Prohlášení Ústředního výboru Národní Rady Obcí Československých v Paříži, 1915

Počátkem prosince 1914 přijel z Ruska do Paříže Svatopluk Koníček (1866–1931), český novinář a podnikatel dlouhodobě žijící v Rusku a spoluorganizátor České družiny. Během svého krátkého působení ve Francii nadšeně agitoval pro vznik zastřešující organizace českých a slovenských krajanských spolků, které vyústilo v založení Národní rady obcí Československých. K hmatatelným výsledkům její práce patřil vznik časopisu LʼIndépendance Tchèque.

Záhy se však mezi prvními představiteli českého odboje objevily názorové neshody. Zatímco skupina vedená Svatoplukem Koníčkem spojovala veškeré budoucí naděje na českou samostatnost s carským Ruskem, druzí se dívali na Rusko střízlivě a viděli v něm spíše utlačovatele než osvoboditele.

V této atmosféře byl 28. ledna 1915 zahájen v Paříži sjezd českých zahraničních kolonií. Díky nízké účasti na kongresu dominovala Koníčkova skupina. Výsledný manifest vydaný 16. února 1915 měl ohromit dohodovou veřejnost a vyděsit rakousko-uherské úřady. Autory textu byli Koníček a tehdejší šéfredaktor LʼIndépendance Tchèque Vilém Crkal. Manifest se dovolával práva na vzpouru proti panovníkovi, jednajícím v rozporu se zájmy národa – sesazoval Habsburky z českého trůnu, zprošťoval česko-slovenské vojáky a úředníky přísahy a vyhlašoval nezávislost českých zemí pod carským protektorátem. Manifest se však mezi veřejností nesetkal s pochopením, svým patosem a rusofilstvím odkrýval rozpory ve vedení Národní rady a roztrpčil Francouze, o nichž nebylo v manifestu jediné zmínky.

Skutečné sjednocení zástupců česko-slovenské zahraniční akce tak přineslo o několik měsíců později teprve vystoupení Tomáše Garrigue Masaryka, který se ukázal jako skutečný politický vůdce, realista a vizionář. Svatopluk Koníček se s republikánským pojetím československé samostatnosti reprezentované skupinou okolo T. G. Masaryka nesmířil a po politickém kolapsu ruského impéria roku 1917 se stáhl z politického života.

Rozměry: 23,4 x 35,5 cm

Předmět byl do sbírky Vojenského historického ústavu Praha získán převodem v roce 1991.