Vznik vojenské komise ČNR v dubnu 1945

“Většina členů ČNR byli vůbec nevojáci. Představovali si velení Praze plénem rady, při čemž se potřebné věci o rozhodnutí vyřeší zasedáním schůzí. Pro věci vojenské měli sice vojenskou komisi či sekci, kde zasedalo několik důstojníků, většinou zcela mladých anebo záložních. Tito neměli žádný štáb a žádné rozdělení úkolů pro velení stále narůstajících jednotek. Nechanský nějakou dobu působil na SV Bartoš a částečně parafoval nařízení a rozkazy na „Bartoši“. Vzhledem ke své funkci v Národní radě odbíhal do ČNR.” Paměti generála Karla Kutlvašra, psané v roce 1960 v pankrácké věznici.

 

Mezi ústředními vojenskými orgány Pražského povstání v květnu 1945 má vedle velitelství „Alex“ a „Bartoš“, vytvořenými vyššími československými důstojníky s cílem dát velitelský rámec budoucím povstaleckým jednotkám, a vojenským a zpravodajským štábem Ústřední rady odborů, který se snažil v souladu s cíli komunistického odboje na povstání profitovat politicky, zvláštní postavení vojenská komise České národní rady, kterou provizorně vedl za v Praze nepřítomného velitele vojensko-partyzánské organizace Rada tří (R-3) „generála Richarda“ (kpt.gšt. Karel Veselý – Štainer) velitel paraskupiny PLATINUM devětadvacetiletý kapitán jezdectva Jaromír Nechanský (krycí jméno „kapitán Jiří“).

Jeho autorita se zpočátku opírala především o možnost rádiového spojení se zahraničním odbojem prostřednictvím radiostanice ANNA, kterou obsluhoval další člen Nechanského paraskupiny radiotelegrafista četař Jaroslav Klemeš. Oba byli do Prahy tajně přepraveni 23. dubna 1945 z Třebíče z operačního prostoru R-3, kde krátce předtím zajistili prostřednictvím své radiostanice a naváděcího radiomajáku Eureka dva letecké shozy zbraní pro partyzány ze Skupiny gen. Luži (R-3 Lambda) a R-3 Delta.

Vojenská komise ČNR vznikla na prvním rozšířeném zasedání ilegální České národní rady v neděli 29. dubna 1945 v budově Družstevní práce na Národní třídě a zpočátku ji tvořilo pouze šest mužů. Po dvou zde měla zástupce R-3, ilegální odbory a komunisté.

Komunisté vyslali do komise dva zástupce. Prvním byl ppor. v zál. Václav David („Hora“), který byl dokonce členem ilegálního IV. prozatímního ústředního výboru Komunistické strany Československa. Jeho aktivity však směřovaly více k politické práci, i když měl mít původně na starosti formování „dělnických milicí“.

Větší vklad po vojenské stránce měl naopak představovat škpt.gšt. Stanislav Marek („Štába“), který po skončení války uváděl při výčtu své odbojové činnosti, která do jara 1945 nebyla ničím zajímavá, že „společně s poslancem KSČ Davidem vypracoval směrnice pro mobilizaci a zmocnění se závodů a pro úpravu těchto k obraně a boj v ulicích. Zároveň byl pověřen organizací a výcvikem úderných oddílů v Kolben–Daněk.“

Ačkoliv měl k této práci jako aktivní důstojník ženijního vojska a učitel v ženijním učilišti, pozdější absolvent Vysoké školy válečné a důstojník takticko-studijní skupiny Ředitelství opevňovacích prací, beze sporu vynikající předpoklady, komunistická historiografie v letech 1948–1989 v nekonečné řadě prací adorujících komunistický odboj nepřinesla jediný konkrétní důkaz o tom, že by něco z těchto aktivit bylo pražskými povstalci v boji využito.

Ovšem pravým dokladem o tom, že odbojová přání byla po válce často otcem myšlenky, je npor.jezd. v zál. dr. Čestmír Mattuš – zástupce Hnutí za svobodu. Toto kuriózní hnutí vzniklo během roku 1944 a jedním z jeho protagonistů byl bývalý organizační tajemník sociální demokracie a známý novinář Josef Novotný. Jeho organizace byla postavena na jednostranném poštovním styku, kdy byli touto formou vyzýváni bývalí sociální demokraté a úředníci nemocenských pojišťoven k převzetí funkce okresních důvěrníků a zakládání národních výborů.

Koncem dubna 1945 byl Mattuš jako záložní důstojník zmíněným hnutím prostřednictvím jeho spojení s odborářem Josefem Kubátem a komunistou Lumírem Čivrným delegován do vojenské komise ČNR. Když měl nahlásit stavy bojových skupin hnutí, vyžádal si několik dní odkladu a do další schůzky 1. května 1945 se mu prý podařilo „ze země přímo vydupati a spojiti asi následující jednotky: okres Knín asi 70 mužů, okres Zbraslav asi 1500 mužů, okres Vršovice – organizovaná rota z 10. stavebního odboru Hl. města Prahy 57 mužů, 8 nákladních, 14 osobních aut, 8 pojízdných kuchyní a 1 rozhlasový vůz“. Mimo to měl prý vedle kontaktů na zástupce tzv. Akčního výboru pražských závodů ještě dokonce „zajištěno v Českomoravské Kolben-Daněk asi 40 tanků s obsluhou a náboji“, které by se prý v případě povstání mohly převézt z Milovic do Prahy. Netřeba snad ani zdůrazňovat, že zde víceméně vše z toho bylo přání otcem myšlenky…

Další zástupce revolučních odborářů sociální demokrat por. Jaroslav Prosser měl za sebou ještě bizarnější odbojové portfolio, když na své straně vykazoval spojení na „26 menších nebo větších skupinek v Českomoravském kynologickém svazu“ v různých městech protektorátu a na některé skupiny málo početné železniční ochranné policie OSOŽ. Také on byl do vojenské komise ČNR zapojen Josefem Kubátem.

Jediným nevojákem v komisi byl třiadvacetiletý  úředník pražské ZOO Veleslav Wahl (Jasoň, Borský) s úkolem navazovat další styky se složkami, které by mohly být využity v závěrečném vystoupení proti okupantům. Paradoxně byl v tu chvíli jediným, kdo mohl předsedovi komise efektivně pomáhat s přípravami povstání, protože velel elitní odbojové organizace české mládeže Zpravodajská brigáda (ZB), která byla tehdy rozdělena do tří základních bojových jednotek (I. prapor, ZB Toledo a ZB Železo), dosahovala počtu 1 500 mužů a měla kontakty na další odbojové skupiny.

Součástí ZB se na jaře 1945 stala i skupina aktivních a záložních důstojníků z okruhu nacisty decimované odbojové organizace „Avala-Modrý kruh“ (por. v zál. JUDr. Rastislav Vahala, škpt.pěch. František Jiříkovský, npor.děl. Emil Maiwald, škpt.pěch. Jan Dybal, por.let. Oldřich Stangl…) a na ní napojených příslušníků protektorátní policie a četnictva. Nejvýznamnější osobností z nich byl škpt.četn. Eduard Wagner. Bývalý důstojník dělostřelectva a odbojový spolupracovník dnes již legendárního pplk.děl. Josefa Mašína byl v té době ve funkci velitele četnické autoškoly a mohl v kasárnách Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky snadno převést na stranu povstalců zde dislokované české protektorátní četnické a policejní útvary (četnická pohotovostní motorizovaná rota, oddělení motorových vozidel Generálního velitelství policie, škola pro výcvik řidičů a policejní pohotovostní oddíl). Celkem šlo o 10 důstojníků a 320 mužů, ozbrojených pistolemi a ze značné části i karabinami, kteří měli k dispozici 2 nákladní automobily, 10 osobních vozů a 5 motocyklů (z toho 2 se sajdkárou).

Ještě před povstáním se členy komise stali pplk. ing. Antonín Sameš, který sympatizoval s komunisty a před výbuchem povstání zmařil spojení ČNR s vojenským odbojem, a zástupce protektorátního vládního vojska mjr.int.sl. Vladimír Černý – redaktor časopisu „Vládní vojsko“ a bratr známého českého literárního vědce prof. Václava Černého. Vládní vojsko však mohlo v Praze vedle Štefánikových kasáren na Smíchově v roli vhodného mobilizačního střediska s nemocnicí a skladem 1 100 uniforem nabídnout po odsunu většiny svých sil do severní Itálie pouze 226 mužů 1. praporu, vyzbrojených jen 48 pistolemi a 117 karabinami s omezeným počtem střeliva.

Z osmi členů vojenské komise ČNR k 5. květnu 1945 tak jen u tří (Nechanský, Wahl, Černý) dominovala při jejich přípravách povstání vojenská stránka věci, zatímco u zbývajících pěti se jejich zájem již orientoval spíše politicky na poválečné uspořádání ve prospěch komunistů (David, Marek, Sameš) či levého křídla sociální demokracie (Prosser a Mattuš).

První starostí ČNR při spontánním výbuchu povstání v sobotu 5. května 1945 bylo eliminovat vojáky kolem ústředního povstaleckého velitelství „Bartoš“, kterému velel bývalý hrdina ruských legií brigádní generál Karel Kutlvašr, a podřídit jej vojenské komisi ČNR!

Přestože měl podle poněkud svérázných představ politiků z ČNR mladý kapitán velet generálovi, nedošlo nakonec naštěstí k žádným zásadním konfliktům. Ješitnosti prostý Kutlvašr záhy zjistil, že parašutista je z jeho pohledu „osobně velmi milý a sympatický, tichý a klidný muž, s uhlazeným, přitom nevtíravým chováním a vystupováním“, a spolupráce obou mužů tak během povstání probíhala za vzájemného respektu a sympatií ku prospěchu společného boje s okupanty, protože Kutlvašr přijal roli Nechanského jako funkci politickou, kdy lze podřídit generála i kapitánovi. V podstatě to přijal jako poměr, jaký bývá v demokratických zemích mezi ministrem obrany a generálním štábem.

Poválečný vývoj však vedl díky komunistické pomstychtivosti k takovým absurditám, že nejaktivnější členové vojenské komise ČNR Nechanský a Wahl byli po únoru 1948 popraveni a generál Kutlvašr odsouzen k doživotnímu vězení…

Jindřich Marek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha