Britský bitevní křižník Repulse po tři a půl roku trvající modernizaci

Lidé si prohlížejí britský bitevní křižník Repulse po tři a půl roku trvající modernizaci, těsně před jeho odplutím do Středozemního moře. Snímek byl pořízen 9. června 1936 v britském přístavu Portsmouth.

Tento britský bitevní křižník nejvíce proslavilo jeho potopení Japonci 10.prosince 1941, jeho kariéra však byla mnohem pestřejší. Spolu se sesterskou lodí Renown se mělo původně jednat o moderní bitevní loď, superdreadnought, v prosinci 1914 však bylo rozhodnuto postavit tato plavidla jako bitevní křižníky. Stavba Repulse byla zahájena 25. ledna 1915, loď byla spuštěna na vodu 8. ledna 1916 a do služby vstoupila 18. srpna 1916, nedlouho po nerozhodné bitvě u Skagerraku/Jutska. Do bojové akce se za první světové války nový bitevní křižník zapojil pouze jednou, v druhé bitvě u Helgolandské zátoky roku 1917.

Bitevní křižník Repulse byl po svém dokončení 242 m dlouhý a 27 m široký. Výtlak činil zhruba 32 000tun, loď mohla plout rychlostí až 31,7 uzlu. Hlavní výzbroj představovalo šest děl ráže 381 mm ve třech věžích po dvou, loď dále nesla 17 děl ráže 102 mm a dokonce torpédomety. Původní pancéřování bylo dosti slabé, na bocích bylo silné max. 152 mm, na věžích max. 229 mm, pancéřování paluby max. 64 mm. Bylo zřejmé, že loď je málo odolná, proto prošla v meziválečném období několika modernizacemi. Již v letech 1918–20 bylo pancéřování boků zesíleno na 229 mm. Při poslední velké modernizaci z let 1933–36 dostala Repulse katapult pro průzkumné hydroplány, zesíleno bylo pancéřování paluby a posílena protiletadlová výzbroj. Po všech úpravách se výtlak lodi zvýšil na 35 200 tun a maximální rychlost poklesla na 31 uzlů.

Po vypuknutí druhé světové války Repulse hlídkovala v Atlantiku, podílela se na operacích v norských vodách roku 1940 a doprovázela konvoje. V letech 1940–41 Japonci obsadili severní a následně i jižní část Francouzské Indočíny, strategicky velice významnou oblast, a pravděpodobnost konfliktu s Japonskem rostla. Britské kolonie na Dálném východě měl chránit svaz pod vedením admirála Thomase Phillipse. Ten vztyčil svoji vlajku na nejmodernější britské bitevní lodi Prince of Wales, jež nedlouho předtím dovezla Winstona Churchilla k podpisu Atlantické charty. Pod Phillipsovo velení připadl rovněž bitevní křižník Repulse. Letadlová loď Indomitable, jež také měla odplout do východoasijských vod, se zdržela, protože najela u Jamajky na útes.

Dne 2. prosince dorazil Phillipsův tzv. Svaz Z do Singapuru. 8. prosince 1941 Japonci napadli spojenecká postavení ve východní Asii (současně s útokem na Pearl Harbor – ten však leží na východ od datové hranice). Phillips se se svými dvěma velkými loděmi a čtyřmi torpédoborci snažil chránit východní malajské pobřeží před japonským vyloděním, nebyl však s to zachytit japonské invazní loďstvo. Spojenecké letectvo v oblasti bylo slabé, zato Japonci rozmístili na letištích v jižní Indočíně silné skupiny námořního letectva. 10. prosince 1941 před polednem byl Svaz Z, plující u malajského Kuantanu bez jakékoli letecké ochrany, napaden celkem 88 japonskými letadly. Po dvouhodinovém statečném boji byly Prince of Wales i Repulse potopeny, zatímco Japonci ztratili pouze tři letadla. Zahynulo 840 britských námořníků, z toho přes 500 z Repulse. Admirál Phillips a kapitán Prince of Wales Leach se potopili i s lodí, velitel Repulse kapitán William Tennant přežil a později měl během vylodění v Normandii na starosti umělé přístavy Mulberry a potrubí Pluto.

Japoncům úspěch z 10. prosince 1941 výrazně usnadnil dobytí jihovýchodní Asie. Pro Churchilla bylo potopení obou lodí největším šokem za celou druhou světovou válku. Zkáza Svazu Z dokázala, že letecký útok představuje smrtelnou hrozbu pro sebesilnější a sebemodernější válečnou loď bez letecké ochrany.