TITEUX, Eugène. Saint-Cyr et l'École spéciale militaire en France

Vojenské vzdělání je vlastní každému evropskému státu a jeho tradice nabývá na prestiži úměrně své vlastní starobylosti. Nejinak je tomu ve Francii, která v průběhu věků mnohokrát ovlivňovala politicky i vojensky dějiny Evropy. Místem, jež je v této zemi již tradičně spjato s vojenským vzděláním, je na první pohled nenápadné město Saint-Cyr. Příběh této instituce rozebírá Eugène Titeux v práci Saint-Cyr et l´École spéciale militaire en France.
Budoucí vojenští velitelé a jejich podřízení se ve středověku a na počátku raného novověku rekrutovali převážně z řad šlechty, přičemž kvalita jejich vzdělání, včetně vojenského, byla značně individuální. Teprve ve druhé polovině 16. století prosazoval François de La Noue, zvaný „Železná paže,“ vytvoření první instituce, která měla zajišťovat jednotnou výchovu a výcvik mladých šlechticů, tedy budoucích důstojnických kádrů. Vzniknout měly čtyři tzv. Académie – v Paříži, Lyonu, Bordeaux a Anger. Projekt však neuspěl. Následující Collège de La Flèche, založená králem Jindřichem IV. roku 1607, pro změnu neposkytovala řádné vojenské vzdělání. Až v roce 1636 byla z popudu kardinála Richelieu vytvořena první skutečná vojenská škola pro mladé šlechtice, Académie royale, a o tři roky později Académie royale des exercices de guerre, jež měla formovat důstojníky v pozici velitelů výcviku. Tato instituce však po smrti svého zakladatele postupně upadala. Během vlády Ludvíka XIV. se mladí šlechtici vojensky vzdělávali v kompaniích, vytvořených či přizpůsobených k tomuto účelu – Gardes du corps, Régiment du Roi, kompanie cadets-gentilshommes. Veškeré náklady nesl panovník. Po ukončení výcviku se absolventi mohli stát důstojníky u některých řadových regimentů nebo přímo veliteli určitých kompanií jízdy či pěchoty. Další pokus o založení vojenské školy École de Mars v roce 1736 neměl dlouhého trvání a teprve v lednu 1751 vznikla v Paříži pod patronátem Ludvíka XV. École militaire. Po jejím uzavření roku 1787 se budoucí důstojníci školili v École de Mars, obnovené na necelý rok 1794. Tradici vojenského vzdělávání obnovil pevněji až Napoleon roku 1800 založením Collège militaire de Saint-Cyr, nahrazenou v roce 1805 Prytanée militaire de Saint-Cyr. Finální podobu získala tato instituce v roce 1808 v podobě École spéciale militaire, na jejíž tradici navazuje dnešní L'École spéciale militaire de Saint-Cyr.
Saint-Cyr jako vzdělávací instituci nelze ovšem vztáhnout pouze k vojenské výchově mladých šlechticů, ale také k výchově šlechtičen. Na základě původní myšlenky mělo být vzdělání poskytováno zejména synům těch šlechticů, kteří ve službě králi obětovali život nebo majetek, a dostali se tak do hmotné nouze. O uplatnění téhož přístupu k výchově šlechtických dcer se zasloužila milenka a pozdější manželka Ludvíka XIV., Françoise d´Aubigné, známá jako madame de Maintenon. Cíleně přitom poukazovala na obtížnější postavení mladých šlechtičen v hmotné nouzi, neboť sama byla zpočátku vychovávána v poměrně neutěšených podmínkách. Král se nechal přesvědčit a v srpnu 1684 zahájil kroky, které vedly k založení Maison royale de Saint-Louis. Tato instituce poskytovala výchovu a vzdělání šlechtickým dcerám až do věku dvaceti let. V důsledku revolučních událostí však byla na podzim roku 1793 zrušena a nahrazena vojenským špitálem. Na tradici této vzdělávací instituce pro dívky navázal opět Napoleon, když založil Maisons d'éducation de la Légion d'honneur, určený dcerám a vnučkám držitelů Řádu čestné legie.
Eugène Titeux v této publikaci popsal obě instituce, avšak větší pozornost věnoval vývoji vojenského vzdělání. Autor pojal časový rozsah od prvních pokusů o vojenské vzdělávání v 16. století až do roku 1897. Publikace je vybavena téměř třemi stovkami černobílých i barevných ilustrací.

Digitalizaci knihy si můžete objednat prostřednictvím služby EoD v knihovně VHÚ-RHF.
Podmínky služby EoD naleznete zde.

citace:
TITEUX, Eugène. Saint-Cyr et l'École spéciale militaire en France: Fontainebleau, Saint-Germain. Préface par le général Du Barail. Ouvrage illustré de 107 reproductions en couleurs, 264 gravures en noir et 26 plans, d'après les aquarelles et dessins de l'auteur. Paris : Firmin-Didot et Cie, 1898. x, viii, 838 s.