Americký samopal Reising M50

Vedle dnes již ikonických amerických samopalů Thompson a M3, používaných v průběhu druhé světové války, měla armáda, resp. její námořní pěchota (United States Marine Corps – USMC) ve výzbroji také samopal Reising M50, zbraň zařízenou na stejný náboj .45 ACP, jen podstatně lehčí, byť z hlediska spolehlivosti také problematičtější.

Americká pobřežní stráž zprvu vyzbrojovala své hlídky samopaly Thompson a námořní pěchota je začala používat v džunglích Nikaraguy. V roce 1928 se americké námořnictvo rozhodlo zavést samopal primárně pro vyzbrojení osádek dělových člunů, avšak počty objednaných kusů neměly a ani nemohly zajistit plošné vyzbrojení napříč všemi složkami námořnictva.

V roce 1940, kdy americký Kongres uvolnil pro vyzbrojování armády velké finanční prostředky, chtělo sice námořnictvo (United States Navy – USN) nakoupit další samopaly Thompson, ovšem v té měly přednost objednávky Velké Británie, jež na prahu války vykoupila poslední zbytky samopalů M1921 z produkce firmy Colt a další objednala u firem Savage Arms Corporation a Auto-Ordnance Corporation. Po 7. prosinci 1941, kdy Japonsko napadlo Spojené státy útokem na Pearl Harbor, byla USMC téměř poslední složkou, jež mohla doufat v zakoupení Thompsonů.

Eugene G. Reising (1884–1967), tvůrce samopalu M50 i řady dalších zbraní, se narodil v Port Jervisu ve státě New York v rodině železničního inženýra. Záhy osiřel, univerzitní studia nedokončil a několik let se živil jako kovboj v Texasu a v Novém Mexiku. Rád a velmi dobře střílel a poté, co se vrátil na východní pobřeží, přijal práci továrního střelce u firmy Colt v Hartfordu. Talent ke konstrukci zbraní jej přivedl do vývojového oddělení, kde v té době pracoval John Moses Browning na samonabíjecí pistoli. Reisingovy schopnosti a talent Browninga zaujaly natolik, že si u vedení firmy vyžádal přidělení Reisinga na místo svého asistenta. Reisingův podpis se tak objevil na výkresech pistole z roku 1908.

Po skončení první světové války opustil Reising firmu Colt a zkusil štěstí jako samostatný výrobce pistole vlastní konstrukce, avšak po několika letech zkrachoval. Našel pak uplatnění u zbrojovky Harrington & Richardson ve Worcesteru ve státě Massachusetts, kde se věnoval převážně konstrukci samonabíjecích pušek a sportovních karabin. Během svého plodného života získal 60 patentů v oblasti konstrukce palných zbraní, včetně samopalu, vyráběného na základě objednávky USMC.

Na konstrukci svého samopalu začal Reising pracovat již v roce 1938, ale práce pokračovaly pomalu, jelikož souběžně řešil ještě jiné projekty. Teprve o dva roky později, na podzim 1940, předložil návrhy vedení firmy Harrington & Richardson. Ještě v průběhu roku následujícího roku prodělala konstrukce řadu změn a finální zbraň ve velké míře využívala levných výrobních technologií jako lisování, ražení součástek z ocelových plechů, takže třískové obrábění bylo omezeno na nezbytně nutné díly, tedy na hlaveň, závorník, kladívko a matici pouzdra závěru.

Na rozdíl od většiny tehdejších samopalů fungovala Reisingova konstrukce na principu zpožděného otevírání závěru, řešeného vertikálně sklopným zadním koncem závorníku a měla přímoběžné kladívko, takže před výstřelem byl závěr v uzavřeném stavu. Na pravé straně pouzdra závěru se nacházel suvný přepínač režimu střelby kombinovaný s pojistkou. Vertikálně situovaná zásobníková šachta umožňovala vložení dvouřadového zásobníku s jednořadým vyústěním a kapacitou 20 nábojů ráže .45 ACP, nebo jednořadového provedení na 12 nábojů. Zcela atypicky však Reising vyřešil ovládání závěru. Napínací páka se nacházela uložena v předpažbí, čímž nevyčnívala z obrysů zbraně. Přístup k ní tvořilo oválné okénko, do něhož musel střelec vložit prst, stáhnout závěr vzad a vypustit jej.

Reising navrhl zbraň ve třech variantách. První, označená jako M50, představovala standardní pěchotní provedení, model 55 měl drátovou sklopnou ramenní opěrku, a byl tedy určen pro výsadkové a speciální jednotky. Varianta M60 měla charakter samonabíjecí karabiny, nestřílela tedy dávkou.

První neformální zkoušky na základně Fort Benning v listopadu 1941 nepřinesly příliš oslnivé výsledky, jelikož během nich došlo k četným závadám, z nichž některé znemožnily další střelbu z předložených exemplářů. Během dalších zkoušek ve zkušebním středisku v Aberdeenu došlo při vystřílení 3 500 nábojů pouze ke dvou zádržkám, z nichž jedna padala na vrub střelivu. Na základě kladných výsledků získala firma objednávku na 120 000 kusů samopalů M50 a M55 a celé množství stihla zbrojovka ve Worcestru vyrobit během půldruhého roku.

Zkušenosti námořní pěchoty a jejích útočných oddílů Reiders zejména v bojích o Guadalcanal ukázaly, že samopaly Reising byly velmi choulostivé na znečištění, snadno a rychle během operačních nasazení v džungli korodovaly a jejich zásobníky vykazovaly značnou poruchovost. Možnost oprav kanibalizací součástek z nefunkčních kusů narážela na rozměrově odlišná provedení součástek, mnohdy ručně dopracovaná do konkrétní zbraně.

Na základě těchto zkušeností byly samopaly přidělovány především týlovým a technickým útvarům, nikoliv již prvosledovým jednotkám.

Exemplář M50 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: .45 ACP
• Celková délka: 907 mm
• Délka záměrné: 467 mm
• Délka hlavně: 270 mm
• Hmotnost s prázdným zásobníkem na 12 nábojů: 3 100 g
• Teoretická kadence: 550 ran/min