Sovětská ofenziva proti Japonsku z léta 1945

Vztahy mezi Sovětským svazem a japonským císařstvím byly tradičně špatné. Počátkem třicátých let Japonci obsadili Mandžusko a zřídili zde loutkový stát Mandžukuo, čímž si vytvořili předpolí k dalším operacím jak v Číně, tak případně proti SSSR.

Japonsko bylo významným členem Paktu proti Kominterně a koncem třicátých let vedlo se Sovětským svazem otevřené boje. V těch však byly japonské síly poraženy, nadto se hitlerovské Německo sblížilo se SSSR, a Japonsko tak svůj vztah k Moskvě přehodnotilo. 13. dubna 1941 uzavřel japonský ministr zahraničí Jósuke Macuoka v Moskvě smlouvu o neútočení, platnou po dobu pěti let; pokud by nebyla vypovězena do roka před svým vypršením, měla se automaticky obnovit. Zároveň se SSSR zavázal uznat územní integritu Mandžukua a Japonsko Mongolska (Čína neuznávala nejen Mandžukuo, ale před rokem 1946 ani Mongolskou lidovou republiku). Při loučení Stalin Macuokovi řekl, „všichni jsme Asiati,“ a objal jej na železničním nástupišti.

Poté, co Německo napadlo Sovětský vaz, se Japonci rozhodli dodržet smlouvu o neútočení a raději dobýt asijské kolonie západních zemí. Kdyby se Japonci přidali k hitlerovskému útoku na Sovětský svaz, bolševický režim by sotva přežil.

Na počátku roku 1945 však byla situace zcela odlišná. Stalin se v Jaltě zavázal, že zahájí válku proti Japonsku do tří měsíců od skončení války v Evropě. 5. dubna 1945 byla Sovětským svazem smlouva o neútočení vypovězena s tím, že „situace se zásadně změnila,“ přitom však samotný pakt měl zůstat v platnosti až do svého vypršení.

Sověti po porážce Německa přesunuli na Dálný východ značné posily, takže počátkem srpna měli připraveno k útoku 1,6 milionu vojáků, proti kterým stál přibližně milion obránců. Sovětské armády se těšily naprosté kvantitativní a kvalitativní převaze nejen v lidech, ale zejména v bojové technice, a byly mnohem pohyblivější. Zatímco Sověti disponovali asi 26 000 děly a zhruba 5500 tanky a samohybnými děly, Japonci měli asi pětinu těchto počtů a jejich technika byla zastaralá. Japonská Kwantungská armáda pod velením generála Otozóa Jamady, zajišťující obranu Mandžuska, byla jen stínem své někdejší slávy, její nejlepší jednotky byly v uplynulých letech převeleny do jiných oblastí a značná část nových odvedenců trpěla zdravotními vadami, které by je normálně činily neschopnými vojenské služby. Dvousettisícová armáda Mandžukua ani projaponské oddíly z Vnitřního Mongolska neměly skutečnou bojovou hodnotu. Kwantungská armáda a pokračující držba Mandžuska však posilovaly v japonském vedení naději, že snad nebude nucena přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. Zároveň Japonci doufali, že se podaří přimět Sověty k prostředkování mezi Japonskem a anglosaskými velmocemi.

Japonské naděje byly liché. Když v noci z 8. na 9. srpna 1945 zahájily sovětské jednotky pod vrchním velením maršála Vasilevského gigantický klešťový manévr, nebylo v japonských silách je zastavit. Síly Zabajkalského frontu maršála Malinovského společně s mongolskými jednotkami postupovaly ze západu, 1. dálněvýchodní front maršála K. A. Mereckova od východu, a na severu Mandžuska útočil 2. dálněvýchodní front generála M. A. Purkajeva. Síly Zabajkalského frontu urazily za den až 150 km a bez odporu překročily pohoří Velký Chingan, jež bylo pro moderní vojenskou techniku považováno za neprůchodné.

Japonské velení nebylo schopno na sovětskou bleskovou válku reagovat, tam, kde se japonské jednotky úporně bránily, je Sověti obklíčili a postupovali dál. Císař Hirohito (Šówa) sice v rozhlasovém projevu, odvysílaném 15. srpna 1945, vyhýbavě oznámil, že se Japonsko vzdává, boje však utichaly jen postupně. Mandžuský císař Pchu-i byl zajat 16. srpna, hlavní město Mandžukua Čchang-čchun bylo Sověty obsazeno 20. srpna.

Počet padlých japonských vojáků během celé operace se odhaduje na 84 000, Sovětů padlo asi 12 000. Zahynulo také velké množství japonských kolonistů v Mandžusku, další spáchali sebevraždu. Přeživší byli ponejvíce evakuováni, nezanedbatelné množství žen a dětí zůstalo na čínském území. Japonští zajatci strávili dlouhá léta v sovětských táborech.

Sovětský svaz nebojoval zadarmo. Velká část značných mandžuských průmyslových kapacit byla demontována a odvezena do SSSR. Rusové se po čtyřiceti letech od rusko-japonské války vrátili do Port Arthuru, který jim sloužil jako základna až do roku 1955. Sovětské jednotky bojovaly nejen na asijské pevnině, ale obsadily i japonský jih Sachalinu a Kurilské ostrovy. Tato oblast byla od počátku devatenáctého století jablkem sváru mezi Japonskem a Ruskem. Japonsko usiluje o navrácení čtyř nejjižnějších z Kurilských ostrovů dodnes. Dalším sovětským úspěchem bylo vytvoření Kim Ir-senova režimu v části Koreje na sever od 38. rovnoběžky.

Sovětská ofenzíva na Dálném východě představovala poslední velkou bojovou operaci druhé světové války a spolu se svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki definitivně vedla ke kapitulaci Japonska.