ufu provedl 15. až 17. července 1918 s pomocí osobních a nákladních automobilů obchvat bolševických pozic u stanice Čišmy. Při něm tehdy zachránil před zničením železniční most nájezdem automobilu na bolševický obrněný vlak. Za tento čin jej generál Čeček později vyznamenal vojenským křížem svatého Jiří 4. stupně. Od 13. září 1918 byl zařazen k technické autočásti v Jekatěrinburku, zde byl od 23. září instruktorem “Školy chaufferů”.

Po reorganizaci Československého sboru na Československé vojsko na Rusi se 1. ledna 1919 stal dočasným velitelem 3. kolony Záložního autoparku. Ve dnech 26. června až 29. září 1919 absolvoval důstojnickou školu ve Sludjance. Dne 20. ledna 1920 byl jako vůbec první čs. voják v historii ustanoven velitelem čs. Oddílu pancéřových automobilů. Do vlasti byl evakuován z Vladivostoku v květnu 1920 na lodi Keenan. Byl jedním ze šesti mužů, jimž František Placák v posledním rozkaze Autoparku č. 134 z 5. března 1921 jmenovitě poděkoval za přesné plnění povinností v Čs. vojsku na Rusi. V ČSR byl zařazen k 1. automobilnímu praporu a do roku 1932, kdy byl ze zdravotních důvodů zproštěn služby, prošel mnoho velitelských funkcí.

Štábní kapitán Vladimír Kučka v letech 1923 až 1929 velmi úspěšně reprezentoval armádu i republiku na automobilových a především motocyklových závodech doma i v zahraničí. Spolu s Františkem Chladem, Čeňkem a Eliškou Junkovými a Bohumilem Turkem obsazoval první místa i v silné mezinárodní konkurenci. Největších úspěchů dosáhl na strojích Walter AJS 350 a 500, Indian 1000 a především Brough Superior SS 100, který pro něj ve Velké Británii zakoupilo Ministerstvo národní obrany. Dne 9. října 1924 se stal jedním ze zakládajících členů Svazu závodníků a v roce 1927 byl na valné hromadě svazu zvolen jeho prvním místopředsedou. Po odchodu do civilu založil spolu s Vladimírem Ottmarem autoopravárenskou firmu Autoarma, která si ve svém oboru úspěšně vedla až do znárodnění v roce 1948.

Vladimír Kučka zemřel předčasně ve věku 44 let v roce 1941 na následky chronického zánětu ledvin. Podle vzpomínek pamětníků byl vždy elegantní a společenský člověk, pravý gentleman. Mluvil rusky, německy, francouzsky. Byl též vášnivý fotograf, který pořídil mnoho dnes unikátních snímků z bojů čs. legií v Rusku a na Sibiři.

Tomáš Jakl

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.