Zahájení neomezené ponorkové války v roce 1917

Dne 31. ledna 1917 předalo Německo neutrálním státům s USA v čele memorandum, v němž oznamovalo, že od následujícího dne budou v tzv. válečných zónách okolo Velké Británie a dalších znepřátelených států německé ponorky všechny dohodové i neutrální lodě potápět bez varování. Německá vláda tímto aktem ve snaze porazit Velkou Británii zahájila neomezenou ponorkovou válku, která však ve svém důsledku zapříčinila další zhoršení vztahů s dosud neutrálními Spojenými státy a jejich brzký vstup do války na straně Dohody.

Německé ponorky byly úspěšně nasazeny již v prvním roce války – 1914, kdy se jim podařilo potopit několik britských válečných plavidel. To však nic nemohlo změnit na drtivé převaze britského loďstva, které účinnou blokádou Severního moře ochromilo dovoz zboží do Německa. Němci se pokoušeli Britům oplatit stejnou mincí a ve stále větší míře začali nasazovat ponorky proti obchodním plavidlům, které byly pomalejší než válečné lodě a představovaly tak pro ponorky ideální cíl.

V únoru 1915 Německo vyhlásilo okolo Velké Británie válečné zóny, v nichž bude potápět nepřátelské i neutrální lodě. Útoky ponorek se pak začaly stupňovat, jen v červnu dokázaly potopit 112 lodí o objemu 121 634 BRT. Jejich úspěch byl navíc podpořen minimálními ztrátami, neboť britské loďstvo v této době ještě nemělo proti ponorkám (pokud pluly pod hladinou) žádnou účinnou zbraň a nedisponovalo ani žádným přístrojem na odhalení jejich přítomnosti.

Napadání neutrálních obchodních lodí však poškozovalo vztahy Německa s neutrálními státy, v prvé řadě s USA. Ty ostře protestovaly zejména po potopení parníku Lusitania v květnu 1915, na němž zahynulo 413 členů posádky a 785 cestujících včetně 128 Američanů. Proto se proti neomezené ponorkové válce začaly ozývat německé vládnoucí kruhy v čele s kancléřem Bethmannem-Hollwegem, které si vymohly její podstatné omezení. Proti bylo také Rakousko-Uhersko, které se velmi obávalo možnosti vstupu USA do války, což by vedlo k jisté porážce Centrálních mocností.

Myšlenku neomezené ponorkové války však německá admiralita neopustila. Po bitvě u Skagerraku (Jutska) na přelomu května června 1916 byla stále více přesvědčena, že se jedná jediný prostředek k prolomení blokády, která začínala čím dál víc sužovat německý průmysl a zázemí. Dle jejich kalkulací bylo možné zničením britských obchodních lodí o objemu více než 600 000 BRT měsíčně docílit do půl roku hospodářského kolapsu Velké Británie a donutit jí tak buď ke kapitulaci, nebo alespoň k uzavření míru výhodného pro Německo. To by zároveň eliminovalo hrozbu vstupu USA do války, neboť i kdyby k němu došlo, válka by skončila dříve, než by se na bojištích mohla přítomnost amerických jednotek účinněji projevit.

Mezi další důvody k jejímu zahájení patřila také situace na bojištích, kde se šance centrálních mocností na rozhodné vítězství během roku 1916 postupně zmenšovaly. Příznivé podmínky nastaly poté, co řízení vojenských operací převzala dvojice Hindenburg-Ludendorff.

Když pak během zimy 1916 až 1917 došlo k prudkému zhoršení hospodářství Centrálních mocností, byl zlomen také odpor německých vládních kruhů, které se před tím neúspěšně pokusily zahájit mírová jednání, i Rakousko-Uherska, které s německým záměrem vyslovilo souhlas 20. 1. 1917.

Následující půlrok od února 1917 byl pro Velkou Británii kritický. Německé ponorky dosáhly značných úspěchů a podařilo se jim zničit obchodní lodě o objemu 3 258 284 BRT.  Přesto však Německo nakonec vítězství v ponorkové válce neslavilo, neboť přecenilo závislost Velké Británie na zahraničním obchodu a podcenilo odhodlání země zmobilizovat všechny hospodářské rezervy na odvrácení kapitulace. Po uplatnění konvojového systému dopravy s eskortou, zlepšení protiponorkové výzbroje lodí a uplatnění nových poznatků z výzkumu se postupně podařilo snížit ztráty na minimum a odvrátit nebezpečí porážky.

Neomezená ponorková válka navíc Německo skutečně dovedla ke konfliktu s USA, které s ním nejprve v únoru 1917 přerušily diplomatické styky a následně mu po sérii dalších nepřátelských aktů nakonec 6. dubna 1917 vypověděly válku. Čerstvé americké jednotky pak na západní frontě během jara 1918 pomohly spojencům zastavit Ludendorffovu ofenzívu, poslední německý pokus o zvrat v první světové válce.

Petr Matějček

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha