Vladimír Přikryl / 3. 8. 1895 - 13. 4. 1968

Vlastenec a hrdina, jehož životní dráhu poznamenaly obě světové války i poválečný komunistický režim. Jako legionář prošel boji na východní frontě a chránil sibiřskou magistrálu. Po návratu do vlasti zůstal v armádě a aktivně se zapojil do domácího odboje proti nacistické okupaci. Hrozící zatčení gestapem jej donutilo k exilu, zatímco jeho manželka byla odvlečena do koncentračního tábora. V zahraničí se stal velitelem 1. praporu pěšího pluku 2 ve Francii, kde se účastnil ústupových bojů s Němci.

Po přesunu do Velké Británie a nebezpečné cestě se připojil k čs. jednotkám v SSSR. Zde se jako zástupce velitele 1. čs. samostatné brigády podílel na osvobození Kyjeva a velel v bojích o Bílou Cerkev, za což byl vyznamenán sovětskými řády. Následně převzal velení 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR, s níž se zúčastnil těžkých bojů v Karpatech a Slovenského národního povstání. I po porážce SNP vedl zbytky brigády v boji a nakonec se spojil s Rudou armádou. V březnu 1945 se stal velitelem 2. čs. pěší divize.

Navzdory jeho mimořádným vojenským zásluhám a povýšení na brigádního generála byl v květnu 1949 zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen na léta těžkého žaláře. Rehabilitace se dočkal až v roce 1964.

Vladimír Přikryl se narodil 3. srpna 1895 v Horních Studénkách v okrese Šumperk. Studoval na Zemské střední hospodářské škole v Olomouci. Poté v letech 1914–1915 absolvoval dva semestry na české Vysoké škole zemědělské v Táboře. Kvůli probíhající první světové válce byl v dubnu 1915 v Olomouci odveden a 25. srpna 1915 odešel s c. k. zeměbraneckým plukem 13 na východní frontu. Do ruského zajetí přešel v červenci 1916. Prošel zajateckými tábory v Tomsku, Omsku a Novonikolajevsku na Sibiři, kde se v prosinci 1916 přihlásil do čs. legií v Rusku. Zúčastnil se ústupu čs. legií z Ukrajiny, bojů s bolševiky i následné ochrany sibiřské magistrály. Do vlasti se vrátil v srpnu 1920.

Po návratu zůstal v armádě a nastoupil službu u pěšího pluku 9 v Mostě. U něj pak postupně prošel několika velitelskými funkcemi. V květnu 1933 nastoupil u 5. oddělení (školského a výcvikového) Ministerstva národní obrany v Praze, kde poté působil nepřetržitě až do okupace ČSR. V červenci 1939 opustil ministerstvo v likvidaci a přešel do civilních státních služeb, kde byl zařazen k Nejvyššímu úřadu cenovému. Od samého počátku okupace byl však zapojen v odboji, ve vojenské organizaci Obrana národa a ve skupině Bílá růže. Kvůli hrozícímu zatčení gestapem musel odejít do exilu. Jeho manželka Otýlie byla proto nacisty v roce 1942 odvlečena do koncentračního tábora, kde byla vězněna až do osvobození.

V březnu 1940 se podplukovník Přikryl přes Slovensko, a Maďarsko dostal do Bělehradu. Odtud jako velitel XIX. transportu dobrovolníků odejel přes Řecko a Turecko do Francie. Dne 27. dubna 1940 byl prezentován ve výcvikovém táboře čs. armády v Agde a 10. května 1940 ustanoven zatímním velitelem 1. praporu pěšího pluku 2, s nímž se ve dnech 10.–26. června 1940 zúčastnil ústupových bojů s Němci ve Francii.

Po kapitulaci Francie odplul do Velké Británie, kam dorazil v červenci 1940. Od srpna 1940 byl zařazen k 1. čs. smíšené brigádě jako nejprve zástupce a posléze velitel pěšího praporu 2. Na jaře 1943 rozhodlo MNO v Londýně o jeho přemístění k čs. vojenským jednotkám do SSSR, kde panoval nedostatek důstojníků. Dne 3. července 1943 odplul z Británie na lodi Duchess of York, která však byla 11. července 1943 potopena německými bombardéry. Podplukovník Přikryl byl zachráněn 280 mil jihozápadně od Portugalska britským torpédoborcem Iroquis. Pokračoval pak přes Casablanku, kolem západního pobřeží Afriky, poté napříč africkým kontinentem, přes Lagos, Stanleyville, Chartúm, Káhiru, a následně přes Damašek, Teherán, Baku, Astrachaň a Saratov dorazil 7. září 1943 do Moskvy. Odtud odjel do Novochoperska, kde byl ustanoven zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR, s níž se zúčastnil osvobození Kyjeva 5. a 6. listopadu 1943. Brigádě velel jako její zastupující velitel i v bojích o Bílou Cerkev, Fastov a Rudu v prosinci 1943, za což byl vyznamenán Řádem Suvorova a Řádem Velké vlastenecké války. V lednu 1944 byl ustanoven velitelem 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR v Jefremově. S brigádou se, již v hodnosti plukovníka, na počátku září 1944 zúčastnil těžkých bojů v Karpatech v prostoru Sanok a 26. září 1944 se s ní letecky přesunul na slovenské území, osvobozené povstalci. Na Slovensku se zúčastnil bojů u Jalné, Banské Štiavnice, Šahů, Víglaše a na dalších místech. Po porážce Slovenského národního povstání ustoupil 28. října 1944 se zbytky brigády do hor a v únoru 1945 se spojil s jednotkami Rudé armády. Následně přešel k 1. čs. armádnímu sboru v SSSR a v březnu 1945 byl v Kežmaroku ustanoven velitelem 2. čs. pěší divize.

Od července 1945 působil jako velitel vojenského výcvikového tábora v Milovicích. V říjnu 1946 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a od února 1949 stanul v čele posádkového velitelství v Brně. V květnu 1949 byl zatčen a podroben krutému a ponižujícímu týrání. Na základě vykonstruovaných obvinění byl v červenci 1949 odsouzen na čtyři roky těžkého žaláře, k degradaci na vojína a ztrátě čestných odznaků a vyznamenání. V prosinci 1949 byl v následném procesu odsouzen na dalších pět let. Z vězení byl propuštěn v srpnu 1953 na díky milosti prezidenta republiky. Pracoval pak jako pomocný dělník a noční hlídač. Soudně rehabilitován byl v říjnu 1964. Zemřel 13. dubna 1968 v Plzni.

Tomáš Jakl

Památky:

Pamětní deska na rodném domě v Horních Studénkách.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1918;
• Československý řád Sokol s meči;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• 4x Československý válečný kříž 1939;
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem;
• Československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně;
• Československá vojenská pamětní medaile se štítkem F–VB–SSSR;
• Řád Slovenského národního povstání I. třídy;
• Odznak československého partyzána;
• Orděn Suvorova II. stěpeni;
• Orděn Velikoj Otěčestvennoj vojny I. stěpeni;
• Za pobědu nad Germanijej;
• L’Ordre de la Legion d‘Honneur – Officier;
• Croix de Guerre avec palme;
• Orden Partizanske zvezde I. reda;
• The 1939– 1945 Star;
• The Atlantic Star;
• Defence Medal;
• Ordinul Coroana Romăniei eu spade in gradul Comandor cu paglica de Virtute Militara;
• Řád M. R. Štefánika in memoriam;
  
  
  Pamětní deska a seznam vyznamenání doplněn z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha, 2005).