Bitva u Kolína v červnu 1757 rozhodovala o osudu monarchie

Datum 18. června bývá označováno jako den záchrany habsburské monarchie před definitivním rozpadem. Touto záchranou se stalo vítězství císařsko-královské armády v bitvě u Kolína roku 1757.

V polovině 18. století čelilo podunajské soustátí opakovaně velmocenským ambicím svého severního souseda, pruského krále Friedricha II. Ve válkách o rakouské dědictví (1740–1748) sice přišla mladá habsburská panovnice Marie Terezie na úkor Pruska o Kladsko a většinu Slezska, nicméně uchránila soustátí před rozpadem a rozdělením mezi své sousedy.

V padesátých letech došlo k významným změnám v diplomatických aliancích, což vedlo roku 1756 k opětovnému rozpoutání ozbrojeného konfliktu, a to v celosvětovém měřítku. Velká Británie, nový spojenec Pruska, vedla totiž již téměř dva roky nevyhlášenou válku o severoamerické kolonie s Francií, čerstvým spojencem Marie Terezie.

Již na jaře roku 1756 se konflikt přenesl též do Evropy a v létě se i pruský král rozhodl k preventivnímu úderu proti svým protivníkům, neboť se cítil ohrožen koalicí Francie, habsburské monarchie, Ruska, Švédska a Saska, která jeho stát prakticky obkličovala. Rychlým útokem se mu podařilo pacifikovat Sasko, ale snaha zimovat s armádou v Čechách mu nevyšla.

Pro tažení roku 1757 proto připravil propracovaný plán vpádu do Čech ze čtyř směrů: od Chebu, Ústí nad Labem, Liberce a Náchoda. Pruské pochodové kolony se spojily u Prahy a východně od české metropole svedly 6. května tvrdou bitvu s habsburským vojskem polního maršála Karla Alexandra vévody Lotrinského, švagra Marie Terezie. V celodenních krvavých bojích se Friedrichovi II. podařilo zvítězit, a většina císařské armády tak zůstala uzavřena v obležené Praze.

V dalším postupu na Vídeň bránilo pruskému králi již jen záložní vojsko polního maršála Leopolda hraběte Dauna, jehož úkolem bylo vyprostit Prahu z obležení. V polovině června byl nucen Friedrich II. čelit této hrozbě, a proto se rozhodl svést bitvu, v které by Daunovu armádu zničil. Pokud by se mu tento záměr povedl, byla by kapitulace Prahy pouze otázkou času a Marie Terezie by již nedisponovala žádnou silou, která by mohla čelit případnému postupu na Vídeň. Mírové podmínky by jí tedy diktoval Friedrich II., jehož územní nároky mohly být značné.

Dne 17. června proti sobě stanula nepřátelská vojska před Kolínem. Daun zaujal obrannou linii podél toku Bečvárky v severojižním směru a Friedrich shledal jeho pozice příliš silnými, než aby zaútočil. Rozhodl se tedy soupeře obejít po jeho pravém severním křídle. Během noci se ale maršál Daun o pohybu protivníka dozvěděl a otočil svoji pozici o 90 stupňů.

Následující den zahájili Prusové postup po hlavní silnici z Plaňan směrem na Kolín. Rakouská defenzivní postavení byla rozmístěna jižně od této silnice na podlouhlém hřebenu zhruba na linii obcí Poboří a Křečhoř. Přestože Daunovy síly byly početnější, pruského krále provázela gloriola neporaženého vojevůdce a císařští zůstali v defenzivě.

Friedrich II. zahájil útok na nepřátelské pravé křídlo v prostoru Křečhoře, odkud vytlačil chorvatské hraničáře, pokračoval v tlaku na rakouské křídlo a střed. Jeho protivník ale dokázal mistrně využít výhod terénu, který z předchozích mírových manévrů dobře znal, a na kritické úseky bojové linie dokázal včas přisunout dostatečné posily. Opakované pruské útoky císařští s vypětím sil úspěšně odrazili a v závěrečném protiútoku jezdectva smetli pruské šiky z bojiště.

Friedrich II. utržil svoji první porážku v bitvě a s demoralizovanou armádou ustoupil zpět k Praze. Vyčerpaní vítězové jej nepronásledovali. Dopad porážky na morálku Prusů byl tak silný, že Friedrich II. již 20. června zrušil obléhání Prahy a dal se na ústup. Jeho vojsko bylo následně vytlačeno z Čech a strategická iniciativa se přesunula do rukou vojevůdců Marie Terezie. Válka měla zuřit až do počátku roku 1763, kdy byly podepsány mírové smlouvy, přičemž mezi Pruskem a habsburskou monarchií nedošlo k žádným dalším územním změnám.

Zdeněk Munzar