Vojenské cvičení ŠUMAVA, předzvěst konce Pražského jara ´68

Uprostřed léta roku 1968 opustili Československo poslední vojáci z cvičení vojsk Varšavské smlouvy ŠUMAVA, aby se krátce nato, 21. srpna 1968, vrátili coby nezvaní okupanti. Už při cvičení ovšem dávali Sověti československým vojákům najevo, že nejsou se situací v jednom ze svých „satelitů“ spokojeni. 

 

Pražské jaro bylo krátké období v dějinách Československa, kdy se komunistický režim snažil polidštit svou tvář a nabídnout lidem určitý druh svobody. Nicméně hlavní protagonisté ze začátku vůbec nepočítali s takovýmto vývojem. Pod pláštíkem demokratizace strany potažmo společnosti se měla uskutečnit pouhá výměna kádrů ve straně. Novotného garnitura odešla z vysokých stranických funkcí a nahradila ji generace relativně progresívních komunistů v čele s Alexandrem Dubčekem. Nelze se domnívat, že šlo o demokraticky smýšlející politiky. Byla to generace komunistů, která po únoru 1948 věrně sloužila KSČ na nižších stranických funkcích a pomáhala budovat komunistickou diktaturu v Československu.

I přes tento fakt započal na jaře 1968 demokratizační proces, který nabýval stále reálnější podobu. Nová politická reprezentace se snažila řešit nejpalčivější otázky ve společnosti. V prvé řadě šlo o pozvednutí domácí ekonomiky, která byla řadu let vysávána závody ve zbrojení a jednostrannou orientací domácího průmyslu. Její oživení mělo přinést i zvýšení životní úrovně československých občanů, kteří ve volnější atmosféře druhé poloviny šedesátých let měli možnost srovnat život na Západě a Východě.

Ruku v ruce s ekonomickými problémy kráčely potíže politického rázu. Začaly se ozývat hlasy, jenž poukazovaly na politické perzekuce z první poloviny padesátých let a požadovaly nápravu. Ta se skutečně rozjela ve formě soudních rehabilitací, ve kterých se již neposuzovaly pouze křivdy lidí spojených se Slánského procesem, ale skutečné oběti režimu. Oběti, které kvůli svému původu, protikomunistickému smýšlení, bojům za druhé světové války na nesprávné straně, skončily v komunistických vězeních a táborech nucené práce.

Ovšem to nebyly jediné kroky, které rozvolňovaly dosud pevný komunistický režim. Skončil dohled nad svobodou slova, byla zrušena cenzura. Začaly vznikat politická uskupení jako KAN nebo Klub 231 sdružující bývalé politické vězně a jednalo se o znovuobnovení sociální demokracie či o vzniku mládežnické organizace nahrazující dosavadní ČSM, jež by nebyla tak závislá na Komunistické straně Československa. Všechna tato sdružení stála mimo platformu Národní fronty a byla tudíž na ní nezávislá, což bylo poprvé od roku 1945.

 

Změny v armádě

Stranou změn nezůstala ani armáda. Z jejího velení odešli lidé okolo ministra národní obrany generála Bohumíra Lomského a na jejich místa se dostali pozdější normalizátoři v armádě v čele s generálem Martinem Dzúrem. Uvnitř armády se také začaly objevovat hlasy uvažující nad postavením Československa ve strukturách Varšavské smlouvy. Poukazovalo se na nerovnoprávné postavení spojenců v alianci a některé krajní úvahy dokonce vyjadřovaly neutralitu Československa, což v bipolárně rozděleném světě byla představa naprosto iluzorní (Memorandum nebo Akční program ČSLA).

Přes tyto názory pokračovalo velení v hledání optimálního modelu armády započatého od začátku šedesátých let, jenž měl skloubit v rozumné formě potřeby armády a požadavky společnosti. Tato československá cesta vždy konzultovaná v Moskvě měla vyústit v roce 1969 novou dislokací jednotek a novým systémem velení. Skončilo by tak skoro deset let různých redislokací a změn v systému velení, které kladlo velké nároky na vojáky z povolání i základní služby. V návaznosti na stále větší otevřenost a pluralitu názorů ve společnosti ztrácel podporu v armádě i stranicko-politický aparát, jedna z hlavních opor režimu v ČSLA. V mnoha případech přecházeli příslušníci aparátu do pasivity a vyčkávali pokynů ze shora, jenž ovšem nepřicházeli.

Všechny tyto procesy sledovalo sovětské vedení za přispění věrných z řad satelitních států (NDR, PLR, MLR) s velkými obavami, neboť si velmi dobře uvědomovalo, že naznačený vnitropolitický vývoj v Československu vede k postupnému vyvolňování ČSSR ze struktur Varšavské smlouvy i RVHP. Proto již od jara 1968 se snažilo sovětské vedení a další země socialistického bloku na různých bilaterálních jednáních přimět československé komunisty politickými kroky k revizi dosavadního vývoje. Politická jednání pokračovala v průběhu jara a léta 1968 a vyústila v setkání československého vedení se Sověty v čele s L. I. Brežněvem 29. července v Čierné nad Tisou. V té době již byla vyjednávající pozice pro československé komunisty značně složitá. Demokratizační proces nabíral na rychlosti a s oslabujícím vlivem vedení KSČ na jeho vývoj.

 

Přípravy invaze

Zahájení příprav na invazi do Československa začalo na začátku dubna 1968, kdy sovětské vedení dospělo k názoru, že komunisté v Československu ztrácejí své pozice a nemohou dostatečně ovlivňovat jimi nastartovaný demokratizační proces. Ministr obrany SSSR maršál A. A. Grečko vydal direktivu pro sovětská vojska rozmístěná v NDR, Polsku a Maďarsku, aby začala rozpracovávat operaci DUNAJ, tj. vojenské obsazení Československa. Příprava vojsk na okupaci měla být maskována řadou cvičení na území států sousedících s ČSSR. Podporu ze strany koaličních spojenců se snažil zajistit hlavní velitel Spojených ozbrojených sil maršál I. I. Jakubovskij, jenž vykonal několik cest po NDR, Polsku, Maďarsku a Bulharsku. Ve druhé polovině dubna pak přiletěl Jakubovskij v doprovodu I. S. Koněva a A. A. Grečka do Československa. Během návštěvy přednesl československému velení několik kategorických požadavků: aby velení Varšavské smlouvy byly i v míru podřízeny dvě divize ČSLA, aby se ve velení VS ujali některých funkcí důstojníci ČSLA, aby se navržené cvičení v rozšířené podobě konalo již v květnu 1968.

O těchto bodech se snažil ministr národní obrany Dzúr se sovětskou stranou diskutovat, přičemž první a třetí bod rozhodně odmítl. První odporoval ustanovení Varšavské smlouvy a třetí odmítl pro jeho nevhodnost a nechtěl ho provést ani do konce roku 1968 (původní termín září). Politické vedení sice všechny požadavky Sovětů odmítlo, přesto dostal Dzúr 30. dubna pokyn, aby začal s přípravou cvičení, a to i přes jeho výhrady (na podzim se připravovala rozsáhlá reorganizace armády spolu s novým systémem uvádění vojsk do bojové pohotovosti).

Tlak sovětů na československé komunisty nepolevoval. Na začátku května (4.–5. května) se politické špičky setkaly v Moskvě L. I. Brežněvem, který hned v úvodu vyjádřil názor, že situace v Československu je vážná, a jak by KSSS respektive Sovětský svaz mohl pomoci. Českoslovenští komunisté v defenzívě připustili, že situace v ČSSR je opravdu vážná a že nad vnitropolitickým vývojem pomalu ztrácí kontrolu. Výsledkem jednání nakonec byl souhlas s konáním cvičení na území Československa.

Ještě v průběhu jednání odeslal Jakubovskij telegram Dzúrovi, ve kterém mu sděluje: 1) na základě Dubčekova souhlasu je třeba projednat možnost uskutečnění operačního velitelsko-štábního cvičení se značkovacími vojsky na území ČSSR a NDR pod Jakubovského velením v letním měsíci roku 1968, 2) taktické-specializované cvičeni spojovacích vojsk ČSLA, NLA NDR, Polské lidové a Sovětské armády (Skupina sovětských vojsk v Německu) bude místo v dubnu v druhé polovině června a za 3) pro další rozšíření a upevnění vztahů mezi armádami Varšavské smlouvy více praktikovat vzájemné návštěvy jednotek a součástí skupinami generálů a důstojníků během jejich účasti na cvičeních a na jiných událostech. S posledními dvěma body ministerstvo souhlasilo, ale opět se postavilo proti konání cvičení v navrženém termínu a snažilo se jej posunout na původně plánovaný termín v září.

Již 8. května přiletěla do Prahy skupina sovětských generálů v čele s I. S. Koněvem, která přijela navštívit prezidenta Ludvíka Svobodu. Skutečným cílem bylo zjistit vnitropolitickou situaci v Československu. Delegace se rozdělila na tři skupiny, jež se pak rozjely po Čechách, na Moravu a na Slovensko. Členové skupin navštěvovali především průmyslové oblasti Československa a jednotky armády vyčleněné do společných sil a také útvary Pohraniční stráže, u kterých chtěli zjistit, zda je západní hranice skutečně odkrytá.

 

Vojenská cvičení

V té době začala na území NDR a Polska dvě dvoustranná cvičení se Sovětskými jednotkami a národními armádami. Šlo o běžná spojenecká cvičení, která ovšem v této době mohla znamenat i jistou formu přípravy na vojenské obsazení Československa. Na území NDR se konalo dvoustranné operačně taktické cvičení, které ve dnech 10.–17. května prováděla v jižních oblastech NDR jedna tanková armáda SA ze Skupiny sovětských vojsk v Německu (pravděpodobně 1. gardová tanková armáda z Drážďan) a dvě divize NLA NDR. Celkem asi 60 000 vojáků a 1800 tanků.

V Polsku pak ve dnech 11.–15. května proběhlo taktické cvičení 10. tankové divize PLA s 24. motostřeleckou divizí SA zhruba v jižní oblasti Polska na území Slezského vojenského okruhu. Počátkem května byla do přípravy cvičení zapojena i polská 11. tanková divize.

V polovině května pokračovaly přípravy na cvičení ŠUMAVA, přestože československá strana stále nedostala od Sovětů přesné datum jeho konání. To měl dohodnout ministr obrany SSSR A. A. Grečko, jenž přiletěl do Prahy 17. května. Vzájemné rozhovory pokračovaly až do 22. května 1968. Během jednání se velení ČSLA mimo jiné zajímala o dodávky kompletů protivzdušné obrany KRUG a KUB, případně S-125, ale maršál Grečko k tomu sdělil, že komplety ŠILKA , KRUG a KUB mají problémy, které blíže neupřesnil. Na druhou stranu si představitelé armády, strany a vlády museli od maršála Grečka a armádního generála A. A. Jepiševa (náčelník Hlavní politické správy) vyslechnout nejednu poznámku na adresu postupujícího „rozkladu“ v Československu i to, že SSSR nepřipustí oslabování Varšavské smlouvy. V závěrečných dnech návštěvy (20.–22. května) byl dohodnut termín konání cvičeni, jeho rozsah a způsob organizace. Cvičení se mělo uskutečnit ve dnech 20.–30. června 1968.

Cvičení se mělo původně zúčastnit šest štábů vševojskových armád (dvou sovětských, z toho jedné z Přikarpatského vojenského okruhu a jedné ze Skupiny sovětských vojsk v Německu, dále dvou československých, jedné polské a jedné maďarské). Na základě pokynu hlavního velitele vojsk Varšavské smlouvy maršála Sovětského svazu I. I. Jakubovského ze dne 30. května 1968 byly dodatečně do jeho rámce zařazeny rovněž síly 7. armády PVOS ČSLA, štáb jedné armády Skupiny sovětských vojsk v Německu a štáb jedné armády Maďarské lidové armády (cvičení tak zahrnulo devět štábů armád). Řízení cvičení přešlo z ministra národní obrany ČSSR na hlavního velitele vojsk Varšavské smlouvy. Po rekognoskaci terénu, vojenských výcvikových prostorů a posádek bylo ředitelství cvičení umístěno ve vojenských objektech v posádce Milovice. První sovětské jednotky přišly na čs. území již 27. května 1968.

Námětem cvičení byl již klasický scénář procvičovaný řadu let. Země NATO zostřily mezinárodní situaci a od určitého data provádějí opatření k zvýšení počtu svých ozbrojených sil v Evropě. Pod záminkou cvičení přisunuly USA do NSR jednu výsadkovou, dvě tankové a pět mechanizovaných divizí. Zároveň prováděly mobilizační rozvinutí nových svazků Bundeswehru. V Rakousku bylo provedeno cvičení Bundeswehru a italské armády. Ve Středozemním moři a Severním oceány byly aktivizovány do bojové pohotovosti jaderné ponorky.

V reakci na to se vojska Varšavské smlouvy začala připravovat na odražení možné agrese. Pohraniční svazky provedly s jednotkami PS kryt západní hranice a zároveň se pozemní a letecké jednotky přesunovaly do hlavních prostorů soustředění (v míru se jednalo vždy o záložní prostory). Prvosledové jednotky rovněž prováděly skrytou mobilizaci rozvinováním svých „válečných dvojčat“. Po zastavení nepřítele, jeho odražení, procvičovaly zúčastněné jednotky hlavní směr útoku určený pro Československý front Norimberk–Praha a vedlejší Vídeň–Ostrava. V průběhu cvičení se uskutečnily průzkumy našich komunikací pro případné další přesuny sovětských vojsk.

Ukončení cvičení mělo neslavný rámec. Došlo k provokativnímu prodlužování odsunu cvičících sovětských vojsk z území Československa. Spojovací síť ze cvičení ŠUMAVA, především tzv. spojení „VČ“, zůstala v zájmu příprav provedení okupační operace „DUNAJ“ i po jeho ukončení rozvinutá.

Pohled na československou i sovětskou stranu během cvičení ŠUMAVA obsahovala zpráva maďarských vojenských představitelů pro politbyro ÚV Maďarské socialistické dělnické strany. Podle nich bylo zorganizováno s cílem demonstrovat vojenskou moc Varšavské smlouvy a odhodlání ji použít při poskytováni podpory tzv. zdravým (konzervativním) silám. Podle Sovětů, když je trpěna kontrarevoluční a protisovětská propaganda, když Státní bezpečnost nebojuje s vnitřním nepřítelem, když je stranické vedení odtrženo od lidu, pak už politické prostředky nestačí. Jejich snahy ovlivnit volbu delegátů na mimořádný XIV. sjezd KSČ (28.–30. června probíhaly okresní konference KSČ) nevyšly.

Maďaři rovněž poukazovali na nepřetržitou řadu menších i větších konfliktů mezi sovětským řízením cvičeni, velením ČSLA a stranickým vedením, protože Sověti téměř o ničem čs. stranu neinformovali, jen požadovali přisunutí dalších vojsk a ostentativně dávali najevo svoji nedůvěru. Ze strany Jakubovského se objevil zvyk, že se skoro všechno každý den měnilo, jen aby cvičení trvalo co nejdéle. Sovětští velitelé prý také na přidělených styčných čs. důstojnících vyzvídali jejich názory na jejich nadřízené funkcionáře ČSLA a některé před nimi i očerňovali. Nesmlčeli ani úmyslné odkládání rozboru ze strany Sovětské armády.

Celkem se cvičení ŠUMAVA na čs. území zúčastnilo okolo 24 000 vojáků (z toho téměř 18 000 spojeneckých), 79 tanků (z toho 68 spojeneckých) a 87 letadel nebo vrtulníků (z toho 66 spojeneckých). Celkový počet vojáků zapojených do cvičení na území NDR, Polska, SSSR a Maďarska se odhadoval na 30 až 40 000. Ředitel cvičení maršál Jakubovskij odletěl 19. července 1968. Poslední jednotky opustily území Československa až 3. srpna 1968. Průběh cvičení i jednání Sovětů dávaly tušit neblahou předzvěst dalšího vnitropolitického vývoje v Československu a „spojenecké“ jednotky se skutečně za několik týdnů vrátily a silou obsadily území ČSSR. Většina občanů byla zaskočena a překvapena a v drtivé většině vstup vojsk, jak okupaci nazývali normalizátoři, kategoricky odsoudila. Jen malá hrstka občanů se radovala a příjezd okupantů s radostí přivítala.

Jan Šach

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha