Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

05. 12. 2022

Ředitel Odboru muzeí plukovník Michal Burian strávil stovky hodin přípravou nových expozic Armádního muzea Žižkov. Koordinoval práci svých lidí, dohlížel na celek, dbal o detail. „Muzejník musí být týmový hráč,“ říká.

Bylo těžké vybrat z obsáhlých sbírek Vojenského historického ústavu Praha těch sedm a půl tisíce předmětů, které jsou v muzeu představeny?

Určité etapy našich dějin jsou ve sbírkách zastoupeny v takové pestrosti a hojnosti, že opravdu důkladně promýšlíte, které předměty vybrat. Páteř expozice pochopitelně tvoří „rodinné stříbro“. Bez přehánění se dá ale říci, že každý z vystavených předmětů je něčím unikátní. Některé raritní exponáty běžný návštěvník možná i přehlédne, zato znalec oboru je ocení.

Při vytváření expozic jsme se soustředili na širokou cílovou skupinu – od školních výprav po fajnšmekry. Naším záměrem bylo, aby expozice oslovily a upoutaly laickou i odbornou veřejnost. A troufám si tvrdit, že se nám to podařilo. Mezi vůbec první návštěvníky na Žižkově patřila na konci srpna delegace Mezinárodní rady muzeí (ICOM). V té době naše práce vrcholily, všechny exponáty už ale byly na svém místě. Není nutné zdůrazňovat, že zástupci významných muzejních institucí z celého světa, kteří k nám zavítali, už v životě viděli nesčetně výstav a muzeí. Před některými vystavenými předměty v našem muzeu ale zůstali nevěřícně stát. Nečekali například, že v Praze spatří tříhlavňovou pušku vyrobenou na konci patnáctého století v severní Itálii.

 

Návštěvníci se při prohlídce seznamují s vojenskou historií od 6. století až do současnosti. Jak se utvářela koncepce jednotlivých expozic?

Za každou ze sedmi expozic zodpovídal jeden kurátor, který stál v čele týmu několika lidí. Koncepce vznikala v multigeneračním prostředí. Bylo zajímavé sledovat, jak nacházejí společnou řeč muzejníci, kteří mají za sebou třicet let zkušeností a mnoho výstav, a nastupující generace. Například spolupráce dlouholetého kurátora historických palných a chladných zbraní Jana Šacha, zkušeného archeologa prosazujícího nejmodernější trendy výzkumu i prezentace Petra Čecha a mladého medievalisty a kurátora řádů a vyznamenání Jana Biedermana, to byl koncert. Skvěle se doplňovali, byli sehraní.

Muzejník musí být týmový hráč. Všem nám záleželo na tom, aby výsledná podoba byla co nejlepší. Kolega Šach také například přišel s nápadem, jak návštěvníkům muzea přiblížit bitvu u Hradce Králové. V jedné vitríně, umístěné netradičně v podlaze, vidíte výstroj a výzbroj vojáka, který míří do boje, a o kus dál je vyoraná brázda s částmi stejnokroje a výzbroje, jež má evokovat vojenské pozůstatky nalezené na poli u Hradce. Každý se tady zastaví a zamyslí, padlé vojáky z dávné bitvy najednou nevnímá jenom jako cifru.

 

Obvykle o umístění předmětů v expozici rozhoduje architekt.

Většinou to tak bývá. Když vzniká výstava, architekt zpravidla dostane seznam předmětů, které mají být vystavené, a je to on, kdo předloží trojrozměrný návrh vitrín a způsob, jak mají být předměty adjustované. My jsme však postupovali jinak.

 

Jak?

Sami jsme se věnovali „předinstalaci“. To znamená, že kurátor vybral předměty do expozice a s našimi zkušenými restaurátory a výstaváři, například s Jiřím Vodenkou, jsme se pak zaměřili na co nejzajímavější způsob adjustace, aby spolu exponáty komunikovaly a vytvářely působivý celek. Tato instalace nanečisto probíhala v Lešanech, kde má Vojenský historický ústav svoje depozitáře. Jako makety vitrín sloužily univerzální bedny, které vyrobil náš restaurátor. Jejich rozměry se daly libovolně měnit. Promýšlení a sestavování ideálních kompozic trvalo sice měsíce, ale rozhodně se vyplatilo. Výsledek se nafotil a při samotné instalaci v muzeu to přineslo obrovskou časovou úsporu. Díky této pečlivé přípravě se sedm a půl tisíce sbírkových předmětů nainstalovalo za pouhé tři měsíce. Věděli jsme, co chceme a jak to má vypadat, navíc jsme eliminovali nerealizovatelné nápady.

 

Měl jste jako kurátor také na starosti nějakou část expozice?

Běhal jsem kolem všeho a zasahoval, kde bylo třeba. Nějaké nápady člověk po téměř třiceti letech muzejní práce taky má…

 

Každá ze sedmi stálých expozic je osobitá, přitom dohromady utváří harmonický celek. Dohlížet na to, aby vše ladilo, byla tedy vaše práce?

Zdaleka nejen moje. Spolu s ředitelem Vojenského historického ústavu Alešem Knížkem a grafiky Zdeňkem Marešem a Milanem Boučkem jsme například zvolili barevnost jednotlivých expozic tak, aby na sebe organicky navazovaly a barevný tón vystihl danou dobu, zvýraznil vystavené předměty. Každá expozice má také svůj charakteristicky zbarvený rezavý plech, což je další spojující prvek. Důležitá je samozřejmě jednotná grafika a uživatelsky komfortní velikost písma v textech a popiskách. Kdo se bude chtít dozvědět více, využije dotykové obrazovky nebo QR kód, kterým je vybavena každá vitrína.

 

Velkou roli hraje nasvícení. Je to tak?

To je pravda. Vhodně zvolené světlo může z průměrné výstavy udělat nezapomenutelnou, a naopak špatné nasvícení může špičkovou výstavu srazit do podprůměru. Musím říci, že zaměstnanci firmy, která má na starosti scénické osvětlení našich expozic, svou práci odvádějí na výbornou. Záleží jim na tom, aby vše bylo, jak má být.

 

Muzeem během rekonstrukce prošly desítky pracovníků z různých oborů. Utkvělo vám v paměti nějaké setkání?

Aby ne. Když se mi jeden muž představil jako Jan Zázvorka, prohlásil jsem zvesela, že to je krásná shoda jmen, jelikož československý legionář a architekt Jan Zázvorka naše muzeum navrhl a postavil. „To není shoda jmen, to byl můj dědeček,“ konstatoval Jan Zázvorka. Na finální podobě současných expozic se tedy podílel vnuk architekta, jenž před více než devadesáti lety projektoval nejen naše muzeum, ale i Národní památník na Vítkově! To je přece úžasné. Někteří externí pracovníci dokonce darovali do sbírek VHÚ vojenské památky na svoje příbuzné s tím, že si uvědomují, že ve Vojenském historickém ústavu budou ve správných rukou.

Téměř každý exponát v muzeu je spojený s nějakým příběhem. U některých předmětů jsme se snažili jeho celkový příběh odvyprávět – ať už se jedná o unikátní římský meč, kachel ze Sionu, pistoli Otakara Jaroše, Kubišovu bombu, přilbu Jiřího Schamse, kříž české šlechty, Řád Bílého lva, brašnu na mapy, jež patřila prvnímu padlému důstojníkovi roty Nazdar, Štefánikovu důstojnickou šašku, kus střešní tašky z domu v Hirošimě, vzorek měsíční horniny z letu Apolla 11, kulomet z vyhořelého sovětského tanku na Vinohradské třídě z roku 1968 nebo Runcimanův telefon.

 

Není v tom trochu muzejní latiny? Jak například můžete vědět, že právě tento telefon používal lord Runciman?

Základem příběhu každého předmětu je především přesná muzejní evidence popisující způsob a okolnosti jeho nabytí. Historii neupravujeme. Tento stolní telefon zapojila firma Telegrafia 3. srpna 1938 v pražském hotelu Alcron v apartmá lorda Waltera Runcimana. Tehdy nebylo standardem, aby na pokojích byly telefonní přístroje. Prostřednictvím tohoto aparátu proběhla řada hovorů, které ovlivnily osud naší země. Dva týdny po mnichovské dohodě, 12. října 1938, pracovníci firmy Telegrafia telefon odpojili a v lednu 1939 ho věnovali do sbírek tehdejšího Památníku osvobození. Pro mě osobně se ale jeden z nejsilnějších příběhů ukrývá v listu obyčejného papíru.

 

Co je na něm napsáno?

Je to dopis na rozloučenou. Slavný prvorepublikový letecký akrobat František Novák v něm v létě 1939 svojí manželce mimo jiné píše, že určitě chápe, co je jeho povinnost. Už se nikdy neviděli a Anna Nováková mohla malé dceři tatínka ukazovat jen na fotografiích. V Novákově dopise je obsažena odpověď na otázku, co to je vlastenectví, jaký vztah měli lidé k republice. Podobných dopisů na rozloučenou napsalo v roce 1939 mnoho mužů, kteří odešli bojovat. Náš národ má svoje hrdiny. Jména některých začínají být notoricky známá, ovšem jsou tady tisíce mužů a žen, na které se zapomíná. V expozicích věnovaných druhé světové válce a třetímu odboji se snažíme splatit dluh, který společnost vůči těmto lidem má.

Když procházím muzeem, uvědomuji si, že jsme prakticky poslední generací, která měla to štěstí, že se pravidelně setkávala s druhoválečnými veterány. Pro nás je druhá světová válka historie, pro ně byla součást jejich života.

 

Pamatujete si, jak dcera za války popraveného Karla Evalda přišla v sokolském kroji na výstavu V ulicích protektorátu a vzpomínala na svého tatínka?

Samozřejmě. S Dášou Evaldovou nás pojilo dlouholeté přátelství, i ve svém vysokém věku byla aktivní členkou Sokola, stejně jako její otec a strýc. Příběh bratří Evaldů byl ukázkou ryzího vztahu k Československu. Jejich osud jsme přiblížili nejen V ulicích protektorátu, ale také V zákopech první světové války. Jaroslav Evald se za první světové války připojil k československým legiím v Rusku a později ve Francii, za druhé světové války byl jedním z předních činitelů odbojové organizace Obrana národa. Popravili ho v Berlíně v červnu 1940. Jeho o dva roky mladší bratr Karel za první války bojoval v rakouské uniformě. Domů se vrátil v listopadu 1918 a hned druhý den se přihlásil jako dobrovolník k sokolskému pluku Stráže svobody a odjel bojovat na Slovensko. Za druhé světové války se zapojil do sokolského odboje, byl zatčen a v září 1943 popraven v Plötzensee.

Víte, když přede mnou někdo začne rozšafně dumat nad tím, jestli jsou Češi národem statečných lidí, nebo zbabělců, připomenu mu ty, kteří na konci června 1942 pomohli Jiřímu Potůčkovi. Lidice a Ležáky byly vypálené, denně se hlásila jména popravených, zatčení hrozilo na každém kroku, a přesto tito lidé s vědomím smrtelného rizika poskytli útočiště radiotelegrafistovi skupiny Silver A, kterému bylo v patách gestapo.

 

Mnoho vojáků, kteří bojovali na Západě i na Východě, bylo po únoru 1948 perzekvováno. Jak jste tuto etapu dějin ukázali?

To, jak komunistický režim zacházel s příslušníky československé zahraniční armády, mimo jiné symbolicky vyjadřuje sako Františka Fajtla přehozené přes kufr. Je to prosté a výmluvné.

 

Od koho jste se naučil takhle pracovat s detailem?

Velkou školou – a nejen pro mě – bylo sledovat při práci geniálního výstaváře Miroslava Žálka. Spolupracovali jsme s ním na řadě výstav. Sršel nápady, dokonale ovládal svoje řemeslo, jeho pojetí výstavního prostoru bylo neotřelé.

 

V poslední době se prosazuje názor, že muzeum je především věda. Souhlasíte s tím?

Nepatřím mezi zastánce tohoto přesvědčení. V muzeích se pochopitelně prezentují výsledky vědeckého bádání, jenomže když se z muzea stává akurátní věda, přestává komunikovat s návštěvníkem. Další extrém ovšem je, když někdo pojme muzeum čistě jako zábavu a promění ho v jakousi hernu.

 

Co znamená muzeum pro vás?

Muzeum je cesta k poznání. Poutavá i poučná. Inspirativní. Považuji proto za nesmírně důležité, že vstup do našich muzeí je zdarma. Ve VHÚ ctíme klasické britské muzejnictví. Klademe důraz na pestrost exponátů a danou dobu přibližujeme pomocí scénografie. Těžištěm expozic jsou autentické předměty, které utvářely dějiny a které nikde jinde vidět nemůžete. Pokud chci spatřit Monu Lisu, taky se nespokojím s tím, co mi nabízí počítačový vyhledávač, a to na mě může Mona Lisa z obrazovky třeba i mrkat, ale pojedu do Louvru. Unikátní exponáty jsou tím, co dělá muzeum muzeem. Nesmíte je však zazdít nevhodnou instalací a nic neříkající popiskou, ani je upozadit do role rekvizity, která je obklopena audiovizuální show. I ta nejnovější technologie nakonec zastará. Sbírkový předmět, který byl svědkem historických okamžiků, však nikdy nezevšední

Hana Benešová

Aktuálně



Poslední rozloučení s nejstarším československým válečným veteránem Ervínem Hoidou

Poslední rozloučení s nejstarším československým válečným veteránem Ervínem Hoidou

17. 03. 2024
V pátek 15. března 2024 se na hřbitově v Landicanu za účasti představitelů…
Začíná nový seriál Prima HISTORIE, jež spoluvytváří Vojenský historický ústav Praha

Začíná nový seriál Prima HISTORIE, jež spoluvytváří Vojenský historický ústav Praha

16. 03. 2024
První díl pořadu odvysílá CNN Prima News v sobotu 16 března v 14:30.…
85 let od okamžiků směřujících do nacistického pekla

85 let od okamžiků směřujících do nacistického pekla

14. 03. 2024
Středa 15. března 1939 vstoupila do našich dějin jako počátek jednoho z nejčernějších…
Navštivte výstavu před Generální štábem AČR mapující historii 75 let NATO a naše 25leté členství v Alianci (13. 3. – 14. 5. 2024)

Navštivte výstavu před Generální štábem AČR mapující historii 75 let NATO a naše 25leté členství v Alianci (13. 3. – 14. 5. 2024)

13. 03. 2024
Mediální prostor v posledních dnech zaplňují zprávy o 25. výročí vstupu České republiky…
Před dvaceti pěti lety vstoupila Česká republika do NATO

Před dvaceti pěti lety vstoupila Česká republika do NATO

11. 03. 2024
Rozšíření Severoatlantické aliance o tři středoevropské státy 12. března 1999 představovalo v období…