Čs. pokusný samopal „R“ (ČZ 146)

Zkušenosti posledního světového válečného konfliktu nenechávaly již nikoho na pochybách o využitelnosti samopalu ve výzbroji armády. Jestliže v předvečer války nevěděla vojenská správa co má od tohoto typu střelecké zbraně očekávat, pak po válce veškeré pochybnosti zmizely. V září 1945 navázala Česká zbrojovka ve Strakonicích válkou přerušené styky s Vojenským technickým ústavem (VTÚ). Jelikož poválečné tendence směřovaly pod vlivem sovětské výzbroje k orientaci na výkonný pistolový náboj 7,62 mm Tokarev, stanovil VTÚ na poradě s konstruktéry továrny 4. září 1945 základní kritéria, jež by měl samopal splňovat. Požadován byl segmentový zásobník na 35 nábojů stejné konstrukce jako sovětského samopalu PPS 43, teoretická kadence okolo 600 ran za minutu, spoušťový mechanismus s přepínáním na střelbu jednotlivými ranami a hlaveň opatřená kompenzátorem zdvihu pro vyšší stabilitu zbraně při střelbě dávkou. Pažba měla být dřevěná, pokud možno vylehčená a většina dílů s výjimkou hlavních součástí vyrobena lisováním z plechu.

Na základě tohoto zadání vznikl samopal „R“, jehož označení bylo odvozeno od slova ruský, čímž bylo poukazováno na použitý náboj 7,62 mm Tokarev. V poválečném období se zbraně běžně označovaly dodatkovým písmenem podle země původu, například kulomet MG 42 se často označoval jako vz. 42 N apod. Samopal „R“ později dostal firemní označení ČZ 146, pod nímž také figuroval na společné objednávce MNO čj. 98 211 ze 7. prosince 1946. Společně s ním si vojenská správa dodatečně objednala také dva pokusné samopaly H 47 (pozdější označení ČZ 246).

Svojí konstrukcí vycházel samopal „R“ z předválečného vz. 38, takže pouzdro závěru bylo s pažbou spojeno závěsem a v zadní části procházel konec vodicí tyčinky rámcem spušťadla. Po zatlačení vodicí tyčinky se pažba sklopila a s uvolněním bajonetového spoje krytky pouzdra závěru bylo možné vyjmout závěr. Uzavřená zásobníková šachta směřovala vertikálně dolů a rozměrově byla přizpůsobena segmentovému zásobníku sovětského samopalu PPS 43 (Sudajev) s kapacitou 35 nábojů. Stejně jako u předválečného samopalu vz. 38 zajišťovala hlaveň v pouzdře závěru převlečná matice. Na ústí hlavně se nacházel kompenzátor zdvihu, jehož konstrukce připomínala italský samopal Beretta vz. 38/42. Výřezy na kompenzátoru směřovaly šikmo vpřed a usměrňovaly výtok spalných plynů vzhůru, což přispívalo k eliminaci zdvihu ústí hlavně při střelbě dávkou.

Závorník o hmotnosti 620 gramů neměl vlastní napínací rukojeť; ta byla oddělená a po prvním výstřelu zůstala v přední poloze držena plochým perem, takže se při střelbě nepohybovala společně se závorníkem. Obdobné řešení měly rovněž italské samopaly Beretta vz. 38/42. Zápalník nebyl vytvořen z těla závorníku, nýbrž tvořil samostatnou součást, vsazenou do lůžka pro dno nábojnice a zajištěnou šroubem bez hlavy. V botce pažby byl bajonetovým spojem uchycen vytěrák, jehož druhá tyčka se nacházela uložena paralelně v lůžku nad první tyčkou s rukojetí.

Samopal „R“ měl přepínač režimu střelby kombinovaný s pojistkou, jehož ovládací páčka se nacházela na levé straně předpažbí. Při nastavení ramene směrem dopředu střílela zbraň v nepřetržitém režimu, pokud směřovala páčka dolů, byl samopal zajištěn a zadní poloha páčky umožňovala střelbu v samonabíjecím režimu (jednotlivé rány). Je pravděpodobné, že konstruktéři použili pažbu se spoušťovým mechanismem ze vzorku samopalu vz. 39, vyrobeného pro soutěž v Rumunsku v roce 1939.

V jediném exempláři vyrobený samopal získalo muzeum v roce 1981 převodem z VÚ 1337 v Babicích u Říčan.

Ráž: 7,62 mm Tokarev

Celková délka: 882 mm

Délka hlavně: 289 mm (bez kompenzátoru: 259 mm)

Délka záměrné: 358 mm

Kapacita zásobníku: 35 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3620 g