Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou

Ve třetím letošním čísle čtvrtletníku Historie a vojenství byla publikována první část materiálu historika Jiřího Bílka, který se týkal problematiky tzv. „černých baronů“, respektive vzniku a existence pomocných technických praporů. Od jejich zrušení v roce 1954 letos uplynulo již šedesát let. Z Bílkova textu nyní přinášíme podstatné úryvky.

 

Dne 21. dubna 1954 předložil ministr národní obrany Alexej Čepička Politickému sekretariátu ÚV KSČ materiál nazvaný „Řešení otázky osob politicky závadných v ozbrojených silách“, který byl projednán na jeho nejbližší 185. schůzi v pondělí 26. dubna. Diskuze byla velmi krátká, kromě předkladatele vystoupili jen Antonín Novotný jako první tajemník ÚV KSČ a Antonín Zápotocký z titulu funkce prezidenta a vrchního velitele čs. ozbrojených sil a dokument byl schválen v navržené podobě.

Vedení KSČ rozhodlo, že k 30. dubnu 1954 budou zrušeny odvodní klasifikace E, povolávání osob na výjimečné vojenské cvičení i poslední čtyři pomocné technické prapory (PTP). V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mj. uvádělo, že „ustanovení charakterů [správně charakteristik – dopl. aut.] osob kádrově závadných a způsob jejich využití v armádě neodpovídá současným politickým poměrům a intencím strany a vlády v poslední době“.

Tento krok se připravoval již déle a velmi krátká doba mezi rozhodnutím a realizací (šlo o pouhé čtyři dny!) naznačuje, že rozhodnutí bylo přijato až pod časovým tlakem. Blížily se první volby od roku 1948, při nichž měli být nejprve v polovině května 1954 zvoleni poslanci krajských, okresních i místních národních výborů a na konci listopadu poslanci Národního shromáždění a Slovenské národní rady, v červnu se měl sejít X. sjezd KSČ a vedení komunistické strany a státu chtělo ukázat společnosti „přívětivější tvář“ a alespoň „kosmeticky upravit“ nejkřiklavější případy politických perzekucí.

Souviselo to také s postojem části veřejnosti, především příbuzných vojáků nasazených mnohdy už třetím nebo čtvrtým rokem do dolů a stavebních podniků, kteří se snažili využít jistého uvolnění po smrti Klementa Gottwalda ke zlepšení situace svých synů, manželů i otců, zvyšoval se rovněž počet protestů ze zahraničím, odsuzujících PTP jako formu nucené či přímo otrocké práce. Nemalou úlohu sehrál i nový kurs, který se začal prosazovat v SSSR po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina.

Ponechme stranou upřímnost i reálnost snah nového vedení Komunistické strany Sovětského svazu, ale sovětská zahraniční politika byla mnohem vstřícnější – usilovala o ukončení válečného stavu s Německem a jeho sjednocení, připravovala podpis státní smlouvy s Rakouskem zakotvující jeho neutralitu, předložila návrhy na vytvoření systému kolektivní bezpečnosti a na zmírnění mezinárodního napětí, poprvé od roku 1945 se měli sejít ke společnému jednání předsedové vlád SSSR, USA, Velké Británie a Francie. Do úsilí Sovětského svazu navodit dojem, že po Stalinově smrti se SSSR opravdu začíná měnit, se musely zapojit i státy sovětského bloku.

Rozhodnutí zrušit nejotevřenější formu zneužívání československé armády k politické perzekuci, jíž byly vytvoření a existence PTP, zcela odpovídalo „novému kurzu“ i v tom, že se de facto nemělo skoro nic změnit. Využívání části vojáků základní služby výhradně k pracovní činnosti jako forma represe vůči z různých důvodů režimu nepohodlným mladým mužů mělo pokračovat dál, jen mnohem méně otevřenou formou.

 

Bylo to jako v Černých baronech

 

Velká část či spíše dokonce většina lidí si o příslušnících PTP neboli pétépácích vytvořila představu na základě humoristické knížky Miloslava Švandrlíka Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, která se později dočkala i filmové podoby a byla předlohou také pro televizní seriál. Ve všech těchto dílech byla služba v PTP představena jako velká švanda a M. Švandrlík se začal vydávat za „nejznámějšího pétépáka“, ačkoliv u PTP nesloužil ani jeden jediný den. Ale veřejnost jeho líčení vojenské služby věřila a všechny snahy Svazu PTP o nápravu byly marné.

Změnu zkresleného pohledu na pétépáky nepřinesly ani monografie a další publikace vydané po roce 1990. O tom, jak problematický je ještě dnes pohled na bývalé vojáky PTP, svědčí i nejistota státních orgánů při provádění některých obecnějších zákonů a předpisů vztahujících se k odškodnění obětí komunistické perzekuce.

Šedesáté výročí zrušení PTP, klasifikace E a institutu výjimečných vojenských cvičení lze proto považovat za vhodnou příležitost k ohlédnutí za osudy několika desítek tisíc mladých i starších mužů, jimž cejch tzv. politicky nespolehlivých na dlouhá desetiletí změnil život a zasáhl i jejich rodinné příslušníky.

 

Jak vyhledat všechny „politicky nespolehlivé“

 

Vznik pomocných technických praporů úzce souvisel s prvním obdobím komunistického režimu, který po získání politické moci v únoru 1948 usiloval o její upevnění a totální ovládnutí společnosti. Součástí a průvodním jevem těchto snah se stala perzekuce všech, kteří pro nový režim představovali nebo mohli představovat nebezpečí – ti měli být odstraněni z veřejného života pomocí soudních i mimosoudních represí a jejich osud se měl stát výstrahou pro všechny dosud „váhající“.

Ihned po 25. únoru začali být z armády podle seznamů připravených 5. oddělením Hlavního štábu (HŠ – obranné zpravodajství, OBZ) odstraňováni „nespolehliví“ generálové a důstojníci a několik vln čistek spolu s urychleným doplňováním důstojnického sboru tzv. stranickými kádry z náboru a narychlo připravovanými „mladými dělnicko-rolnickými kádry“ vedlo během necelých tří let k naprosté destrukci velitelského sboru.

Do mnohem složitější situace se velení armády dostalo ve chvíli, kdy mělo zajistit také „očistu“ v řadách vojáků základní služby. I mezi nimi byli skuteční i potenciální nepřátelé – mladí muži z rodin funkcionářů nekomunistických politických stran, synové kapitalistů, velkých rolníků a živnostníků, studenti vyloučení ze studia. Ty nebylo možné podobně jako vojáky z povolání odstranit z armády neboli zbavit branné a služební povinnosti a povolat na jejich místa „politicky spolehlivé“, protože počet branců stěží dostačoval na naplnění mírových počtů. Současně ale hrozilo nebezpečí, že tito vojáci budou negativně působit na vojenské kolektivy, seznámí se s vojenským tajemstvím a především budou vycvičeni v zacházení se zbraněmi.

Proto už krátce po únoru 1948 začalo 5. oddělení Hlavního štábu řešit dvojjediný úkol: jak zjistit, kdo z branců a vojáků základní služby je tzv. politicky nespolehlivý a co s těmito lidmi dělat v průběhu jejich vojenské základní služby. Vzhledem k tomu, že ve stejné době věnovalo 5. oddělení prioritní pozornost čistkám v řadách velitelského sboru, připravilo pouze poměrně obecné směrnice, v nichž svěřilo hlavní roli při vyhledávání „politicky, státně a národně nespolehlivých osob“ orgánům Ministerstva vnitra ve spolupráci s národními výbory, výbory základních organizací KSČ, Národní fronty (NF) a Svazu české mládeže (SČM).

Tyto složky měly prověřit všechny brance nastupující k výkonu vojenské základní služby k 1. říjnu 1948 a zpracovat na ně posudky, na jejichž základě měly vojenské orgány rozhodnout o jejich vhodném zařazení. Jak lze soudit z pozdějších dokumentů, tento systém se příliš neosvědčil, protože „nevojenské složky“ nevěnovaly úkolu dostatečnou pozornost, a zatímco z některých míst obdrželo 5. oddělení Hlavního štábu seznam několika desítek branců, z jiných to bylo jen několik málo jmen.

Mnohem úspěšnější bylo OBZ při řešení druhého problému, tj. způsobu základní služby tzv. politicky nespolehlivých. V červenci 1948 rozhodlo o vytvoření zvláštních jednotek jen pro tyto vojáky, v nichž budou izolováni od ostatních vojáků základní služby, projdou pouze minimálním výcvikem a jejich jediným úkolem se stane pracovní činnost ve vojenských výcvikových prostorech (dobově táborech – VVT). Poslání jednotek předurčilo, že vzniknou v rámci ženijního vojska jako odloučené IV. prapory čtyř ženijních pluků. Dostaly pojmenování „silniční“, protože jejich hlavním úkolem mělo být budování pozemních komunikací ve výcvikových prostorech.

V říjnu 1948 však do nich nastoupilo jen 400 mužů, což bylo velmi málo, vždyť do armády k výkonu vojenské základní služby přicházelo ve dvou termínech (duben a říjen) každý rok okolo 150 000 branců. Pouhé čtyři stovky „politicky nespolehlivých“ znamenaly, že většinu „nepřátel“ se nepodařilo odhalit, a proto se je 5. oddělení snažilo v dalších měsících nalézt přímo u útvarů a odesílat k silničním praporům. Opět však šlo jen o desítky vojáků – pro 5. oddělení to byl signál, že je třeba změnit celý systém prověřování branců. Již 28. ledna 1949 připravilo ve spolupráci s Ministerstvem vnitra nové „Směrnice o zjišťování a evidenci politicky závadných osob“, v nichž bylo stanoveno osm kritérií pro výběr „nespolehlivých“:

 

1. Osoby, které se dopustily trestných činů retribučních (kolaborace, přihlášení se k okupantům, funkce v kuratoriu, Hlinkově mládeži apod.), i když za to nebyly stíhány.

2. Osoby národně nespolehlivé.

3. Osoby, které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. nebo ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a byly za to odsouzeny nebo jsou za to stíhány.

4. Osoby podezřelé z protistátní činnosti.

5. Osoby, které byly postiženy opatřeními akčních výborů nebo podobnými opatřeními.

6. Osoby dodané do táborů nucených prací.

7. Osoby odsouzené pro trestné činy podle zákona o stíhání černého obchodu č. 15/1947 Sb. nebo jiný trestný čin takového druhu.

8. Osoby, které pokládá Státní bezpečnost za závadné z jiných, zde neuvedených důvodů.

 

Branci měli být prověřováni ještě před odvodem, opět prostřednictvím orgánů Ministerstva vnitra (především Sboru národní bezpečnosti, SNB) a místních orgánů lidosprávy ve spolupráci s organizacemi KSČ, NF a SČM.

Očekávaný výsledek se však ani tentokrát nedostavil, protože zmíněné orgány opět přistoupily k prověrkám „s nedostatečnou odpovědností“ a počet „politicky nespolehlivých“ byl velmi nízký – po nástupu nových vojáků na podzim 1949 měly silniční prapory jen necelý tisíc mužů, kteří stěží naplnili dvě roty. Až následné prověrky u útvarů, prováděné příslušníky OBZ, vedly k tomu, že v průběhu roku 1950 se počet vojáků silničních praporů přiblížil 2 000, ale nemalá část z nich byla do jednotek zařazena z důvodů, které lze stěží nazvat „politickými“ – spíše šlo o vojáky, jichž se chtěli u útvarů zbavit.

Proto 5. oddělení začalo od jara 1950 připravovat nový systém vyhledávání „politicky nespolehlivých“, který se měl týkat nejen branců, ale i vojáků v základní službě. Mělo k tomu mnohem příznivější podmínky – urychlení vojenské výstavby v zemích sovětského bloku, vyvolané očekávaným vypuknutím nového válečného konfliktu, vedlo k preferování armády. Únorové plénum ÚV KSČ v roce 1950 uložilo urychlit organizační, dislokační, materiální i další změny s cílem dosáhnout co nejdříve plné bojové připravenosti a pohotovosti vojsk. Jedním z hlavních požadavků se stala tzv. revoluční bdělost a ostražitost spolu s „třídním přístupem“ ke všem problémům.

Vedle dalších čistek ve velitelském sboru se nově začala řešit i otázka odhalování „nepřátel“ v řadách vojáků základní služby. Příznivé pro činnost 5. oddělení bylo také to, že novým ministrem národní obrany se stal v dubnu 1950 Alexej Čepička a do čela Hlavního štábu nastoupil gen. Jaroslav Procházka – spolu s náměstkem ministra pro osobní (později kádrové) věci gen. Bedřichem Reicinem patřili k hlavním exponentům KSČ v armádě a velmi nekompromisně uskutečňovali její politická zadání. Oba náměstci se také stali „duchovními otci“ pomocných technických praporů.

 

Silniční prapory ženijního vojska

 

Silniční prapory byly předobrazem pomocných technických praporů nejen svým účelem a posláním, ale také dalšími reáliemi. Byly vytvořeny k 1. říjnu 1948 u ženijního pluku 1 Povážského ve VVT Mimoň, u ženijního pluku 2 ve VVT Jince s posádkou ve Svaté Dobrotivé, u ženijního pluku 3 Karpatského ve VVT Město Libavá a u ženijního pluku 4 Československých partyzánů ve VVT Lešť. Velitelství ženijního vojska (VŽV) se tomu bránilo, poukazovalo na nedostatek velitelů i další, především materiální problémy, ale nakonec muselo rozkaz splnit. Zařídilo se však tak, aby mu nové jednotky přinášely co nejméně problémů – po finanční a proviantní stránce je podřídilo velení VVT, kde byly dislokovány, poslalo k nim nejméně schopné a problémové důstojníky (často jako formu trestu) a o silniční prapory projevovalo jen minimální zájem, obvykle jen tehdy, když došlo k nějaké mimořádné události.

Vojáci, kteří nastupovali přímo k silničním jednotkám, se dostali do opravdu těžké situace: dřevěné baráky, sloužící pouze pro dočasný pobyt cvičících vojsk, kde nebylo kam uložit výstroj a nešlo je vytopit (ubytování si proto často museli postavit či dopostavit sami, do té doby nezřídka přes chladný podzim a počátek zimy se někde museli spokojit se stany), hygienické podmínky, stravování i zdravotní péče byly katastrofální (pouze studená voda, často dovážená, suché latríny apod.), vyřazená výstroj. Velitelé si na vojácích vylévali zlost a frustraci, protože ani pro ně nebyl stálý pobyt v provizorních podmínkách VVT příjemný, a chtěli po nich jediné: aby plnili úkoly a nedělali zbytečné problémy. Navíc důstojníci i instruktoři z řad poddůstojníků základní služby věděli, že si mohou dovolit vůči „nespolehlivým“ vojákům prakticky cokoliv.

Velení VVT se zase snažilo vojáky maximálně využít a docházelo k jejich přetěžování i nedodržování bezpečnostních předpisů, což u mladých mužů ohánějících se většinou poprvé v životě krumpáčem, lopatou i dalšími pracovními nástroji vedlo k řadě úrazů. Běžné byly nemoci, ať již z velkého fyzického vypětí, nedostatečné stravy a zimy, poměrně časté byly vzhledem k hygieně i různé střevní či kožní epidemie. Dovolenek a vycházek bylo minimálně i proto, že ve VVT nebylo vlastně kam na vycházku jít.

Vojáci pracovali ve výcvikových prostorech většinou na zemních pracích, kdy nahrazovali vojáky ženijních útvarů, což velitelství vojska více než uvítalo, protože „silničáři“ vykonávali nejnamáhavější činnosti, které z hlediska odborného výcviku ženisty nebyly až tak důležité. Za svou dřinu, která trvala zpravidla déle než osm hodin, nedostávali kromě služného žádnou další odměnu. Výcvik byl minimální, většinou jen pořadový, střelecký představovalo pouze seznámení se zbraní a provedení jediných střeleb v rámci tzv. přijímače – i to ale 5. oddělení vadilo a požadovalo, aby byl střelecký výcvik zcela zrušen. Politická a ideologická výchova sice probíhala, ale zpravidla jen „na papíře“, protože pro ni nebyly vhodné prostory a jednotkám chyběli političtí pracovníci.

 

Vznik „politické“ klasifikace E

 

Jestliže při vzniku silničních praporů i systému výběru „politicky nespolehlivých“ v letech 1948 a 1949 bylo zásadní a vlastně i jediné státobezpečnostní hledisko, potom při vytváření nového způsobu prověřování politické spolehlivosti a základní služby „nespolehlivých“ vstoupil do hry další faktor, který postupem doby sehrával stále významnější úlohu. Šlo o využití těch, kteří nemohli sloužit u bojových a zabezpečovacích útvarů, k pracovní činnosti nejen ve prospěch vojenské správy, ale i národního hospodářství.

Pro armádu, která již od osvobození poskytovala ve stále větší míře pracovní výpomoci ekonomice, především v dolech na Ostravsku, Karvinsku, Kladensku, Mostecku, Sokolovsku a v Handlové, se odvelování velkého počtu vojáků na různé výpomoci i brigády stalo vzhledem k novým úkolům neúnosným. Nyní měly tyto pracovní povinnosti armády zcela převzít jednotky složené z „politicky nespolehlivých“. To však předpokládalo vytvořit takový systém prověřování, který by nejen odhalil co nejvíce „nepřátel“, ale především zajistil dostatečné počty pro jednotky určené výhradně k pracovní činnosti. Podle předběžných propočtů šlo o 10 000 mužů a jejich počet měl v dalších letech prudce růst.

Komplexní politickou prověrku branců ještě před jejich odvodem měly provést orgány Ministerstva národní obrany ve spolupráci se složkami Ministerstva vnitra a nově vytvořeného Ministerstva národní bezpečnosti v součinnosti s okresními a místními národními výbory. Odvodní komise byla rozdělena na dvě: první, (stávající) zdravotní, posuzovala zdravotní způsobilost, druhá, politická, politickou spolehlivost na základě výsledků „předodvodní“ prověrky. Zdravotní klasifikační třídy doplnily dvě nové – Cj(edna): schopen pro těžkou fyzickou práci a Cd(vě): schopen pro středně těžkou fyzickou práci a označení klasifikace „neschopen vojenské služby“ se změnilo z C na D. Nově byla vytvořena „politická klasifikace“ nejprve označená C a od září 1950 písmenem E; původně znamenala „schopen pro PTP“ a se změnou na E se změnila na „politicky nespolehlivý“. Tato politická klasifikace měla přednost před všemi ostatními, a kdo ji obdržel, byl poslán do PTP třeba i s vážnou nemocí nebo defektem.

Nový systém odvodů měl vyřešit tři základní problémy: odhalit a izolovat většinu „reakcionářů všeho druhu“, zajistit dostatek vojáků klasifikací E, Cj a Cd pro jednotky, které převezmou veškeré národohospodářské výpomoci armády a těžkou fyzickou prací i politickým působením změnit postoj „politicky nespolehlivých“ k lidově demokratickému režimu.

K zajištění jednotného postupu připravil X. odbor MNO také kritéria k posuzování politické spolehlivosti, určující, že politicky nespolehlivé jsou:

 

1. Osoby, které se dopustily trestných činů podle dekretů prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. a č. 138/1946 Sb. (velký a malý dekret) nebo podle nařízení SNR č. 33/1945 Sb., dále osoby, které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a byly za to odsouzeny nebo jsou stíhány.

2. Osoby zařazené do táborů nucených prací.

3. Osoby, které byly nebo jsou majiteli továrny nebo jiného podniku s počtem zaměstnanců větším než deset.

4. Osoby, které vlastní nebo vlastnily pozemky ve výměře nad 20–30 ha podle úrodnosti, které lze označit jako venkovské boháče.

5. Osoby, které vlastnily velkoobchod.

6. Osoby, které vlastní movitý majetek, který je pramenem bezpracného zisku nejméně 10 000 Kčs měsíčně.

7. Osoby, které byly po únoru 1948 odstraněny akčními výbory z veřejného života.

8. Osoby, které jsou dětmi nebo manžely osob uvedených v bodech 1–7.

9. Osoby, které po únoru 1948 byly z politických důvodů vyloučeny ze studia na školách.

10. Osoby, jejichž rodiče nebo sourozenci uprchli do zahraničí.

11. Osoby, které pokládá SNB za politicky nespolehlivé z jiných, zde neuvedených důvodů.

 

Pokud porovnáme tato kritéria s těmi z obdobného předpisu z ledna 1949, je nápadný důraz na majetkové poměry, jimž byla také v dotazníku věnována mimořádná pozornost. Nové jsou také body 8 a 10, které stanoví vinu dětí za své rodiče a sourozence, bod 11 opět umožňoval označit za „politicky nespolehlivého“ a poslat do PTP v podstatě každého, což opět vedlo k vyřizování osobních účtů.

UPS také určil, kolik mají prověrkové komise nalézt „politicky nespolehlivých“ – celkem 6000. K nim měly být „přidány“ 4000 vojáků s klasifikacemi Cj a Cd, aby armáda měla k dispozici celkem 10 000 mužů určených výhradně k pracovní činnosti.

Prověrka, která proběhla u útvarů a původně měla skončit do konce října 1950, se protáhla na téměř tři měsíce a rozhodla nejen o průběhu vojenské základní služby několika tisíc mladých mužů, ale natrvalo poznamenala i jejich další život a osudy jejich rodinných příslušníků.

 

Prvních osm pomocných technických praporů

 

Základem pro výstavbu pomocných technických praporů, jak byly jednotky určené pro vojenskou základní službu „politicky nespolehlivých“ nazvány, se staly silniční prapory ženijních pluků, které byly k 1. září 1950 reorganizovány na první čtyři PTP – 51. v Mimoni, 52. ve Svaté Dobrotivé, 53. v Městě Libavá a 54. v Lešti. Zůstaly i nadále podřízeny velitelství ženijního vojska a podle organizačního předpisu měly mít čtyři roty po 200 mužích; celkový počet praporu se měl pohybovat kolem 1 000 vojáků z povolání i v základní službě. Jednotky byly označeny jako lehké, a protože byly určeny v prvé řadě pro stavební práce, říkalo se jim také stavební. Rozkaz o jejich zřízení přejímal i pozdější vytvoření tzv. těžkých PTP pro práce v hlubinných i povrchových dolech, které měly mít šest rot po 200 mužích a celkově kolem 1 400 osob. Používaly se pro ně také názvy báňský nebo důlní PTP. První čtyři z nich vznikly k 1. říjnu 1950: 55. v Ostravě-Radvanicích, 56. v Horní Suché, 57 v Kladně-Libušíně a 58. v Mostě.

Lehké PTP byly z části naplněny již vojáky původních silničních praporů (asi 1 300 mužů), od 5. září do nich začali být zařazováni duchovní, řeholníci a seminaristé, jimž vojenská správa v rámci celostátního tažení proti církvím zrušila zkrácenou náhradní vojenskou službu a začala je povolávat na dva roky, a po 1. říjnu přicházeli ti, kteří dostali klasifikaci E, ať již při odvodu, nebo později na základě prověrky u útvarů. Spolu s nimi putovala do PTP také část branců s klasifikací Cj a Cd a řada nováčků německé, maďarské a romské národnosti – důvodem byla „národnostní nespolehlivost“ či neznalost služebního jazyka. Některé prověřovací komise posílaly do PTP také negramotné a trestané, s nimiž mohly být u útvarů problémy.

Podobné bylo i postupné naplňování těžkých PTP, do nichž však byli zařazováni také branci-horníci s klasifikací A a B, povolávaní k pětiměsíční náhradní službě, kteří měli vykonávat funkce instruktorů. Zvyšování počtů vojáků důlních PTP umožnilo, aby už v průběhu října a listopadu 1950 mohly být zrušeny vojenské báňské oddíly a jejich úkoly převzali „pétépáci“. Zůstal jen kombinovaný báňský oddíl (KBO) Ostrava s odloučeným pracovištěm v Handlové, který působil vedle PTP – důvodem byla snaha předejít prudkému poklesu těžby uhlí po nasazení naprosto nezkušených „těžkých pétépáků“.

Lehké prapory byly nasazeny v rámci Československých stavebních závodů (z nichž se k 1. lednu 1951vyčlenily vojenské stavební podniky Posista, Konstruktiva, Armastav, Severostav a Industria) na stavební práce pro resort MNO i civilní akce. „Lehčí pétépáci“ stavěli byty pro vojáky z povolání, kasárna, letiště, sklady a další vojenské objekty, komunikace, podíleli se na těžbě písku, štěrkopísku a kamene a byli zaučováni i na zdění, omítání a další odborné práce. Již v roce 1951 se stali „pétépáci“ hlavní pracovní silou vojenského stavebnictví. Část zůstala u Československých stavebních závodů a budovala byty, občanskou vybavenost, nemocnice, průmyslové podniky, silnice, železniční tratě apod.

Především prověrka u útvarů zajistila, že směrné číslo pro počet vojáků PTP, stanovené velením armády, bylo splněno – k 1. prosinci 1950 sloužilo ve čtyřech lehkých praporech 4345 mužů, z nichž 3854 mělo klasifikaci E, v báňských PTP bylo 5645 vojáků, z toho 3928 „éčkařů“. Celkově měly pomocné technické prapory k tomuto datu 9990 mužů, z nichž bylo 7780 „politicky nespolehlivých“.

 

30 000 pracujících vojáků

 

Roky 1951 a 1952 byly ve znamení výstavby dalších lehkých i těžkých PTP. Umožnilo to z počátku fungování nového odvodního systému, později povolávání na výjimečné vojenské cvičení. Dařilo se vcelku plnit i směrná čísla počtu „politicky nespolehlivých“, kteří měli být mezi branci (a později záložníky) nalezeni.

Potvrdilo se to při odvodech v březnu a dubnu 1951, kdy ze 159 320 odvedených bylo pro službu v PTP určeno 9379 mužů. Tři tisíce z nich byly povolány k výkonu vojenské základní služby již k 15. dubnu 1951, což umožnilo vytvoření 59., 60. a 61. lehkého PTP. Zbývajících více než 6000 odvedených nastoupilo do armády k 1. říjnu 1951 a byly z nich postaveny jeden lehký (62.) a dva těžké (IV. a V.) PTP.

Odvody na jaře 1952 ale skončily pro vojenskou správu velkým překvapením – ze 171 381 odvedených dostalo klasifikaci E pouze 1964 mužů, což bylo nečekaně nízké číslo, které signalizovalo, že vyhledávání „politicky nespolehlivých“ je nedokonalé a především: nedostávalo se vojáků k výstavbě dalších plánovaných PTP, určených už výhradně pro vojenské stavebnictví plnící enormní úkoly vojenské výstavby.

Vojáci technických praporů procházeli běžným základním výcvikem (tzv. přijímačem) včetně střelecké přípravy, ale jejich hlavním úkolem byla pracovní činnost. Po vzniku TP se začal pro ně a pro PTP používat souhrnný název „vojenské pracovní jednotky“ (VPJ), které se staly de facto samostatným druhem vojska s vlastním velitelstvím, třebaže de iure jím nikdy nebyly, ačkoliv početním stavem už v roce 1951 přestihly řadu druhů vojsk i většinu druhů služeb čs. armády – již k 1. říjnu 1951 sloužilo ve 14 PTP a dvou TP skoro 22 000 mužů.

K vyhledávání těchto osob byl využit mírně modifikovaný systém prověřování branců – hlavní úloha připadla orgánům Ministerstva národní bezpečnosti a národním výborům, jimž pomáhaly místní organizace KSČ, Československého svazu mládeže (ČSM) a dalších společenských organizací. Předsedové místních národních výborů byli vyzváni, aby pořídili seznamy „politicky nespolehlivých“ ze svých měst a vesnic a předali je přes okresní a krajské národní výbory orgánům Ministerstva národní bezpečnosti, které je zaslalo MNO, a to provedlo vlastní povolání na výjimečné cvičení. Systém výběru a povolávání na výjimečné vojenské cvičení byl snad ještě obludnější než způsob vyhledání „politicky nespolehlivých“ branců, protože se týkal většinou mužů, kteří měli manželky a děti, někteří už překročili i padesátku a zásah do jejich života byl proto mnohem bolestnější. Navíc se tu otevřel obrovský prostor pro libovůli místních funkcionářů národních výborů i politických a společenských organizací, kteří si mohli vyřídit staré účty a ještě prokázat tolik proklamovanou bdělost a ostražitost.

O tom, jak aktivně k novému úkolu místní funkcionáři přistoupili, svědčí to, že již na konci listopadu 1951 (tj. po necelých dvou měsících) obdrželo MNO od MNB seznam obsahující 3362 jmen „osob práce se štítících“, z nichž bylo po dalším prověření a lékařských prohlídkách povoláno k 1. prosinci 1951 na výjimečné cvičení v délce „podle potřeby“ téměř 2500 mužů – jen tak mohly být postaveny další lehké PTP, po nichž volalo vojenské stavebnictví.

Tomu ale ani tři nové stavební jednotky nestačily – podle kalkulací HSVS chybělo na stavbách pro armádu pro rok 1952 celkem 6000 mužů, což znamenalo požadavek na zřízení dalších nejméně šesti PTP. Část měli tvořit branci nastupující vojenskou základní službu, část záložníci povolaní na výjimečné cvičení. Po zjištění počtu „politicky nespolehlivých“ při jarních odvodech 1952 (šlo o necelé 2000) bylo zřejmé, že nové jednotky lze naplnit především muži na výjimečném cvičení.

Ministerstvo národní bezpečnosti mělo již v polovině ledna 1952 připravený seznam dalších 2328 osob pro povolání na výjimečné cvičení. Počítalo s tím, že akci skončí v prosinci 1952 a do té doby „dodá“ armádě zhruba 7000 jmen „práce se štítících“. Ukázalo se však, že povolávání na výjimečné cvičení je až příliš často využíváno k vyřizování osobních účtů v místě bydliště, protože na seznamech byli i dlouholetí členové KSČ i další „spolehliví“. Proto byl v dubnu 1952 systém vyhledávání změněn – stalo se tak na základě Směrnice Ministerstva vnitra pro povolávání nespolehlivých osob na výjimečné cvičení, čj. II/2-6 taj. – 1952, v němž byla stanovena jen velmi obecná kritéria. K zajištění „objektivnosti“ výběru byly při okresních a obvodních národních výborech zřízeny zvláštní komise, které prověřovaly připravené seznamy „nespolehlivých“, předávané na MNB a odsud na MNO, které provedlo vlastní povolání. Vojenská správa přestala mít jakoukoliv možnost ovlivňovat vyhledávání a povolávání osob na výjimečné cvičení a změnila se v pouhého vykonavatele. Nijak proti tomu neprotestovala, naopak OMS naléhala na MNB, aby „vyhledávání kulaků a fluktuantů“ urychlilo.

Na konci roku 1952 sloužilo ve 26 vojenských pracovních jednotkách téměř 30 000 mužů, z toho asi 20 000 v PTP.

 

Vojenská služba „na neurčito“

 

Jestliže při vzniku silničních praporů sehrálo hlavní roli státobezpečnostní hledisko, tj. snaha nalézt a izolovat „politicky nespolehlivé“ vojáky nastupující vojenskou základní službu, potom při vytváření PTP byl brán do úvahy také ekonomický přínos jednotek, které měly vytvořit předpoklady pro ukončení národohospodářských výpomocí příslušníků bojových útvarů. Již v průběhu roku 1951 začalo být zřejmé, že PTP nejen dokáží splnit tento požadavek, ale svou činností přinášejí nemalý ekonomický efekt pro armádu i společnost.

První komplexnější zpráva o PTP a TP z prosince 1951 uvádí, že „vojenské oddíly z nespolehlivých se staly hlavní silou na mnoha pracovištích“, a přiznává, že pracovní doba nad deset hodin se stala u většiny lehkých a části těžkých praporů bezmála pravidlem. Také hodnotící zpráva z června 1952 konstatuje, že plnění norem u PTP dosáhlo v průměru 170 procent a některé prapory (51. PTP) překračovaly normy i o více než 100 procent.

Velení armády mělo enormní zájem na výstavbě dalších PTP i TP, které dokázaly zajistit nejen těžbu uhlí a potřeby vojenského stavebnictví včetně budování VVT, ale pomáhaly také v řadě civilních podniků. „Pétépáci“ i „tépáci“ představovali velmi levnou a mobilní pracovní sílu, kterou bylo možné v krátké době nasadit kdekoliv, zejména na nejtěžší a nejrizikovější práce, po zapracování většinou plnili úkoly a normy rychleji a lépe než civilní zaměstnanci. Proto už od roku 1951 sílil trend vyhledávat tzv. politicky nespolehlivé mezi branci i záložníky v počtech, které budou dostatečné pro výstavbu plánovaných jednotek. Při jistém zjednodušení lze říci, že už nebylo třeba nalézt všechny „politicky nespolehlivé“, ale vyhledat jich takový počet, který byl potřebný. Ekonomické hledisko v jistém smyslu převážilo nad státobezpečnostním, třebaže i nadále přetrvávala snaha izolovat „politicky nespolehlivé“, trestat je těžkou prací a snažit se o jejich „převýchovu“.

„Ekonomický pohled“ byl také hlavním důvodem k prodloužení vojenské služby „éčkařů“ na „neurčito“. Velení armády již od jara 1952 řešilo otázku, jak nahradit zhruba 10 000 vojáků PTP, kteří nastoupili vojenskou základní službu v září a říjnu 1950 a měli být na podzim 1952 po dvou odsloužených letech propuštěni do zálohy. Po jarních odvodech bylo zřejmé, že nově nastupující branci klasifikace E, muži povolaní na výjimečné cvičení i branci klasifikací Cj a Cd tento úbytek nedokáží plně nahradit, navíc armáda počítala s výstavbou dalších PTP i TP. Kromě toho ti, kteří měli odejít, byli již zapracovaní a jejich nahrazení nováčky by se nutně muselo projevit v podstatném snížení plnění plánu. Na zasedání Vojenské rady ministra národní obrany 11. června 1952 bylo přijato rozhodnutí „prodloužit politicky nespolehlivým osobám vojenskou službu na neurčito, nejméně do konce roku 1953“ – po formálním propuštění do zálohy měli „éčkaři“ ihned nastoupit na vojenské cvičení v délce „podle potřeby“. Návrh byl předložen Politickému sekretariátu ÚV KSČ, který ho schválil.

Jaký přínos měly vojenské pracovní jednotky pro armádu i čs. ekonomiku, ukazuje jediné souhrnné vyúčtování, které se zachovalo. Je za rok 1952 a čísla jsou výmluvná: lehké PTP vyprodukovaly zisk 19 milionů Kčs, těžké PTP téměř 39 milionů Kčs, na lehké TP doplatila vojenské správa přes 12 milionů Kčs, na těžké TP necelých 5 milionů Kčs. Celkově však byla ve výrazném plusu více než 40 milionů Kčs.

V roce 1953 stačil počet branců s klasifikací E nastupujících k výkonu vojenské základní služby sotva nahradit úbytek „politicky nespolehlivých“ vojáků, kteří podepsali závazek práce ve stavebnictví a v dolech, povolávání na výjimečné vojenské cvičení prakticky ustalo. Skončil prudký početní růst vojenských pracovních jednotek a k 1. červenci 1953 byly postaveny poslední tři – šlo o těžké technické prapory 7. v Orlové a 8. a 9. v Karviné. V té době dosáhly vojenské pracovní jednotky početního vrcholu: v 32 PTP a TP sloužilo více než 35 000 mužů, poměr mezi PTP a TP byl 22:9.

Jiří Bílek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha