Bez bodáku si nelze vojáka první světové války vůbec představit

Ačkoli v 1. světové válce hrály hlavní roli pušky, kulomety a děla, významnou součástí výzbroje každého vojáka byla i jedna chladná zbraň: bodák. O jeho úloze, ale o roli dalších chladných zbraní hovoří v následujícím rozhovoru kurátor dané sbírky zbraní ve VHÚ Mgr. JAN ŠACH.

+8

K nejvýznamnějším exponátům výstavy V zákopech 1. světové války budou patřit osobní zbraně Františka Ferdinanda d´Este. O jaké zbraně konkrétně jde a čím jsou pozoruhodné?

Bude představena kompletní sbírka jeho pobočních zbraní, které byly neoddělitelnou součástí důstojnické uniformy. Převážně jde o vzorové zbraně, které jsou však provedeny v té nejlepší kvalitě významnými rakouskými, německými, ale i španělskými mečířskými firmami. Od běžných důstojnických zbraní se liší zejména výzdobou čepelí a ve většině případů i vlastnickým monogramem FF na hlavici jílce.

Měl chladných zbraní František Ferdinand d´Este mnoho?

Arcivévoda měl obecně ke zbraním velmi blízký vztah, byl vášnivým sběratelem a lovcem. To bezprostředně souviselo s tím, že jako dvanáctiletý se ze dne na den stal jedním z nejbohatších příslušníků habsburské rodiny. Ve Vídni zemřel modenský vévoda František V., arcivévoda rakouský z Este. V Modeně již nevládl, při sjednocování Itálie z ní byl v roce 1859 vyhnán a v habsburské monarchii žil v exilu. Byl však velmi bohatý a především bezdětný.

S vědomím, že je posledním nositelem jména Este, určil ve své závěti, že celé své jmění odkáže nejvýše postavenému Habsburkovi, který přijme jméno Este a zaváže se, že bude usilovat o znovuzískání vlády nad Modenou. Protože korunní princ Rudolf, syn císaře Františka Josefa II., nepřicházel jako předpokládaný budoucí císař pro regentství v Modeně v úvahu, ustanovil František V. svým univerzálním dědicem nejstaršího císařova synovce, nezletilého arcivévodu Františka Ferdinanda. Ten se tak stal majitelem paláců a činžovních domů ve Vídni, v severní Itálii, vily v Římě, krásného panství Chlum u Třeboně, peněz v bankách a sbírek uměleckých předmětů nedozírné ceny.

Byla to především estenská sbírka zbraní, kterou po vyhnání z Itálie František V. převezl do Vídně a kterou její nový majitel přestěhoval na Konopiště, poté co tento zámek zakoupil a upravil jako svou rezidenci. Po celý svůj další život tyto umělecké sbírky intenzivně doplňoval a rozšiřoval.

První světová válka byla válkou pušek, kulometů, děl. Přesto: bojovalo se v ní ještě i šavlemi a jinými chladnými zbraněmi, které byly typické třeba pro 16. či 17. století?

Je pravda, že s rozvojem stále dokonalejších palných zbraní byly ty chladné již v průběhu 2. poloviny 19. století stále více zatlačovány do pozadí, bojové využití bylo neustále omezováno a jejich význam se postupně přesouval do pozice pobočních zbraní jako odznaku hodnosti svých nositelů nebo součásti jejich slavnostní uniformy. Kulomet a moderní polní dělo ve spojení s opevněním a ostnatým drátem se staly efektivní obranou proti frontálnímu útoku a navždy ukončily účinnost prudkého útoku jezdectva, vyzbrojeného šavlemi nebo palaši. Tyto zbraně přesto zůstaly i nadále ve výzbroji jezdectva většiny evropských armád a donští kozáci dokonce vyjeli vyzbrojeni šavlemi ještě do bojů druhé světové války.

Zůstaly šavle coby důstojnické symboly i po první válce?

Zatímco ostatní výzbroj prodělala v průběhu války i v období po ní poměrně zásadní vývoj, chladných zbraní, s výjimkou bodáků, se to v podstatě netýkalo. Nicméně všechny evropské armády si i po válce šavle nebo kordy ve výzbroji ponechaly, a i nástupnické státy je zcela automaticky také zavedly.

V současné době je šavle, kord nebo palaš ve výzbroji čestných jednotek většiny evropských armád, a například u nás se zrovna v tomto období zavádí nový vzor šavle pro Hradní stráž nebo speciální model pro generály české armády. Chladné zbraně z výzbroje armád tedy dosud nevymizely.

Asi nejznámější chladnou zbraní první světové války byl bodák. Jakou hlavní funkci měl?

Na počátku války měl bodák za sebou historii delší než dvě a půl století a za tuto dobu prošel velmi zajímavým vývojem. Postupem doby se stal neoddělitelnou součástí pěchotní pušky a hromadný bodákový útok neodmyslitelnou závěrečnou fází válečného střetnutí. Postupem doby sice vymizel hromadný útok na bodák jako regulérní způsob boje, ale bodáky byly na moderní pěchotní zbraně připevňovány i nadále. Vždyť i v současnosti jsou bodáky ve formě víceúčelových nástrojů součástí celé řady útočných pušek.

Za první světové války měla každá pěchotní puška, samozřejmě s výjimkou některých pušek pro speciální účely (odstřelovací, signální aj.), svůj bodák. Ten byl přiřazen ke konkrétní zbrani tak, aby nenastal žádný problém s jeho nasazením, neboť zdaleka ne každý bodák stejného vzoru lze nasadit na jakoukoliv pušku odpovídajícího modelu. Zatímco většina armád měla již zavedeny moderní nožové bodáky různých délek a tvarů, pouze armáda carského Ruska si jako jediná podržela klasický tulejový bodák – populární vzor 1891 na pušku Mosin.

Jaké konkrétní modely se používaly?

Musíme uznat, že pro sběratele bodáků je právě období 1. světové války, co do množství modelů a jejich různých variant, úplným rájem. Jednotlivé bodáky se od sebe někdy i zcela zásadně lišily. Například rakouská armáda zavedla nožové bodáky vzor 1888 a 1895 na pušky Mannlicher, které se podobně jako předchozí vzory vyráběly ve verzi pro mužstvo a pro poddůstojníky. Kromě toho se bodák vzor 95 vyskytoval jednak ve verzi pro dlouhou pušku a mírně odlišný s muškou na kroužku příčky pro krátkou pušku a kombinovanou karabinu.

Německo zavedlo před rokem 1914 do výzbroje hned několik nových bodáků. Zajímavé na nich je, že kromě bodáků vzor 84/98 se jednalo o bodáky dlouhé, čímž se Němci snažili vyrovnat francouzskému nepříteli, který již v roce 1886 zavedl bodák na pušku Lebel s typickou dlouhou kordovou čepelí. Dlouhé i krátké bodáky byly v Německu zavedeny souběžně a předpisem bylo přesně stanoveno, kterým hodnostem a funkcím byl u jednotlivých jednotek konkrétní vzor určen.

Francouzští vojáci byli vyzbrojeni několika modifikacemi bodáku vzor 1886 a také nožovými bodáky vzor 1892. Italové zavedli roku 1891 nožový bodák pro pušku Mannlicher Carcano vzor 1891 a o pár let později také vzor 91/97 T. S. U ruské armády byl vedle již zmiňovaného tulejového bodáku na pušku Mosin v menším množství zaveden také nožový bodák pro pušku Winchester vzor 1895 americké výroby. Angličané několik let před vypuknutím války zavedli dlouhý nožový bodák vzor 1907.

Pokud se navíc zaměříme jen na bodáky náhradní, tedy ty, které byly vyráběny v období nedostatku původně zavedených vzorů, zjistíme, že jejich škála je v podstatě nekonečná. Byly různými výrobci vyráběny zejména pro německé, rakouské a italské pušky. Jejich výroba nebyla příliš přesná, a proto se předpokládalo jejich finální dolícování s konkrétní puškou. Náhradních bodáků bylo vyrobeno ohromné množství, přičemž bodáky od jednotlivých výrobců se v detailech často podstatně liší.

Byl bodák důležitou, anebo už jen o doplňkovou zbraní?

Na začátku války bodák rozhodně nebyl pouze okrajovou zbraní. Vždyť jím byl mimo důstojníky vyzbrojen prakticky každý voják a také válečná taktika si význam hromadného bodákového útoku přenesla i do 20. století. Teprve změna způsobu boje v prvních letech války bojový význam bodáku přece jen potlačila.

Intenzita bojového užití bodáků se lišila bojiště od bojiště. Zatímco zákopová válka na západní frontě útok na bodák postupem doby více méně vyloučila, na východní frontě k němu přece jen občas docházelo – vojáci se i přes nepřátelskou palbu dokázali dostat do bezprostřední blízkosti nepřítele a bojovat muž proti muži jako za starých časů.

Na západní frontě, kde byli vojáci na dlouhé měsíce nahnáni do zákopů, byla manipulace s nasazeným bodákem ve stísněném prostoru zákopu značně komplikovaná. Nezbylo proto než přistoupit k jejich úpravám, zejména zkracování, anebo narychlo zavádět zbraně nové, pro zákopový způsob boje vhodnější. Vojáci sami dokázali experimentovat, a tak se dochovala celá řádka improvizovaných zbraní, zejména různých bijáků. Rozšířené bylo i broušení hran polních lopatek, jejichž přesně vedená rána mohla mít naprosto fatální důsledky.

K čemu všemu kromě boje se bodák ještě používal?

V prostředí vojenských zákopů se z bodáku skutečně stal univerzální nástroj. Spíše než k boji jej vojáci užívali k otevírání konzerv, odstraňování nečistot z bot a ostatní výstroje, nebo k napichování potravin, zejména chleba, a jejich opékání nad ohněm atd. Samozřejmě, že při této nebojové činnosti docházelo i k poškození bodáků, a tak například rakouská vojenská správa vydala speciální předpis, kterým výslovně určovala, k čemu voják nesmí bodák používat. Mezi tyto činnosti patřilo i zmiňované otevírání potravinových konzerv.

Jaké bodáky uvidí návštěvník na výstavě V zákopech 1. světové války a jak budou prezentovány?

Představíme všechny základní modely bodáků jednotlivých armád a prezentovány budou tou nejpřirozenější formou, tedy jako součást pušky.

Nepřehlédnutelnou součást vojenské výbavy představovaly vedle bodáků i nože…

Každý voják měl především nějaký osobní, jednoduchý zavírací nůž, který si přinesl z domova nebo za několik korun koupil. Sloužil mu k denní potřebě, zejména při jídle. Ve výzbroji vojáka nůž nebyl již celá staletí, již zmiňovaná změna způsobu boje ale přivodila jeho nečekanou renesanci. Pro potřebu zákopových bojů i pro speciální úderné oddíly byly jednak zkracovány bodáky, jednak konstruovány nové typy útočných nožů a dýk.

Na rozdíl od jednoúčelového bodáku, který sloužil k prodloužení pušky v jakousi píku, se nůž osvědčil jako zbraň víceúčelová, kterou bylo možné použít nejen jako bodák, ale i samostatně pro boj, při průzkumu, při práci nebo ve chvílích oddechu. Zákopové nože se nejprve vyráběly primitivním způsobem v polních kovárnách přímo na frontě, nebo je vojákům dodávali nožíři neoficiálním způsobem pomocí týlových příslušníků.

V průběhu války, zejména v letech 1916 a 1917, zavedly některé armády pro své speciální oddíly standardní dýkovité nože, které jsou označovány jako útočné. Tyto zbraně byly vyráběny jako zcela nové vzory, nebo byly vytvořeny zkrácením čepelí již zavedených bodáků. Například italské útočné nože byly převážně vyráběny zkrácením předních částí již zastaralých bodáků na pušky Vetterli vzor 1870. Obdobně byla po úpravě využita i přední část pochvy těchto bodáků.

Kombinované nože s několika čepelemi a dalším vybavením – jak je známe z pozdějších švýcarských armádních nožů – se v té době už také začaly objevovat?

Ano, objevovaly se, ale jen výjimečně jako osobní nože důstojníků. Byly to většinou velmi kvalitní výrobky, často s ozdobnými střenkami z kosti nebo slonoviny.

Měli vojáci ke svým nožům silný vztah? Zdobili si je?

V naší sbírce i ve sbírkách jiných muzejních institucí se nachází celá řada různě individuálně upravených útočných nožů, které mají ryté nebo leptané čepele, více či méně zdařile prořezávané střenky rukojetí nebo atypicky provedené pochvy. Je mezi nimi i mnoho exemplářů, které naopak nijak zdobeny nejsou, ale jsou dokladem, jak voják sám dokázal upravit třeba kořistní bodák nebo nůž, aby co nejvíce vyhovoval jeho vlastním potřebám.

Jste také kurátorem sbírek palných zbraní do roku 1870. Bojovali vojáci v zákopech první války i se zbraněmi třeba z první poloviny 19. století, či dokonce ještě se staršími?

Ne. Již na konci 19. století dosáhla vojenská opakovačka dokonalosti – byla funkčně spolehlivá, snadno ovladatelná, zároveň s vysokou přesností střelby a s dostřelem přesahujícím možnosti lidského zraku. Je pravda, že u některých jednotek v zázemí byly ve výzbroji i starší, již zastaralé jednoranné pušky – u rakouské armády systému Wänzel nebo Werndl. Ale v první linii tomu tak nebylo.

Přesto máme důkazy, že v oblastech, kde byly náboje pro moderní zbraně špatně dostupné, se ještě za první světové války uplatnily i archaické zbraně nabíjené zvlášť střelným prachem a kulí. Ve sbírce Vojenského historického ústavu Praha se nachází hned několik desítek jednoduchých perkusních pistolí, tzv. pepřenek, které byly v minulosti do sbírek předány československými legionáři v Rusku. Po uzavření míru na východní frontě se v těžkých bojích s bandami bolševiků probíjeli přes Sibiř do Vladivostoku, a odtud se po moři vraceli do nové republiky. Tyto pistole byly do muzea předány jako „zbraně zabavené obyvatelstvu podél sibiřské magistrály v roce 1918“. Jedná se o jednočinné pistole s ručně otáčenými hlavněmi, které mají nejčastěji mosaznou rukojeť (někdy železnou nebo dřevěnou), liší se poněkud rozměry a občas počtem hlavní – nejčastěji čtyři, ale někdy i pět nebo šest.

Andrej Halada