Přestože je šavle všeobecně vnímána zejména jako zbraň jízdy, objevila se ve druhé polovině 18. století také ve výzbroji některých složek rakouské pěchoty. Zavádění bodáků do výzbroje pěchoty evropských armád na přelomu 17. a 18. století mělo za následek vymizení pikenýrů jako druhu vojska. Pěšák byl od té doby vyzbrojen pouze dlouhou puškou s křesadlovým zámkem, která v kombinaci se zátkovým nebo posléze tulejovým bodákem pěchotní píku nahrazovala. Jelikož bodák nebyl v té době považován za poboční zbraň, nýbrž za nedělitelnou součást pušky, vznikla potřeba vyzbrojit pěší vojáky chladnou zbraní nezbytnou pro případný boj zblízka. V rakouské armádě nosili až do roku 1765 šavli pouze poddůstojníci granátníků. Zbraň byla charakteristická relativně dlouho čepelí (až 700 mm), měla mosaznou garnituru a byla uložena v kožené pochvě. V roce 1765 byla pro příslušníky pěchoty a pohraničníky zavedena fysilírská šavle s kratší čepelí bez výbrusů, s mosazným hřbetem a křížovou, esovitě prohnutou záštitou. Verze pro poddůstojníky pěchoty je charakteristická hlavicí ve tvaru lví hlavy, jednoduchým páskovým košem s přímou křížovou záštitou a čepelí se širokým výbrusem po obou stranách. Granátníci byli od roku 1765 vyzbrojeni podobnou šavlí s jednoduchým záštitným obloukem a hladkým hřbetem přecházejícím do hladké hlavice.
Délka 935 mm, délka čepele 803, šířka čepele 38 mm.