Čeští námořníci 28. října 1918 na Žofíně

Snímek pořízený 28. října 1918 zachycuje české námořníky před pražským Žofínem, kde se formovalo vojsko věrné vznikajícímu Československu. Ve dnech zveřejnění tohoto snímku si připomínáme 98. výročí vzniku Československa.

Myšlenka na samostatný stát byla v českém prostředí před první světovou válkou zcela okrajová. Již na počátku války se však v českém prostředí zrodil protirakouský odboj. Boj za nezávislost měl silnou oporu v českých krajanských komunitách v cizině a těšil se podpoře dohodových mocností; jeho nejdůležitějším projevem bylo vytvoření československých legií. Po dlouhou dobu však nebylo ani zdaleka jasné, že tato snaha bude korunována úspěchem.

Idea samostatného česko-slovenského státu získala jasnější kontury poprvé 22. října 1915 v tzv. Clevelandské dohodě, sjednané zástupci amerických Čechů a Slováků. 30. května 1917 při znovuotevření předlitavské Říšské rady požadovali její poslanci české národnosti autonomii českých zemí. 6. ledna 1918 pak spolu se svými kolegy ze zemských sněmů Čech, Moravy a Slezska přijali Tříkrálovou deklaraci, v níž požadovali „právo na svobodný život národní a na sebeurčení národů“. 30. května 1918, zatímco se ještě Němci snažili dosáhnout vítězství na západní frontě, uzavřeli čeští a slovenští představitelé tzv. Pittsburghskou dohodu. České země a Slovensko měly být spojeny v nezávislé republice, přičemž Slováci se měli těšit autonomii. 13. července 1918 vznikl Národní výbor československý; složen byl z 38 českých politiků podle tzv. Švehlova klíče, reprezentujícího výsledky posledních předlitavských voleb z roku 1911 (10 sociálních demokratů, 9 agrárníků, 9 státoprávních demokratů, 4 čeští socialisté, 4 lidovci, 1 staročech a 1 realista).

V průběhu roku 1918 se vyčerpání Centrálních mocností natolik zhoršovalo, že se jejich porážka začala jasně rýsovat. 30. září vystoupili Bulhaři z války, pozice Centrálních mocností na Balkán se hroutily, 14. října 1918 došlo v českých zemích ke generální stávce. Manifest císaře Karla I. o federalizaci Předlitavska z 16. října 1918 za této situace již neměl význam. 18. října byla zveřejněna Washingtonská deklarace, v níž čs. exilová reprezentace vyhlašovala vznik Československa. Téhož dne americký prezident Wilson zaslal habsburské monarchii mírové požadavky, na něž nový ministr zahraničí Gyula Andrássy ml. přistoupil 27. října. 28. října byla Andrássyho nóta zveřejněna, česká veřejnost v ní spatřovala konec Rakouska-Uherska. Davy Čechů vyšly do pražských ulic, k větším nepředloženostem však nedošlo. Zásluhu na tom měli jak „mužové 28. října“ (Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár, Antonín Švehla), tak zmatek na rakousko-uherských úřadech, jež zprvu považovaly představitele Národního výboru za reprezentanty autonomních českých orgánů ve smyslu císařova manifestu. Rakouská moc byla svržena i ve zbytku českých zemí.

30. října 1918 se k novému státu přihlásili i slovenští domácí politici tzv. Martinskou deklarací – v pozdějších letech se však objevily pověsti o její tajné doložce, podle které mělo být spojení českých zemí a Slovenska pouze podmínečné a „na zkoušku“. Akutním problémem byla nechuť německého obyvatelstva českých zemí připojit se k novému státu, stejně jako neochota Maďarů k postoupení uherských území. Rozhodující však bylo, že rodící se československý stát měl dostatek sil i mezinárodní podpory k tomu, aby se prosadil.