Vzpomínky na Vánoce ve Velké Británii, jak je sepsal čs. voják Vilém Toman

Vzpomínky na Vánoce ve Velké Británii, jak je sepsal čs. voják Vilém Toman

23. 12. 2020

Druhá světová války vytrhla miliony lidí ze svých domovů. Naši zahraniční vojáci byli nuceni trávit několikery Vánoce po sobě stovky a tisíce kilometrů od svých blízkých, o nichž neměli žádné zprávy. Nevěděli, zda se na nich nacisté nemstí za to, že oni bojují za svobodu své obsazené vlasti. Jejich vzpomínky na Vánoce strávené za hranicemi jsou proto i po letech intenzivní – ne však nutně melodramatické, nebo sentimentální.

Nabízíme čtenářům kapitolu z pozoruhodné knihy vzpomínek Viléma Tomana (1918–2005), jednoho ze studentů českých vysokých škol, kterému se po 17. listopadu 1939 podařilo dostat za hranice. Následujících téměř šest let pak strávil u uniformě vojína, resp. poddůstojníka čs. zahraniční armády na Západě. Po válce se vrátil, dostudoval a dlouhá léta pak působil jako středoškolský profesor v Prachaticích. Tomanovy vzpomínky vyšly pod názvem „Na západní frontě“ roku 2015 ve Vojenském historickém ústavu Praha.

 

Vilém Toman: První Vánoce ve Velké Británii 

Pozvání do rodin, vánoční zvyky, rotný Křivánek jede na návštěvu do Skotska, komplikace s řečí, následky návštěvy a o tom, jak jsme se z nich dostali.
V roce 1940 jsme trávili první Vánoce ve Velké Británii. Náš kamp byl ve střední Anglii, nedaleko Coventry, které mělo za sebou dva zdrcující nálety nacistické Luftwaffe (Nálet na Coventry podnikla Luftwaffe v noci ze 14. na 15. listopad 1940. Druhý velký nálet proběhl až v srpnu 1941. Podle oficiálních statistik zahynulo během prvního náletu na město 568 obyvatel. Pozn. JP). Při jednom z těchto náletů jsem měl službu dozorčího vojína. Mým úkolem bylo dbát na blackout (zatemnění), to je, aby ani paprsek světla nepronikl z žádného okna mého úseku. Při jedné obchůzce hned po setmění jsem měl čest být kontrolován dozorčím důstojníkem praporu, kapitánem Bondym. Podal jsem mu hlášení, načež on se zeptal: „Jak se jmenujete?“ Udal jsem mu svou vysokou hodnost a příjmení. On odpověděl: „To si budu pamatovat.“ Během noci jsem byl jím kontrolován ještě dvakrát a vždy se odehrála přesně tatáž konverzace. On si mne sice nikdy nepamatoval, ale já mu vděčím za zpestření života pobavením se jeho dováděním vojenských předpisů ad absurdum.

Tehdy jsme ještě nevěděli, jaký osud stihne naše Lidice a že přeživší a potomci z těchto dvou míst budou mít vzájemnou družbu. (Míněny Coventry a Lidice. Pozn. JP) Nedlouho po těchto náletech dostala naše jednotka spoustu pozvání a adres na strávení vánočních svátků v anglických a skotských rodinách. Naši klucí se dost o tato pozvání hlásili. Zasvitla jim naděje strávit Vánoce v klidu, daleko od khaki barvy, vládnoucí v kempu. Představa stromečku, svíčiček, silvestrovských polibků, eventuelně dalších zážitků byla velmi lákavá.

Já jsem se sice o pozvání nepřihlásil, ale byl jsem zvědav, co budou kluci, až se vrátí, říkat. Celkem to dopadlo jako zklamání. Především žádný stromeček. V Anglii takřka žádné jehličnaté lesy nejsou. Rostliny, jimiž Britové zdobí lustry a krby v obývacím pokoji, jsou jmelí (mistletoe) a cesmína, která má právě takové kuličky jako jmelí, jenže rudé (holy). Štědrý večer takřka není, hlavní svátek je 25. prosince. Tak zvaný Christmas Day. Největší atrakcí je oběd, při němž nesmí chybět turkey – to je krocan. Po obědě se jí Christmas cake, do něhož se, když je ještě ve stavu tvárném, vloží sixpence, tj. šestipennyová mince. Kdo na ni přijde, má si zlomit zub a náležitě vykřiknout, aby pak celá rodina mohla říkat: „Yes, we had a very nice time indeed.“ (Velmi dobře jsme se pobavili, skutečně). Den po Christmas Day neboli zkráceně X.mas Day je Boxing Day. Do češtiny asi přeloženo Telecí den. Byl pojmenován podle toho, že na ten den dostávalo služebnictvo krabici (box) s výslužkou, mohlo ten den změnit pána a večer, když ještě nepatřilo nikomu, si mohlo jít zatancovat. Na Boxing Day se tedy v Anglii všude tancuje.

Při jídle není nikdo nucen, aby si ještě přidal. Když nechceš, máš říct: „No, thank you.“ Když ještě chceš, řekne se: „Yes, please.“ Řekne-li po našem jen: „Thank you.“, tj. děkuji, nedostane už nic a může mít třeba celý večer hlad, což se skutečně mnoha našim klukům stalo.

Kromě tohoto došlo při návštěvě k mnoha jiným nedorozuměním. Často se ukázalo, že pozvání poslaly rodiny, v jejímž středu byla dcera vyššího věku, ale nižší atraktivnosti a velmi vysoké vdavekchtivosti, čímž ovšem po nějaké něze hladovící našinec přicházel do trapné situace.

Já jsem s tímto problémem měl potom strašně práce. Angličanky chtěly odpovědi na své dopisy a mnoho kluků přicházelo ke mně, abych jim napsal dopis. Často jsem se ptal: „Co mám psát?“ „Napiš, co chceš, tady máš od ní dopis i se zpáteční adresou.“

Nějaké dopisy jsem složil, ale hodně taky opsal jeden od druhého včetně citových pasáží. Osobně jsem z toho měl sice hodně práce, ale také nesmírnou spoustu zkušeností z dosud neznámé Anglie a jejího lidu.

Toho roku i rotný Křivánek se rozhodl takové poznání přijmout. Když se vrátil, moc toho nenapovídal: „Budeš psát dopis. Slíbil jsem, že hned po návratu napíšu, jak jsem dojel. Člověče, to je otrava, když člověk nedovede anglicky ani hubu otevřít. Přestav si, co se mi stalo. Mermomocí chtěli vědět, proč mám ty dvě holá místa na hlavě.“… (Zde je nutno vysvětlit, že rotný Křivánek měl pěkné černé vlasy, ale když jsme dostávali ve Francii silné protityfové injekce, působily tyto na něj tak, že mu na dvou místech na hlavě, a sice vpravo vpředu a vzadu vypadaly vlasy. Obě místa byla velká asi jako pětikoruna z roku 1973. Asi za dva roky bílé světlé vlásky úplně ztmavly a obě místa zarostla. Francouzské injekce byly strašlivě silné, několik dní byl člověk po nich jako lazar. Alkoholu se nikdo nesměl ani dotknout. Jeden kluk snad po nich dokonce umřel. Anglické injekce už tak silné nebyly. Nakonec jsme si na dostávání injekcí zvykli, a když se někdo ptal kamaráda, který tu injekci dostal, jestli to bolí, dostal poučení: „Strašně, bodnul mi to až do kosti. Všechny píchají jednou jehlou, než se jim zlomí atd.“ Později se už nikdo neptal.)

Tak tedy, když se Křivánka ptali, jak se mu to stalo a on už věděl, o co se jedná, podle zvyku jim odpověděl několikrát francouzsky: „Tout seul“ (čti tu sél) – přibližně přeloženo samo od sebe. Když už jim to říkal několikrát, konečně se Skotům rozsvítilo a vyrozuměli, že je prodal. Anglicky prodat se řekne „to sell“ (čti tu sel). Zeptal jsem se s učastí, zda jej večer bolely ruce po takové konverzaci. Pak z něj vylezlo, že rodina chtěla, aby se s jejich dcerou oženil. „Má aspoň něco?“ ptal jsem se. „Můj otec vždycky říkal: Když nevěsta nic nemá, je milá, ale když něco má, je milejší.“ „To by bylo dobrý, mají krásnou vilu a ona je jediná dcera.“„Jaké má vlasy?“„Víš, ani nevím, asi jí předčasně zešedivěly.“

Aha, pomyslil jsem si, dorostenka z prvního sletu (První všesokolský slet se konal roku 1882. Pozn. JP). Po příjezdu z dovolené byl trochu nakloněn uvažovat, že si ji vezme, ale jak čas plynul, úplně tuto myšlenku zavrhl. Mysleli jsme oba, že když přestaneme psát, přestane Skotka odpovídat a bude to vyřízeno. Pořádně jsme se však oba spletli. Skotka odpovídala bleskurychle. Dopis byl vždy dlouhý, plný ujištění, že na Franka nikdy nazapomene a že čeká od svého darlinga totéž. Když jsme neodpovídali, přišel hned další dopis. Pak jsme jí dosti šetrně naznačovali, že Frank se teď ženit nebude. Tu byla Ruth (česky „slitování“, ale může to být i jméno ze Starého zákona) úplně bez slitování. Napsala, že to by jí Frank přeci neudělal a že, jak bude moci, tak přijede. Tu dostal Křivánek strach, že se najednou objeví v kampu, a že se jí nezbaví. Umluvil mne, abychom do Edinburghu ještě jednou jeli a tam jí to rozmluvili.

Při své stydlivosti, zklamání a odporu k ženám si už přestavoval, že až přijede, budou mít kluci blbé poznámky o jejím stáří atd.

Tak jsme na to jeli. Měli jsme s sebou novou kapesní svítilnu, anglicky torch (čti thoč), abychom adresu snadno našli, protože byl úplný blackout. Byla tehdy velmi těžko k dostání. Já jsem obyčejně plynovou masku z pouzdra vyndal, nechal doma a do pouzdra si vzal na cestu ručník, mýdlo, holicí strojek, kartáček na zuby a pastu. Nikdy mne nikdo nekontroloval, mám-li tam skutečně masku. Bez brašny jít ven bylo nemožné. Původně jsme měli masky v kartonové krychlové krabičce s provázkem, a tak se to muselo nosit, zavěšené přes rameno. Krabička se klinkala vojákovi na zadnici. Později jsme dostali masky jiné, ve slušné torbě. Ty první byly na nic. Kdo to nezažil, nedovede si představit, jaké fantastické ničení matriálu je válka. Nikdo si nevzal na zodpovědnost, že nacisté plynu nepoužijí, a všechny ozbrojené síly musely masky stále nosit. Na druhé straně, kdyby někdo riskoval a vyšel z předpokladu, že nepřítel plynu nepoužije a armáda nebyla maskami vybavena, mohla se to nepřátelská místa dozvědět a plynu použít. Když si ještě přimyslíme oboustrannou propagandu, malující nepřítele jako koncentrát záludnosti, přijdeme k závěru, že již z psychologického důvodu masky musely být. Inu válka a zbrojení jsou strašné věci. To ovšem neznamená, že by obyčejný vojáček, když všechno dobře uvážil, nemohl masku z torby přesto vyndat a dát si do ní všechny osobní potřeby. Dělal to na vlastní nebezpečí, ale psychologicky byl proti plynovému útoku kryt.

Ruth jsme v Edinburku šťastně našli. Bylo jí asi 45 let. Spíše hubená, nohy tenké, trochu do „x“. Všiml jsem si, že palce u nohou musela mít značně ven vyklenuté a velké klouby, spojující palce s chodidlem. Vlasy značně prošedivělé. Jinak normální.

Já jsem jí vysvětlil, že nyní, když je Sovětský svaz ve válce (Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941. Pozn. JP), čekáme, že v krátké době bude invaze do Francie, že my se jí určitě zúčastníme, ale že se o tom nesmí mluvit ani psát a že se za několik měsíců přihlásíme sami, až to ve Francii vyřídíme. Tehdy bylo ve Velké Británii ohromně moderní a považováno za vlastenecké vůbec nehovořit o vojenských věcech. Ve veřejných dopravních prostředcích i místnostech všude bylo napsáno: „The walls have ears“ (t. j. zdi mají uši). My jsme této skutečnosti využili, abychom ji přesvědčili, že není vhodné se moc vyptávat. Myslím, že nám všechno věřila.

Po pohoštění čajem a zákusky jsme se nejkratším možným způsobem odporoučeli. Když jsme se nejvíc radovali, vzpomněli jsme si, že jsme u Ruth zapomněli naši svítilnu. Křivánek se už vrátit nechtěl za žádnou cenu. Já také ne. Kombinovali jsme, kde jsme ji mohli nechat. Zjistili jsme, že na stolku pod zástřeším nad domovními dveřmi. Odhodlaně jsem se přehoupl přes zahradní branku, tiše došel až k zástřeší, svítilna tam byla a já jsem tímtéž způsobem zase zmizel.

Pak už byl od Ruth pokoj. Posílala asi Churchilla a Eisenhowera do horoucích pekel, že tu invazi stále odkládají.

Pro vydání připravil Jiří Plachý

Aktuálně



Militarizace ekonomiky z počátku padesátých let a její důsledky

Militarizace ekonomiky z počátku padesátých let a její důsledky

13. 01. 2021
Na přelomu let 1953 a 1954 muselo velení čs. armády a Státní…
Před třiceti lety začala operace Pouštní bouře. Také za účasti československých vojáků.

Před třiceti lety začala operace Pouštní bouře. Také za účasti československých vojáků.

10. 01. 2021
Československý samostatný protichemický prapor byl před třemi desítkami let u toho, když…
Pro případ války: nová kategorizace míst a měst v Československu na počátku 70. let

Pro případ války: nová kategorizace míst a měst v Československu na počátku 70. let

07. 01. 2021
Od 1. ledna 1970 začala v Československé socialistické republice platit nová kategorizace míst…
Prohlédněte si: VHÚ disponuje unikátní kolekcí předmětů z programu Interkosmos

Prohlédněte si: VHÚ disponuje unikátní kolekcí předmětů z programu Interkosmos

03. 01. 2021
Podsbírka Vojenského historického ústavu Praha s názvem Kosmonautika se vztahuje hlavně k československé účasti…
Restaurování rotačního kulometu z vrtulníku Mi-24

Restaurování rotačního kulometu z vrtulníku Mi-24

01. 01. 2021
Před časem jsme vám přinesli článek týkající se restaurování předmětů ze sbírek…