Dny válečných hrobů aneb Pohnuté osudy dušičkových sbírek

Návštěvy hrobů našich předků v prvních listopadových dnech patří v této zemi k hluboce zakořeněným tradicím. Křesťanské, resp. římskokatolické svátky – Slavnost Všech svatých a zejména Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, lidově Dušičky – se staly pevnou součástí našich rodinných obřadů, byť jejich náboženský původ a charakter mnohde vyprchal. K jakým dalším účelům byla dušičková pieta využita na sklonku první světové války a těsně po ní?

+1

V roce 1917 se dušičkové období v Předlitavské části monarchie neslo ve znamení „Všeobecného dne válečných hrobů“ (Allgemeiner Kriegsgräber-Tag), dobročinné akce, kterou pod záštitou císaře Karla I. uspořádal Výbor pro péči o vojenské hroby v Rakousku (Komitee für die Kriegsgräber-Fürsorge in Österreich), založený na podnět c. a k. Ministerstva vojenství. Údržba statisíců hrobů kladla na vojenskou správu monarchie citelné finanční nároky, a tak požádala veřejnost o peníze. Kampaň v tisku vyzývala, aby lidé ve dnech 31. října – 2. listopadu 1917 prokázali nejen úctu padlým, ale také přispěli v rámci peněžní sbírky, jejíž výtěžek poputuje do zvláštního fondu určeného na trvalé zachování a udržování všech vojenských hrobů, spravovaného Ministerstvem války.

Přispět bylo možno zakoupením oficiálních pohlednic i patriotického odznaku raženého z bílého kovu, zpodobňujícího vavřínový věnec svázaný stuhou s nápisem: „1914–1917 | VITAM ET SANGUINEM“, výrazem obětování života a krve pro panovníka.

Nepodařilo se zjistit, jakého výnosu tato sbírka dosáhla, ani jaký ohlas vyvolala mezi obyvatelstvem Předlitavska. Na stránkách dobového tisku však lze narazit na příspěvky navádějící české dárce, aby raději přispívali na živé v nouzi a peníze poukázali na „České srdce“, dobročinnou organizaci podporující hladovějící děti, sirotků a vdov v Praze a ve Vídni.

Na rok 1918 byl vyhlášen v témže termínu druhý Den válečných hrobů. Měl probíhat podle stejného scénáře jako předešlý a organizátoři vydali dokonce dva druhy příležitostných patriotických odznaků – jeden s nápisem KRIEGSGRÄBERTAG 1918 a motivem ženy-anděla kladoucí věneček na hrob, druhý v podobě vavřínového věnce ozdobeného ocelovou přílbou, skříženými bodáky a stuhou s letopočty 1914–1918. Rozpad monarchie a konec války však způsobil, že z akce nebylo nic – zůstaly jen ty odznaky…

Pro Československo, na jehož území se po válce podle údajů Ústředního inspektorátu hrobů při MNO nacházelo přes 171 tisíc válečných hrobů s více než 200 tisíci pochovanými vojáky, představovala péče o tyto hroby nemalý závazek spojený s nezanedbatelnými finančními výdaji. Do příhodného času prvních poválečných Dušiček spadá ojedinělá pomocná akce, kterou ve prospěch válečných poškozenců a péče o válečné hroby inicioval Svaz pozůstalých po vojínech bez rozdílu stavu, náboženství a národnosti.

Organizace se inspirovala někdejšími rakouskými sbírkami – doslova okopírovala termín i název – a s povolením vlády a se záštitou prezidenta T. G. Masaryka ve dnech 31. října – 2. listopadu 1919 uskutečnila podomní sbírku pod názvem „Dny válečných hrobů“. Její výnos se dělil na třetiny, přičemž většina zůstávala k využití v místě konání sbírky. Jedna třetina tak připadla pozůstalým, druhá třetina šla na péči o válečné hroby a zbytek měl být poukázán pořádajícímu Svazu k pokrytí režijních nákladů. Ani v tomto případě není známo, jak sbírka dopadla. Skutečnost, že tiskem později proběhly zprávy o neshodách ve Svazu, o obviněních ze zpronevěry, o konci předsedy, jenž marně háji potřebu péče o hroby proti silné lobby pozůstalých, bohužel odhalila neživotnost jinak slibného projektu v době poznamenané ještě nezhojenými šrámy války.

O tom, že takové akce fungují, svědčí případy Rakouska i Německa, kde peněžní sbírky na opravy a údržbu válečných hrobů pořádají každoročně na Dušičky nevládní organizace Rakouský černý kříž (Österreichisches schwarzes Kreuz) a Lidový spolek péče o německé válečné hroby (Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e. V.). Dlužno podotknout, že s velkým úspěchem.

Tomáš Kykal