ZÁMEČNÍK, Karel. Deník partyzána

Dne 29. dubna 1945 došlo k dalšímu z řady nacistických válečných zločinů na území dnešní České republiky, které provázely stupňující se partyzánskou válku. Takzvaná salašská tragédie stála život 20 nevinných lidí. Obec Salaš se tak zařadila mezi známější a často také postiženější obce, jakými byly například Zákřov, Ploština , Prlov, Javoříčko, Leskovice, Konětopy či Lejčkov.

Obec Salaš leží uprostřed chřibské pahorkatiny na středovýchodní Moravě. V dubnu 1945 se stala jednou ze základen partyzánského oddílu Olga, který formálně spadal do svazku partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova, fakticky šlo však o odloučený oddíl, operující zcela samostatně. Formace, pojmenovaná podle Olgy Františákové – družky a zástupkyně velitele Josefa Houfka, patří mezi nejznámější, nejúspěšnější, ale také mezi kontroverzní partyzánské oddíly naší historie. Na jednu stranu vynikla v rozmezí ledna až května 1945 řadou úspěšných bojových a sabotážních akcí, vrcholících 19. dubna zajetím německého generála Dietricha von Müllera, velitele 16. tankové divize. Na druhou stranu je působení oddílu spojeno s řadou brutálně provedených vražd pod hlavičkou partyzánských soudů, které měly společný jmenovatel – alkoholismus Josefa Houfka. Nakonec se proti svému veliteli po válce vyslovila i řada samotných partyzánů a tyto případy měly soudní dohru.

Po zmíněném zajetí generála von Müllera partyzány z oddílu Olga se hon nacistického stíhacího aparátu rozjel naplno. Již 22. dubna dorazili do Salaše esesáci od ZbV komanda 43, prohledali obec, ale nic nenašli. Týž den se nedaleko od Salaše jiní členové ZbV komanda 43 spolu s vojáky Wehrmachtu střetli s partyzány na silnici z Roštína do Litenčic. Další drobné střety partyzánů se stíhacími oddíly pokračovaly i v dalších dnech a pokus předat generála von Müllera na štáb partyzánské brigády, naplánovaný na 29. duben ve vyklizeném letovisku Bunč, také nevyšel. Místo sanitního vozu určeného k převozu se objevil nákladní automobil stíhacího komanda, který ale skončil pod palbou připravených partyzánů.

Týž den se část ZbV komanda 43 pod velením Egona Lüdemanna (týž oddíl měl o několik dnů později na svědomí i vyhlazení Javoříčka) vydala na trestnou výpravu, při níž její příslušníci vypálili Bunč a dorazili do Salaše. Shodou okolností krátce předtím přišla do obce informace o tom, že partyzánský oddíl Olga bude nabírat nové členy a dobrovolníci se mají připravit na odchod do lesa. Lüdemannovi ruskojazyční provokatéři, vydávající se za partyzány, měli o to snazší práci. Po proslovu v ruštině se k nim přidalo více než 20 mužů, kteří s nimi odešli do lesa s příslibem vyzbrojení a přijetí do partyzánského oddílu. Některým dobrovolníkům se ale již cestou zdáli „partyzáni“ podezřelí a podařilo se jim od skupiny odpojit. Asi kilometr za vsí v místě zvaném Vápenice pak dobrovolníky posadili do půlkruhu a po krátké ukázce zacházení se zbraní do nich zahájili palbu. Jedinému z přítomných civilistů se podařilo uprchnout, ostatních 19 mužů bylo buď zabito na místě, nebo následně doraženo. Dvacátou obětí salašské tragédie se stala partyzánská spojka Aloisie Špičáková, která krátce po střelbě jela okolo na kole a stala se nepohodlnou svědkyní okrádání zabitých, jimž esesáci vytloukali zlaté zuby. Nebohou ženu chytili a ubodali bodáky.

Střelba samozřejmě nezůstala utajena, takže Salašští záhy zjistili, co se stalo. Nadlesní Kovář, který patřil k těm šťastlivcům, kteří se od skupiny dobrovolníků oddělili cestou, se vydal obhlédnout situaci a pak na motocyklu vyrazil k nedaleké Tománkově hájovně, kde tábořil celý oddíl Olga. Skuteční partyzáni (oddíl tou dobou již čítal kolem 130 osob ve třech četách) se rychle mobilizovali a vydali na Salaš, u níž se střetli s ustupujícími německými jednotkami. Zůstali pak v obci a následující den se vydali k Velehradu, přičemž se setkali se spojeneckými rumunskými jednotkami a společně s nimi 1. května osvobodili Velehrad.

Oddíl Olga je dnes jednou ze známějších partyzánských jednotek. Naší historiografií byl ale dlouho opomíjen. Po roce 1948 nepatřil k propagandisticky využitelným jednotkám jak kvůli kontroverzím velitele Houfka, tak kvůli účasti některých jeho členů v protikomunistické odbojové organizaci Světlana. Víc pozornosti mu začalo být věnováno až v druhé polovině šedesátých let, což vyvrcholilo publikováním knihy V dvojím ohni, která vyšla ve dvou vydáních v letech 1972 a 1974. Přes svoji nezpochybnitelnou badatelskou hodnotu podléhala dobově nekritickému pojetí partyzánského boje a některé negativní aspekty působení oddílu neuváděla či omlouvala. Po roce 1989 se oddíl Olga stal častým námětem publicistů, kteří naopak celé partyzánské hnutí haněli a akcentovali jen jeho negativní rysy. V současné době je k dispozici několik prací, jež se tématice oddílu Olga věnují objektivně a bez příkras na jednu či druhou stranu.

Mezi ně patří i prezentovaná knížka, jejímž základem jsou deníkové zápisky Vincence Vymazala, člena oddílu od počátku dubna 1945. Zápisky jsou doplněny o rozsáhlejší citace ze zmíněné knihy V dvojím ohni a komparovány s další odbornou literaturou, včetně studie Vladimíra Černého publikované v časopise Soudobé dějiny. Vymazalův deník líčí stručně jeho mládí, učňovské peripetie i jeho povolání k nucenému nasazení v Říši, kam se rozhodl neodjet. Od roku 1942 se ukrýval kolem rodného Roštína v Chřibech a začátkem dubna 1945 se připojil k partyzánskému oddílu Olga. Samotný deník končí 24. květnem 1945, kdy byl oddíl rozpuštěn. Je doplněn také biografickými medailony Josefa Houfka (Vymazal patřil mezi jeho kritiky) a Olgy Františákové. Závěr je věnován poválečným osudům Vincence Vymazala jako hudebníka a trampa. Kniha tak podává osobité očité svědectví o historii jednoho z našich nejznámějších partyzánských oddílů.

Citace:

ZÁMEČNÍK, Karel. Deník partyzána : z deníku Vincence Vymazala, člena partyzánského oddílu Olga v Chřibech v roce 1945. Olomouc : Poznání, 2018. 148 s. ISBN 978-80-87418-74-8

Zdeněk Munzar