Brigádní generál in memoriam Jiří Jaroš

V minulých dnech jsme si připomněli hrdinskou smrt významného představitele vojenské odbojové organizace Obrana národa na jihozápadní Moravě, generála Jiří Jaroše, který byl popraven gilotinou ve Stuttgartu 6. dubna 1943. Jeho poslední přání, aby jako důstojník byl zastřelen, nebylo vyslyšeno. V řadách čs. legií bojoval za vznik samostatného státu, aktivně se podílel na budování čs. branné moci a položil svůj život v boji za osvobození okupované vlasti.

Jiří Jaroš se narodil 16. ledna 1896 ve Velkém Meziříčí jako osmé dítě v rodině stolařského mistra Karla Jaroše. Po absolvování tamní české reálky studoval na průmyslové škole v Brně. Jeho životní plány, stejně jako tisícům mužů této generace, drasticky přerušila první světová válka.

Necelý měsíc poté, co v březnu 1915 odmaturoval, byl odveden a vzápětí narukoval jako jednoroční dobrovolník k pěšímu pluku č. 81 do Jihlavy. V zázemí prožil ještě vánoční svátky a přivítal Nový rok, ale hned 3. ledna odešel s plukem jako velitel čety na východní frontu. Zde byl 14. června 1916 na Zlaté Lípě lehce raněn a u Hajvaronky na Strypě padl do ruského zajetí.

Po vyléčení se o šest týdnů později přihlásil do srbské dobrovolnické divize, s níž bojoval v Dobrudži. Na jaře následujícího roku přešel do čs. legií v Rusku, kde krátce prováděl nábor dobrovolníků do čs. vojska na Rusi. V předvečer bitvy u Zborova byl zařazen k 7. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil ústupových bojů na Ukrajině, svedl četné boje s bolševiky a podílel se na ochraně magistrály. Do vlasti se vrátil až v červnu 1920 v hodnosti majora ruských legií.

Na počátku 20. let sloužil krátce u 2. divize v Brně a 7. divize v Olomouci. V letech 1922 až 1923 absolvoval II. ročník Válečné školy v Praze. Na sklonku 1923 jej zařadili k Zemskému vojenskému velitelství Brno. Po čtyřech letech služby byl náčelníkem štábu 12. divize v Užhorodě. Na počátku 30. let byl krátce přidělen k Ministerstvu národní obrany. V hodnosti plukovníka (od července 1933) velel hraničářskému praporu a od září 1936 velel pěšímu pluku 24 ve Znojmě.

Svůj pluk pečlivě připravoval na tvrdý boj v pohraničních opevněních. V zářijových dnech 1938 držel se svým plukem široké pásmo na Dyji pod Znojmem a připravoval svůj pluk na tvrdé boje na hranicích. Již od poloviny měsíce zde docházelo k prudkým srážkám s příslušníky Freikorpsu. Velitelem pluku zůstal až do jeho zrušení v červenci 1939. Poté pracoval v brněnské pobočce Nejvyššího cenového úřadu.

Od počátku okupace začal budovat vlastní odbojovou organizaci, poté se zapojil do Obrany národa a stal se velitelem Kraje ON - Velké Meziříčí. Měl kontakty na zemské velitelství ON a samozřejmě i na Oblastní velitelství ON Morava. Rozsáhlá odbojová činnost neunikla pozornosti gestapa, které využilo i skutečnosti, že odboj byl nedostatečně zakonspirován. Plk. Jaroš byl zatčen první prosincový den 1939. O tři roky později jej Lidový soud ve Stuttgartu za přípravu velezrady a nadržování nepříteli odsoudil k trestu smrti, který byl vykonán 6. dubna 1943.

Plk. Jaroš byl v roce 1946 povýšen do hodnosti brigádního generála in memoriam. Jeho památku připomínaly bronzové pamětní desky na jeho rodném domě na Ostrůvku od akad. sochaře Jiřího Marka, taktéž velkomeziříčského rodáka. V 70. letech byl dům při přístavbě továrny Opravny zemědělských strojů zbourán. Desky nejprve našly útočiště v depozitáři místního muzea, později byly umístěny ve výstavních prostorách. U příležitosti 70. výročí Jarošovy popravy byla ve Velké Meziříčí u památníku padlých na hřbitově Karlov slavnostně odhalena pamětní deska.

Vedle svých vojenských povinností byl J. Jaroš také literárně činný. Své vzpomínky na funkci emisara čs. legií uveřejnil v knize „Povídky emisarovy", které vyšly v roce 1938 v Brně v Nakladatelství Moravský legionář. Přispíval do Lidových novin a Důstojnických listů, byl redaktorem Vojenské výchovy a Legionářského sjednocení a spoluredaktorem Vojenského světa.