Zemřel Luboš Dobrovský, někdejší disident i ministr obrany

Ve čtvrtek 30. ledna 2020 zemřel ve věku 87 let Luboš Dobrovský. Původním zaměřením a povoláním novinář, který se před třiceti lety stal rovněž prvním civilistou ve funkci ministra obrany České a Slovenské federativní republiky. Několik měsíců před tím patřil k předním disidentům a představa ministerské funkce by u něj tehdy vyvolala nejspíš veselí.

 

Nebyl jen disidentem, novinářem a politikem, ale především odvážným člověkem. V knize „Rozhovory přes rozbouřené vody“, vydané v době třicátého výročí Sametové revoluce, řekl: „Jestli jsem se něčemu zavázal poznáním, zkušeností, četbou, vzděláním, tak především sám sobě. Považoval bych za nemravné, kdybych se kvůli jakémukoliv okamžitému prospěchu vzdal svého přesvědčení, že se mám chovat tak, jak pokládám za nutné.“

Luboš Dobrovský se narodil 3. února 1932 v Kolíně, kde zahájil středoškolská studia. Roku 1949 přestoupil na vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Krátce před maturitou byl ale ze školy z kádrových důvodů vyloučen a maturitu absolvoval na civilním gymnáziu. V letech 1955-1960 vystudoval rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Již od roku 1959 pracoval jako redaktor, komentátor a zahraniční zpravodaj pro země střední a východní Evropy a Sovětský svaz v Československém rozhlase v Praze. V letech 1967 až 1968 byl stálým dopisovatelem v Moskvě. Souběžně se věnoval literární činnosti, publikoval v legendárních časopisech Pražského jara: Plameni, Reportéru a Literárních novinách. V roce 1969 byl redaktorem Listů a nakonec do roku 1970 Plamene, kdy byl za své postoje v období tzv. Pražského jara vyloučen z KSČ.

Dalších dvacet let se mohl živit jen jako skladník, čistič oken a nakonec topič. Luboš Dobrovský připojil svůj podpis pod Chartu 77 v prosinci 1976 mezi prvními. Přitom pokračoval v novinářské a literární práci v samizdatu. Spoluredigoval Kritický sborník, koncem osmdesátých let se podílel se na vydávání Lidových novin. Přispíval překlady politologických textů a literární tvorby z polštiny a ruštiny i vlastními články.

Občas dokonce vyšly jeho překlady i v běžných vydavatelstvích ale jen pod jmény Jiří Honzík, Helena Sofrová nebo Květa Koževniková. V lednu 1981 strávil v cele předběžného zadržení 48 hodin a ještě předtím zažil domovní prohlídku při razii kvůli samizdatu. Bylo to v době trestního stíhání Jiřího Gruntoráda. Státní bezpečnost Luboše Dobrovského řadu let sledovala. Své odvážné občanské postoje projevoval přirozeně a bez okázalosti.

Listopadem 1989 přišly změny. Začal přijímat významné politické úkoly v době, kdy se většina lidí chystá na odpočinek. Ale asi jej předchozí léta novinařiny, neoficiální občanské angažovanosti i perzekuce Státní bezpečnosti připravily. V prosinci 1989 nahradil Jiřího Dienstbiera na významném postu mluvčího Občanského fóra. A v lednu 1990 jej následoval jako jeho mluvčí a poradce na Ministerstvo zahraničních věcí. Na počátku roku 1990 tak stál u uzavření nesmírně významné dohody o odsunu sovětských vojsk a potom i u procesu rozpuštění Varšavské smlouvy. Od června do října 1990 zastával funkci náměstka ministra a podílel se na formulování nové svobodné zahraniční politiky.

Prezident Václav Havel Luboše Dobrovského 18. října 1990 jmenoval ministrem obrany České a Slovenské federativní republiky. Jako prvního civilistu po čtyřiceti pěti letech. Na konci roku 1990 reorganizoval ministr Dobrovský strukturu Federálního ministerstva obrany a zahájil řadu dalších reforem ve stále se měnící době. Po volbách v červnu 1992, uprostřed procesu zahájených změn, ve funkci ministra skončil. V červenci 1992, v čase abdikace Václava Havla a nelehké doby rozdělení státu, přijal úřad vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

Na jaře 1996 se na čtyři roky vrátil do Moskvy, tentokrát jako velvyslanec České republiky v Ruské federaci. Když jej na přelomu května a června 1978 zadržovala Státní bezpečnost v době návštěvy Leonida Brežněva, jistě jej něco takového ani nenapadlo. Další z životních paradoxů Luboše Dobrovského.

Prezident Václav Havel Luboši Dobrovskému propůjčil Řád Tomáše Garrigue Masaryka. Získal i Cenu Ferdinanda Peroutky.

Luboš Dobrovský vždycky hovořil ostře, jasně a srozumitelně. Nebál se říct, co si myslí. Jeho hlas nám bude jistě chybět.

Prokop Tomek

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha