CHLÁDKOVÁ, Ludmila. Terezínské ghetto

Na přelomu let 1941 a 1942 se v okupovaných částech Evropy opět silně zhoršila situace židovského obyvatelstva, ale i dalších perzekuovaných menšin. Již koncem listopadu 1941 začala být bývalá rakouská bastionová pevnost Terezín připravována na svůj nový tragický osud. V druhé polovině ledna 1942 proběhla ve Wannsee konference nacistických prominentů, na níž Reinhard Heydrich představil „konečné řešení židovské otázky“. Dne 16. února pak vydal výnos, kterým byla obec Terezín zrušena a všech 3142 stávajících obyvatel nuceno se do 30. června téhož roku vystěhovat. Z Terezína se tím oficiálně stalo židovské ghetto, reálně šlo ale o koncentrační tábor.

Do takto vytvořeného ghetta měli být postupně přemístěni všichni obyvatelé židovského původu z Protektorátu Čechy a Morava, hlavně mělo jít o starší lidi nad 65 let. V praxi však Terezínem prošla celá řada osob různého stáří včetně dětí, vedle protektorátu i z mnoha dalších států včetně Německa, Rakouska, Dánska, Nizozemí, Slovenska a Maďarska. Bývalé pevnostní město bylo vybráno jednak proto, že v jeho menší části za řekou Ohře – v tzv. Malé pevnosti již od roku 1939 existovala věznice gestapa, jednak také proto, že pevnostní zdi měly pomoci udržet vězně uvnitř města.

Z Terezína se stal průchozí koncentrační tábor, z něhož byli vězni deportováni dále do vyhlazovacích koncentračních táborů na východě. Přes veškerou hrůzu pobytu v Terezíně se nacistická propaganda vůči vnějšímu světu (včetně například komisí Červeného kříže) tvářila, že Hitler židům město daroval. Tento dojem byl podpořen i tím, že německá komandatura, která fakticky určovala dění v Terezíně, předávala své pokyny takzvané židovské samosprávě, na níž pak přenášela odpovědnost za dění ve městě, včetně například výběru vězňů pro další transporty. Simulace „normálního“ života obnášela dále třeba to, že v ghettu platila vlastní měna (za kterou si ale prakticky nebylo co koupit) nebo zde existovala vedle německých vojáků a českých protektorátních četníků ještě takzvaná ghettowache, tady stráž ghetta, mající udržovat pořádek. Tu ale Němci roku 1943 z obav před případným povstáním (pravděpodobně po povstání ve varšavském ghettu) silně redukovali na pouhých 100 mužů starších 45 let.

O tom, jaká byla reálná skutečnost v koncentračním táboře, ale nakonec nejlépe svědčí čísla. Od listopadu 1941 do května 1945 bylo do Terezína odvezeno 139 654 vězňů, z nichž se osvobození dočkalo pouhých 17 472. Do vyhlazovacích táborů bylo transportováno 86 934 lidí, 33 430 jich pak zemřelo v samotném Terezíně do 9. května 1945 (kvůli rozšířené epidemii tyfu ale další zemřeli po osvobození) a jen 701 osobám se podařilo z tábora uprchnout.

Prezentovaná brožurka, sešitá kancelářskými svorkami, má měkké desky a rozsah pouhých 46 stran. Přesto na nich stručně, ale výstižně shrnuje historii terezínského ghetta. Její první polovinu tvoří přehled dějin a popis života v koncentračním táboře, následuje plánek tzv. Velké pevnosti s popisem jednotlivých budov a jejich účelu, dále je zařazena výběrová chronologie nejdůležitějších událostí a na závěr obsahuje knížečka statistiku počtu vězňů a obrazovou přílohu. Autorka publikace Ludmila Chládková se narodila v září roku 1944 v obci Oleško poblíž Terezína a stala se historičkou, pedagožkou a publicistkou pracující ve Vzdělávacím oddělení Památníku Terezín. O problematice holokaustu a Terezína napsala řadu odborných i popularizačních děl a rozhodně na tomto poli patří k erudovaným autorkám. Její publikace krátce, ale důstojně připomíná utrpení desetitisíců lidí, kteří se nesmazatelně zapsali do naší historie jako oběti holokaustu.

Citace:

CHLÁDKOVÁ, Ludmila. Terezínské ghetto. Praha: Naše vojsko, Památník Terezín, 1991. 46 s. ISBN 80-206-0283-6.