Snímek zachycuje americkou bitevní loď Maine, jejíž záhadný výbuch v havanském přístavu 15. února 1898 výrazně přispěl k americkému vyhlášení války Španělsku v dubnu téhož roku. Povšimněte si, že zadní dělová věž je umístěna nikoli v ose lodi, nýbrž na levoboku, a navíc přesahuje přes bok lodi. Nahoře je zpodoben poslední velitel lodi, kapitán Charles Dwight Sigsbee (přežil zkázu lodi).
V osmdesátých letech devatenáctého století si Američané uvědomili, že jejich námořnictvo od dob občanské války dosti zesláblo; většina jeho lodí byla dřevěných a od dob občanské války Kongres nepodpořil stavbu nových plavidel. Obavy v Američanech vzbuzovalo dosti silné loďstvo Brazílie, Chile nebo Číny, a některé lidi znervózňovala i možnost, že by si moderní lodě mohla opatřit nezávislá Havaj. Americká hospodářská síla však mohla tento stav snadno, byť ne okamžitě, napravit.
Pro začátek byla roku 1886 zadána stavba dvou plavidel rozdílného designu, nesoucích jména Maine a Texas. Maine představovala svého druhu mezistupeň mezi pancéřovým křižníkem a bitevní lodí; označována byla nejprve jako pancéřový křižník a poté jako bitevní loď druhé třídy. Jednalo se o jedinou loď dané třídy. Její stavba byla zahájena 17. října 1888, na vodu byla Maine spuštěna 18. listopadu 1889 a do služby vstoupila 17. září 1895. Její konstrukce tak byla tou dobou stará již devět let.
Loď byla dlouhá 98,9 m, široká 17, 4 m a ponor činil 6,9 m; její výtlak byl 6789 tun. Hlavní výzbroj představovala čtyři děla ráže deset palců (254 mm), umístěná ve dvou dělových věžích. Zajímavostí bylo, že přední dělová věž byla umístěna na pravoboku a zadní na levoboku, s využitím tzv. sponsonů, struktur přesahujících přes bok lodi. Toto řešení spolu s vhodným rozložením nástaveb umožňovalo oběma věžím střílet dopředu i dozadu.
Mělo to i své nevýhody, věže sice mohly střílet i na cíle nalézající se na druhé straně, ale jejich palebné pole bylo v takovém případě omezenější, než kdyby byly umístěny v ose lodi. K tomu přistupovaly potíže s náklonem při boční salvě a možnost poškození vlastní lodi. Proto později konstruktéři od takového řešení upouštěli. Loď byla dále vyzbrojena šesti děly ráže šest palců (152 mm), třinácti děly ráže 57 mm a 37 mm a čtyřmi torpédomety. Na přídi loď nesla kloun pro prorážení boků nepřátelských plavidel. Pancéřování boků bylo silné až 305 mm, pancéřování dělových věží 203 mm. Loď mohla plout rychlostí 16,5 uzlu. Údaje o počtech členů posádky kolísají mezi 355 a 374 muži.
Spojené státy věnovaly dlouhodobě pozornost neutěšeným poměrům na Kubě, která stále byla španělskou kolonií. Značná část kubánského obyvatelstva usilovala o nezávislost na Španělsku, na ostrově zuřila guerillová válka a španělská vláda proti povstalcům bojovala s bezpříkladnou tvrdostí. Politika „rekoncentrace“ stála život bezpočet Kubánců a rozhořčila americkou veřejnost, beztak tradičně sympatizující s kubánskými povstalci. V této atmosféře připlula 25. ledna 1898 Maine do havanského přístavu. 15. února 1898 v 21:40 došlo k explozi, která zničila její příď a loď potopila. Většina členů posádky zahynula ihned, několik dalších zemřelo později následkem utrpěných zranění – údaje o počtu obětí se různí, pohybují se okolo čísla 266. Explozi přežila necelá stovka mužů, ale velká většina důstojníků včetně samotného kapitána. Důstojnické kajuty byly tradičně umístěny na zádi, zatímco mužstvo mělo kajuty na přídi; vzhledem k denní době většina členů posádky odpočívala.
Exploze mohla mít několik různých příčin. Jednou z nich bylo samovznícení uhlí v uhelném bunkru na přídi, což mělo vést k explozi v sousedním skladišti munice pro šestipalcová děla. Samovznícení tzv. bituminózního uhlí, používaného na tehdejších lodích, bylo známým problémem a na amerických válečných lodích k němu již několikrát došlo. Další možností byl výbuch námořní miny, ať už cíleně umístěné v blízkosti Maine nebo samovolně přinesené mořskými proudy. Vyloučit nešlo ani výbuch bomby pronesené na palubu lodi. Pokud byl výbuch úmyslně způsoben, připadal v úvahu široký okruh viníků, od španělských ozbrojených sil přes fanatické španělské nacionalisty až po kubánské bojovníky za nezávislost, kteří by se tak pokoušeli zaplést Spojené státy do konfliktu.
Konspirační teorie, podporovaná dnešní kubánskou vládou, hovoří o tom, že si Američané potopili svoji loď sami, aby mohli vyhlásit Španělsku válku. Španělská vyšetřovací komise vyloučila možnost exploze vně lodi. Ke zcela opačnému závěru dospěla komise, kterou tou samou dobou zřídily Spojené státy: loď měla být potopena výbuchem miny. Komise nebyla schopna přiřknout odpovědnost žádné osobě ani vládě, americká veřejnost však vinila z incidentu Španělsko. Válkychtivé americké kruhy nepřemýšlely nad tím, proč by Španělé něco takového dělali, a volaly po pomstě. V tomto ovzduší Spojené státy koncem dubna 1898 vyhlásily Španělsku válku, kterou vyhrály. Španělsko ztratilo své državy v Karibiku a Tichomoří, Kuba získala formální nezávislost pod americkou patronací a vrak Maine mezitím spočíval, z největší části potopen, v havanském přístavu.
Nová americká vyšetřovací komise z roku 1911 dospěla k závěru, že zkázu lodi způsobila mina. Současně s tímto vyšetřováním probíhaly v letech 1910–12 práce na vyzdvižení lodi; zbylé ostatky námořníků byly přeneseny na hřbitov v Arlingtonu, 16. března 1912 byl odvlečen za tehdejší třímílovou hranici kubánských teritoriálních vod a potopen. V polovině sedmdesátých let inicioval americký admirál Hyman G. Rickover nové vyšetřování, jehož výsledky shrnul roku 1976 ve své knize. Dospěl k závěru, že zkáza lodi byla způsobena samovznícením uhlí. V pozdějších desetiletích došlo k pokusům tento závěr zpochybnit, přesto však je vysoce pravděpodobné, že za zkázu lodi Maine nenesou vnější síly odpovědnost. Roku 2000 byl vrak Maine lokalizován roku 2000 v hloubce 1150 metrů, a na mořském dně při kubánském pobřeží spočívá dodnes.