V průběhu transformace ruské armády a zbrojního průmyslu v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století pod vedením ministra války Dmitrije Alexejeviče Miljutina (1816–1912) přijala ruská armáda do výzbroje několik systému zadovek. Překotné období, později Miljutinem označené za „nešťastné puškové drama“, završilo v roce 1870 zavedení pušky Berdan II pod označením „skorostrel´naja malokalibernaja vintovka Berdan nomer vtoroj“. Americký konstruktér plukovník Hiram Berdan (1824−1893) nabídl svoji konstrukci ruské armádě v dubnu 1869 při své návštěvě Petrohradu. Po srovnávacích zkouškách s bavorskou puškou Werder M 1869 padla volba na Berdanovu konstrukci. Vzhledem k tomu, že carská armáda zavedla v říjnu 1868 do výzbroje pušku Berdan, přepracovanou plukovníkem A. P. Gorlovem a ředitelem kanceláře Výzbrojní komise kapitánem K. I. Ginnisem, dostala nová puška pro odlišení označení Berdan II 1870. Obě zbraně měly zcela odlišnou konstrukci.
Na rozdíl od jiných zavedených pušek z období transformace dostaly objednávky na pušky Berdan II pouze státní zbrojovky v Tule, Iževsku a Sestrorecku, jež je ve čtyřech různých provedeních vyráběly až do konce osmdesátých let 19. století.
V prvním období výroby v letech 1872–1876 vyrobily závody 185 346 kusů. Během let 1877–1879 dosáhla produkce počtu 1 169 500 pušek. Jen do roku 1883 měla carská armáda ve výzbroji 1 580 897 pěchotních pušek, 102 192 dragounských, 137 276 kozáckých a pouze 833 karabin.
Přestože v roce 1891 zavedla carská armáda do výzbroje první opakovačku konstruktéra I. S. Mosina, pušky Berdan II představovaly nejrozšířenější model na ruské frontě. Řada pušek Berdan se také dostala do rukou čs. legionářů.
Majitelem této pušky byl Rudolf Perůtka (25.6.1893 – ?), příslušník 2. střeleckého pluku Československé střelecké brigády. S ní také prodělal 2. července 1917 památnou bitvu u Zborova.