Anglický samopal Sten Mk. V

Válečná mobilizace anglického zbrojního průmyslu rozšířila počet zavedených pěchotních zbraní zejména na poli samopalů o čtyři základní typy známé pod označením Sten. Plukovník Reginald Vernon Sheperd a major Harold John Turpin vyvinuli v továrně Royal Small Arms Factory (RSAF) v Enfieldu výrobně jednoduchou zbraň, jejíž konstrukce se stala základem celé vývojové linie, vyráběné v Anglii za války.

Název STEN tvořily iniciály konstruktérů Sheperda a Turpina a písmena EN označovala podle nejrozšířenějšího výkladu místo vzniku, tedy Enfield. Pravý výklad je však jiný. Vysvětlil to sám konstruktér Shepherd v červnu 1949 během udílení cen Královské komise vynálezcům (Board of the Royal Commission Awards to Inventors). První dvě písmena byla skutečně jeho a Turpinovými iniciálami, poslední však znamenají ENGLAND, tedy Anglii. Jejich zbraně tak prý označoval generální ředitel dělostřelectva (Director General of Artillery), označení tedy pocházelo z vyšších míst, a u toho také zůstalo.

Základ zbraně tvořilo trubkové pouzdro závěru, v jehož přední části byla uložena hlaveň. Jednoduchý, dynamický závěr s hmotností 640 gramů uzavíral nábojovou komoru v okamžiku odpálení setrvačností své hmoty. Zbraň střílela, jako většina samopalů, z otevřeného závěru. Před výstřelem musel střelec natáhnout závěr do zadní polohy, kde zůstal zachycen ozubem záchytu závěru.

Základní pojistný prvek tvořil výřez, do něhož mohl střelec zaklesnout napínací rukojeť závěru. Praktické zkušenosti však ukázaly, že takto zajištěný samopal není chráněn před vnikem nečistot při manipulaci v terénu. Do otevřeného výhozného okénka se tak mohly snadno dostat poměrně rozměrné hrudky hlíny či jiných přírodních materiálů. Problém vyřešila konstrukce příčně suvné napínací rukojeti, jejíž zadní konec zapadal při zajištění do díry na levé straně pouzdra závěru, a umožnil tak zajistit zbraň s uzavřeným závěrem. Finální provedení pojistné napínací rukojeti ze sklonku roku 1944 dostalo označení Mk5 Safety Cocking Handle a byly jím vybaveny pozdější série samopalů Mk. II – samopaly Mk. III a veškerá produkce posledního modelu Mk. V. Spoušťový mechanismus byl vybaven příčně suvným přepínačem režimu střelby, takže zbraň střílela nejen dávkou, ale také jednotlivými ranami.

V průběhu válečných let vyráběly anglické zbrojovky čtyři modely samopalů Sten, přičemž největšího rozšíření došel model Mk. II, vyráběný sériově od srpna 1941 a lišící se od výchozího provedení Mk I především snadno odnímatelnou hlavní. Z hlediska počtu vyrobených kusů během válečných let se však na druhé místo zařadil model Mk. III, jehož jediným výrobcem byla firma Lines Brothers, Ltd. s továrnou v Mertonu, ležícím v jihozápadní části Londýna.

Na prahu předposledního válečného roku rozšířil paletu samopalů Sten poslední model Mk. V, vyráběný od února 1944 do května 1945. Svým konstrukčním uspořádáním znamenal odklon od požadavků maximálně jednoduché a levné výroby, což bylo patrné již od pohledu: dřevěná pažba, pocházející z pušky SMLE No. 4, spojená s držákem ramenní opěrky samopalu, a hlaveň s muškou v nosiči s bočními chránítky, opatřená v přední části dvěma ozuby pro upevnění bodáku No4 Mk2 nebo No7. Na ochranném plášti hlavně byla připevněna, nikoliv standardně, přední pistolová rukojeť, sloužící lepšímu úchopu, a tím i kontrole zbraně při střelbě. Poslední model Stenu se na první pohled také odlišoval kolmou dřevěnou pistolovou rukojetí hrubých tvarů, přišroubovanou ve spodní části spušťadla.

V době, kdy výzbrojní úřady ostatních válčících států vyvíjely značný tlak na snižování výrobních nákladů a zvyšování produkce strategických výrobků, se britské ministerstvo války v případě nového modelu Stenu přiklonilo k opačnému trendu, jehož jediné vysvětlení tkví ve schváleném rozhodnutí o budoucím nahrazení veškerých předchozích modelů v poválečné výzbroji britské armády Stenem Mk. V. Z hlediska výrobních nákladů a výrobních časů se tak nový samopal dostal na úroveň prvních modelů Mk. I a Mk. 1*.

Sten Mk. V měla ve výrobním programu továrna Royal Ordnance Factory (ROF 4) v Theale poblíž Readingu v hrabství Berkshire, kterou do konce války opustilo 169 823 samopalů. Více než dvojnásobné množství vyprodukoval do května 1945 závod ve Fazakerley, nacházející se na okraji Liverpoolu, s vykázanou produkcí 357 605 kusů. Celkově tak obě továrny v průběhu poslední fáze války vyrobily 527 428 modelů Mk. V.

K oficiálnímu zavedení posledního modelu došlo až po válce, v dubnu 1946. O deset let později byl model Mk. V zařazen do kategorie „zastaralý“ a jeho postupné vyřazování z výzbroje britské armády vyvrcholilo v roce 1957, kdy jej nahradily moderní samopaly Sterling Mk. 4 (L2A3).

Exemplář s výrobním číslem 174 369, vyrobený Royal Ordnance Factory ve Fazakerley v roce 1944 získalo muzeum v dubnu 1953 převodem z 21. letištního praporu v Hradci Králové.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 9 mm Parabellum (9 × 19 mm)
• Celková délka: 766 mm
• Délka záměrné: 421 mm
• Délka hlavně: 197 mm
• Hmotnost s prázdným zásobníkem na 32 nábojů: 3 940 g
• Hmotnost bez zásobníku: 3 630 g
• Teoretická kadence: 540 ran/min.