Výstava o Tobruku připomíná 80. výročí začátku legendárních bojů československých vojáků v Severní Africe

Výstava o Tobruku připomíná 80. výročí začátku legendárních bojů československých vojáků v Severní Africe

19. 10. 2021

Vojenský historický ústav Praha připravil pro plochu před Generálním štábem Armády České republiky na pražském Vítězném náměstí venkovní panelovou výstavu Tobruk – příběh pěšího praporu, která je věnována bojům našich vojáků během druhé světové války v severní Africe. Vernisáž výstavy, jejímž autorem je historik VHÚ Tomáš Jakl, se konala v úterý 19. října 2021. V těchto dnech si připomínáme 80. výročí začátku bojů o Tobruk, jichž se Čechoslováci účastnili.

Výstavu zahájil první zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, generálporučík Jaromír Zůna. Ten v úvodním proslovu zmínil:

„Uplynulo 80 let od chvíle, kdy se tito muži připojili k obraně severoafrického Tobruku. Byl to první významný boj zahraniční československé armády za druhé světové války. Dnešní výstava má připomenout hrdinství vojáků při obraně tohoto klíčového zásobovacího uzlu. Prokázali po boku spojenců obrovskou osobní statečnost, odolnost v extrémních podmínkách a vůli vydržet. Jejich přínos spojeneckému vítězství byl naprosto mimořádný. Dodnes pro nás představují vzory hrdinství, pro které byla nejvyšším cílem svoboda vlasti.“

Generálporučík Jaromír Zůna rovněž připomněl, že se jedná už celkově o sedmdesátou výstavu, kterou před budovou Generálního štábu Armády České republiky připravil Vojenský historický ústav Praha. „Proto dnes netradičně děkuji nejen tvůrcům výstavy Tobruk – příběh pěšího praporu za skvělé zpracování činnosti jednotky a zasazení do historického kontextu, ale také celému kolektivu Vojenského historického ústavu. Chci také poděkovat i dalším, kteří spolupracují na vzniku výstav, jmenovitě Městské části Praha 6, Vojenské policii a Posádkovému velitelství Praha.“

Expozice se skládá z 22 panelů, které textově a fotograficky přibližují válečnou situaci na Blízkém východě, v Severní Africe a ve Středomoří od konce 30. let až po rok 1943. Jádrem je vykreslení bojů u severoafrického města Tobruk, respektive o tamní pevnost, kde českoslovenští vojáci odolávali útokům nepřítele.

V letech 1941 a 1942 bylo svedeno v severolybijském Tobruku a jeho okolí několik bitev mezi britskou armádou a tzv. Afrikakorpsem, tedy německými a italskými jednotkami. Město bylo několikrát dobyto oběma stranami. V dubnu 1941 byl Tobruk obklíčen německo-italskými vojsky, území hájily britské a australské jednotky, které byly v říjnu 1941 vystřídány čerstvými silami. Mezi ně patřila i polská Samostatná brigáda karpatských střelců, jíž byl podřízen také 11. československý pěší prapor – Východní. Pro československé jednotky to byla největší válečná akce na Blízkém Východě a v Severní Africe. Československý pěší prapor pod velením Karla Klapálka o síle 643 mužů zde od 21. října do 10. prosince 1941 hájil nejvíce ohrožený západní úsek pevnostního perimetru. V bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků praporu, 26 bylo těžce a 55 lehce zraněno.

 

Československá vojenská skupina na Středním východě

Počet čs. vojáků v britském mandátním území na Středním východě narůstal příchodem jak dalších dobrovolníků z protektorátu, tak krajanů z celého světa. Především zásluhou čs. generálního konzula v Jeruzalémě Josefa Miloslava Kadlece britské úřady souhlasily se zřízením čs. vojenské jednotky. Čechoslováci se proto přesunuli do tábora Gedera, kde 28. července 1940 složilo 59 důstojníků a 198 poddůstojníků a mužů do rukou konzula Kadlece slavnostní přísahu.

Zpočátku byla čs. jednotka organizována jako 1. prapor pěšího pluku 4, čímž navazovala na označení čs. jednotek ve Francii. K prvnímu listopadu 1940 byl čs. pěší pluk 4 reorganizován na Československou vojenskou skupinu na Středním východě. Její bojovou jednotkou se stal čs. pěší prapor 11 – Východní pod velením pplk. Karla Klapálka a týlovou jednotkou Čs. výcvikové středisko – Východní pod velením plukovníka Josefa Koreše.

Britská armáda kladla velký důraz na důkladnou přípravu a výcvik jednotek, než je nasadila na frontě. Československá vojenská skupina na Středním východě byla v rámci aklimatizace pro pouštní klimatické podmínky přesunuta do tábora u Jericha. Terén údolí Jordánu u mrtvého moře, ležící 392 metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře, se vyznačuje celoročně minimem srážek a horkým pouštním klimatem s pouštními bouřemi – chamsiny, v noci střídané velmi nízkými teplotami. Českoslovenští vojáci tak měli ideální podmínky k přizpůsobení se drsným podmínkám pouštní války, které beze zbytku využili.

 

Pevnost Tobruk

Libyi dobyla Itálie na Osmanské říši v roce 1911. Nárůst mezinárodního napětí ve třicátých letech vedl také v severní Africe k budování stálých opevnění. Francouzi na hranici mezi Tuniskem a Libyí vybudovali Marethskou linii, miniaturu Maginotovy linie ze železobetonových objektů. Britové v obraně Egypta počítali především s mobilními jednotkami, nicméně i oni na hranici Egypta s Libyí natáhli „drát“, pás protipěchotních překážek, propletených ostnatým drátem, střežený obrněnými automobily. Italové, na rozdíl od obou sousedů, opevňovali v Libyi především pozemní fronty kolem přístavů.

Nejdůležitějším přístavem v Kyrenajce byl Tobruk. Měl hluboký a chráněný přístav v relativní blízkosti egyptské hranice a stal se proto základnou italského válečného námořnictva. Původní opevnění Tobruku tvořilo pět starých tureckých fortů, které tvořily okruh, vzdálený pouze cca 6 km od přístavu. Italové ve druhé polovině třicátých let vytyčili novou obrannou linii ve vzdálenosti cca 15 km od centra města. Bráněno nyní mělo být třicet kilometrů pobřeží a padesát kilometrů pozemní fronty. Linie se na svých obou koncích u moře opírala o přírodní překážky, hluboká údolí Vádí es Sehel na západě a Vádí ez Zeitun na východě. Přibližně jeden až pět kilometrů za touto linií, v závislosti na konfiguraci terénu, byla postavení protitankového a polního dělostřelectva. Druhá linie italské obrany se opírala o staré forty.

Pozemní linii tvořilo 128 pevnůstek, vysekaných do skalnatého podloží, zpevněných prostým betonem i železobetonem. Vzájemně se kryjící pevnůstky byly vyzbrojeny protitankovými kanóny a kulomety v otevřených střeleckých stanovištích, ze kterých mohly vést palbu i proti letadlům. Celá bráněná pozemní fronta byla opatřena průběžnými protipěchotními překážkami z ostnatého drátu. Každý objekt měl také vlastní obvodovou protipěchotní překážku.

 

Československé řopíky v Tobruku

Čs. pěší prapor 11 – Východní se v týdnu od 14. do 21. října 1941 v sestavě 23. pěší brigády 70. pěší divize přesunul do Tobruku, kde byl 23. října podřízen polské Samostatné brigádě karpatských střelců. Po příchodu do Tobruku československý prapor převzal ve dnech 24. a 25. října 1941 zhruba čtyři a půl kilometru dlouhý úsek východní části perimetru, po obou stranách silnice do Derny a Benghází. Vystřídal zde britský 1. prapor pluku Durhamské lehké pěchoty a část polského Hulánského pluku.

Od jihu k severu obsadil objekty S15, S17, S14, S19, S21, S16, S23, S25, S27, S29/3, S29/4, S31/4 a S31/5. Českoslovenští vojáci, ať již z nostalgie nebo ze zvyku, své objekty nazývali řopíky. Jižně od silnice na Dernu šlo o objekty v rovině, odpovídající svou konstrukcí objektům na jižní frontě. Severně od silnice, s tím, jak se vádí směrem k moři prohlubovalo, šlo naopak o pevnůstky částečně, nebo zcela zapuštěné do skal. Těžištěm obrany byl řopík S19, pojmenovaný Honza, ležící u silnice. Silniční most přes Vádí es-Sehel byl stržen, vádí bylo zaminováno a opatřeno drátěnými překážkami. V době bojů při vyproštění Tobruku se čs. prapor přeskupil. Objekty S15 a S17 přenechal 2. prosince Polákům a naopak protáhl svou obrannou linii až k moři.

Čs. vojáci převzali od Australanů taktiku aktivní obrany pomocí hlídek do nepřátelského území. Po uvolnění pevnosti z obklíčení se prapor vrátil k 70. pěší divizi a od 21. prosince střežil přístav a letiště v okolí. Čs. 2. rota dostala čestný úkol střežit velitelství britského XIII. sboru, se kterým od 17. prosince 1941 do 17. ledna 1942 postoupila až do Benghází.

Od 1. ledna 1942 byl čs. prapor podřízen 38. indické brigádě. Při opětovném ohrožení pevnosti v únoru 1942 byl znovu nasazen na západním úseku perimetru mezi vrchem Rás al-Mudawwar a silnicí k Derně. Vojáci čistili opevnění, kladli miny a připravovali linie k další obraně.  Koncem března 1942 Čechoslováci své pozice předali Jihoafričanům a 7. dubna odjeli z Tobruku do britského mandátního území Palestina. K 1. dubnu měl prapor stav 40 důstojníků a 745 poddůstojníků a mužů.

RED

Aktuálně



Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

24. 11. 2021
Od září 1914 byla druhá rakousko-uherská ofenziva do Srbska v plném proudu. Zprvu…
ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

21. 11. 2021
V roce 1942 vyšla příručka boje zblízka s názvem Get tough! britského důstojníka…
Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

18. 11. 2021
Na konci listopadu 2021 si připomínáme již 101 let od okamžiku, kdy…
Slavíme 17. listopad, datum připomíná dvě zásadní dějinné události

Slavíme 17. listopad, datum připomíná dvě zásadní dějinné události

17. 11. 2021
Na 17. listopad připadá státní svátek České republiky, slavíme Den boje za…
Z československé zahraniční armády do sovětských Gulagů

Z československé zahraniční armády do sovětských Gulagů

15. 11. 2021
To, že jádro československých jednotek na východní frontě za 2. světové války…