Britská loď Victory - bitva u Trafalgaru

Stavba britské řadové lodi Victory byla objednána roku 1758, loď byla přijata do služby o sedm let později. Tato řadová loď I. třídy představovala jedno z nejsilnějších britských plavidel té doby, po úpravách nesla 104 děl, posádku tvořilo zhruba 800 mužů. Bojovala v americké válce za nezávislost i ve válkách s revoluční Francií, roku 1803 se stala vlajkovou lodí admirála Nelsona. Jako připomínka britské velikosti je uchovávána v Portsmouthu a slouží jako muzeum, dodnes však nebyla vyřazena z aktivní služby.

Roku 1802 napoleonská Francie uzavřela mír se Spojeným královstvím v Amiensu, avšak již následujícího roku boje mezi Francouzi a Brity vzplanuly nanovo. U Boulogne se utábořila silná francouzská armáda k invazi přes kanál La Manche, Napoleonovi však v cestě stálo britské loďstvo. „Netvrdím, že se sem Francouzi nemohou dostat – tvrdím pouze, že se sem nemohou dostat po moři,“ prohlásil již dříve britský admirál Jervis. Roku 1805 se výrazně zhoršilo mezinárodní postavení napoleonské Francie. Na britskou stranu se přidaly Rakousko a Rusko, od francouzské revoluce vznikla v pořadí již třetí protifrancouzská koalice. Naopak na straně Francie stálo bourbonské Španělsko, a loďstva obou zemí spolupracovala.

Francouzské loďstvo se nacházelo v přístavech na březích Středozemního moře i Atlantského oceánu. Francouzským námořním silám v Toulonu velel admirál Villeneuve. Na jaře 1805 odplul společně se španělským loďstvem do Karibiku, aniž by s Brity svedl bitvu. Po návratu ho v Cádizu zablokovaly síly admirála Horatio Nelsona. V září 1805 Villeneuve dostal rozkaz odplout do Středomoří, zdráhal se však riskovat střetnutí s Brity a k vyplutí ho přiměly teprve zprávy, že bude co nevidět v čele svých sil vystřídán. 18. října vydal rozkaz k vyplutí, 21. října 1805 se obě loďstva střetla u mysu Trafalgar nedaleko Cádizu. Nelson měl k dispozici 27 řadových a 6 menších lodí, Villeneuve 18 francouzských a 15 španělských řadových lodí, k tomu 7 menších plavidel. Před zahájením bitvy Nelson nechal vyvěsit signál: „Anglie očekává, že každý muž splní svoji povinnost.“

Villeneuve se s nevelkým úspěchem pokusil zaujmout standardní kýlovou formaci, při které jeho plavidla plula v řadě za sebou. To umožňovalo pálit na protivníka plnou boční salvou. V tehdejších námořních bitvách nepřátelská loďstva typicky plula paralelně. Nejlepší manévr pak představovalo překřížení dráhy nepřátelských lodi a její ostřelování plnou boční salvou, zatímco se nemohly efektivně bránit. Nelson zvolil netradiční taktiku, rozdělil své lodě do dvou kýlových skupin, které měly proplout skrze nepřátelskou linii, rozdělit ji a ničit ji po částech. Přestože byli Britové početně slabší, v jejich prospěch hrál mnohem kvalitnější výcvik.

Nelsonův plán vyšel dokonale, Britové neztratili jedinou loď, zatímco jednu nepřátelskou řadovou loď potopili a 21 jich zajali. Britové ztratili zhruba 450 mrtvých a 1 200 raněných. Odhady počtu padlých, raněných a zajatých Francouzů a Španělů se pohybují v rozmezí 13 000 až 16 000. V bitvě padl i sám admirál Nelson, zasažen francouzským odstřelovačem; jeho mrtvola byla dovezena do Anglie v sudu s rumem. Zbytky francouzsko-španělských sil se vrátily do Cádizu, zbývajících 5 francouzských řadových lodí a jedna fregata byly roku 1808 při francouzské invazi do Španělska zajaty svými dosavadními španělskými spojenci.

Spojené království touto dobou nečelilo bezprostřední hrozbě invaze – síly původně soustředěné u Boulogne již bojovaly v Německu, 2. prosince 1805 dosáhl Napoleon svého největšího vítězství u Slavkova. Vítězství u Trafalgaru však na následujících sto let zajistilo bezkonkurenční britskou převahu na světových oceánech.