Čs. pokusná samonabíjecí puška „K“

Vývoj čs. samonabíjecích pušek poznamenaly v průběhu dvacátých let dvě koncepce, z nichž první fungovala na principu uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně a druhá využívala systém uzamčení s odběrem tlaku plynů z hlavně na píst a vertikálně sklopným závorníkem. Konstrukce prvního systému byla dílem Karla Krnky (1858–1926) a vycházela z prototypů, jež konstruktér přivezl do republiky po svém návratu z Rakouska v roce 1922. Druhá zbraň vznikla v České zbrojovce ve Strakonicích a vycházela z pušky HB (Holek-Beneš), na jejíž konstrukci se podílel konstruktér Emanuel Holek (1899–1982) a tehdejší ředitel továrny ing. Gustav Beneš (1880–1932). Po Holkově odchodu do Československé zbrojovky v Brně v dubnu 1927 pokračoval ve vývoji zbraně konstruktér František Myška (1899–1983).

V lednu 1925 začal Krnka pracovat na výkresové dokumentaci pušky, jež sice systémem vycházela z původního samostřílu, zkoušeného v roce 1923, avšak parametricky se více blížila standardní opakovačce. Výkresovou dokumentaci dopracovával až do července toho roku, od 1. června s ním zbrojovka uzavřela na přímý popud vojenské správy 6měsíční pracovní smlouvu. Továrna se rovněž na základě dohody se zbrojním odborem zavázala zhotovit zdarma jeden exemplář podle Krnkových výkresů. V říjnu 1925 již měl zbrojní odbor zbraň k dispozici a 6. listopadu ji vyzkoušel v továrně za přítomnosti gen. Kroutila, mjr. Potěšila a škpt. Pavlíčka. Puška, dnes označovaná ZB-Krnka 1925, sice udělala při předvádění slibný dojem, nicméně zbrojní odbor k ní měl řadu připomínek, jež shrnul 14. listopadu do Směrnice pro konstrukci nového modelu automatické pušky ing. Krnky.

Dalšího vývoje své zbraně se Karel Krnka již nedočkal, jelikož 25. února 1926 zemřel na následky plicní tuberkulózy. Štafetu dalších prací na vývoji pušky převzali konstruktér Klemš a vrchní dílovedoucí Kadlec, avšak bez velkého nadšení či spěchu.

Oba modely továrny demonstrovaly 6. června 1927 na elementární střelnici v Kobylisích zástupcům MNO a VTÚ za účasti gen. inspektora a náčelníka hlavního štábu MNO, kde padlo rozhodnutí podrobit každou z pušek zevrubným zkouškám a následně objednat v obou závodech po deseti až dvaceti puškách k útvarovým zkouškám.

Zkouškami u zkušební komise v Milovicích prošly toho léta dva exempláře Krnkovy pušky, přičemž druhý z nich vyřadila po 657 ranách podélná prasklina pouzdra závorníku. Následně konstruktéři Klemš a Kadlec provedli rekonstrukci závěrového mechanismu, jejímž výsledkem bylo odstraněné horní pouzdro u vzorku s číslem 1006.

Vzorek pušky Krnka s číslem 1 006 předala zbrojovka VTÚ 4. srpna 1927 společně s alternativní nabídkou na dodávku 5, 10 či 20 kusů, u nichž se cena lišila podle počtu objednaných vzorků. O dva dny později MNO vystavilo objednávku na dodání 10 kusů „automatických pušek systému inž. Krnky dle předloženého vzoru č. 1006“.

V polovině srpna 1927 objednalo MNO u obou továren po deseti kusech zkušebních pušek s dodací lhůtou do 30. listopadu. V prosinci však muselo dodací lhůtu prodloužit na konec ledna 1928, ale ani to nestačilo, jelikož v Brně a ve Strakonicích postupovala výroba vzorků pomalým tempem v důsledku různých konstrukčních úprav. MNO však na dodání pušek ke zkouškám nespěchalo, takže brněnská zbrojovka dodala pušky Krnka v květnu, strakonická továrna předala zkušební exempláře v polovině června 1928. Plánované zkoušky neměly vyústit v zavedení jednoho z předložených modelů, nýbrž pouze sledovat vývoj tohoto typu střelecké zbraně. Není bez zajímavosti, že pušky dodané Českou zbrojovkou měly více než o polovinu nižší cenu, než zkušební exempláře z brněnské zbrojovky, za něž si továrna účtovala 11 970 korun za kus.

Počátkem března 1929 zpracoval dělostřelecký a zbrojní odbor MNO program zkoušek samonabíjecích pušek, v té době běžně označovaných jako automatické, byť nebyly zařízeny na nepřetržitou střelbu. Zkoušky rozdělil na část střelecko praktickou a zkoušku taktického použití, přičemž první část měly zbraně absolvovat u pěšího pluku 22 v Jičíně, u horského pěšího pluku 1 v Dolním Kubíně, u hraničářského praporu 10 v Trebišově a u Zkušební komise pro pěší vojsko v Milovicích. Každému z útvarů mělo být přiděleno po dvou kusech od každého modelu a 7 000 ostrých nábojů vz. 23 na každou zbraň. Učilišti pro jezdectvo v Pardubicích přidělil po jednom kusu a zbývající dvě zbraně potřeboval VTÚ k interním zkouškám. Po ukončení střelecko praktických zkoušek měly útvary zbraně odeslat k instrukčnímu praporu pěchotního učiliště v Milovicích, kde je čekaly zkoušky taktického použití.

Čtrnáctibodový program zkoušek zahrnoval řadu aspektů počínaje nácvikem obsluhy přes měření časů potřebných k rozebírání zbraně ve dne a v noci či pro výměnu a plnění zásobníků, až po zkoušky zbraně za ztížených podmínek, zjišťování rozptylů na různé vzdálenosti nevyjímaje. Oba modely dostaly rovněž písmenné označení, takže puška České zbrojovky ve Strakonicích byla označena jakožto vzor „S“, zatímco vylepšený Krnkův model dostal podle svého tvůrce označení vz. „K“.

Zkoušky u útvarů však přinesly velmi rozporuplné výsledky, jež ukázaly řadu slabin obou zbraní. Například z dochovaného exempláře pušky „K“ číslo 1 014 vystřílela zkušební komise v Milovicích ve dnech 15., 18. a 19. dubna 1929 pouze 462 ran, přičemž v 31 případech došlo k nepodání posledního náboje z 5raného zásobníku, 11x se vzpříčil náboj a 5x ke slabému probití zápalky. Kamenem úrazu však byla špatná funkce spoušťového mechanismu, jež se projevovala tak, že střelec musel několikrát stisknout spoušť, aby vůbec došlo k výstřelu. V několika případech dokonce 7x až 10x, což činilo zbraň neupotřebitelnou pro vyhodnocování přesnosti střelby. Závady v podobě napěchování okrajů teleskopické tyče vratné pružiny, bylo možné na místě upravit, avšak zlomení ozubu krycí destičky zbraň vyřadilo ze soutěže.

Přitom druhá puška vz. „K“ s číslem 1 020 absolvovala, byť s podobnými závadami, celkem 2500 ran. V důsledku závad pušek obou systémů přerušil 25. dubna 1929 předseda Zkušební komise pro pěší vojsko v Milovicích zkoušky s dodanými exempláři. Neuspokojivé výsledky zkoušek přiměly v červnu 1929 VTÚ ke změně programu a místo plánovaných taktických zkoušek u instrukčního praporu nechal zkoušené zbraně zaslat továrnám zpět k provedení generálních oprav.

Počátkem listopadu 1929 vypracoval VTÚ posudek o výsledku zkoušek pušek „S“ a „K“, v němž konstatoval, že kromě celkové výrobní náročnosti a nižší funkční spolehlivosti za ztížených podmínek neumožňuje konstrukce pušky „K“ vyřešení jednoduchého cvičného nástavce pro střelbu cvičným střelivem. Bez možnosti cvičné střelby nelze pak splnit podmínky pro taktický výcvik se samonabíjecí puškou. „Vojenský technický ústav navrhuje, aby vzhledem k uvedeným poznatkům nebyla automatická puška vz. „K“ dále zkoušena, poněvadž její princip nezaručuje zdárného výsledku, a studovala se pouze automatická puška vz. „S“, stojí v závěru posudku.

Tím se také historie Krnkových konstrukcí definitivně uzavřela. V té době již zkušební komise pro pěší vojsko v Milovicích ukončila zkoušky pušky Z III (H 3) konstruktéra Emanuela Holka a zkoušení samonabíjecích pušek brněnské zbrojovky již v souvislosti se zájmem VTÚ sledovalo jen konstrukční linii modelu ZH 29.

Exemplář s číslem 1 014 získalo muzeum v roce 1983 převodem z Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 7,92 mm Mauser
• Celková délka: 1 159 mm
• Délka hlavně: 590 mm
• Délka záměrné: 559 mm
• Hmotnost zbraně: 4 990 g