Der 20. Juli 1944.

Dne 20. července uplyne 75 let od nejvýraznějšího pokusu německého protinacistického odboje o svržení vlády. Obdobných pokusů proběhla od nacistického uchopení moci celá řada, atentát z 20. července 1944 a následný pokus o převrat byl však zdaleka nejrozsáhlejší. Pomineme-li řadu zpravidla izolovaných pokusů o atentát bez přesahu v podobě převzetí moci ve státě, počátky spiknutí, které mělo za cíl provedení atentátu na Hitlera a svržení nacistického režimu, můžeme vystopovat do období mnichovské krize. Nebezpečí vypuknutí války přimělo kruh důstojníků kolem generálmajora Hanse Ostera vypracovat plán, v jehož rámci mělo dojít k vojenskému převzetí vládních budov a vlády, a poté k restauraci Viléma II. jako hlavy obnoveného Německého císařství. Plán však nedošel realizace kvůli britskému souhlasu se zabráním Sudet. Úspěch agresivní zahraniční politiky a následných válečných tažení na delší dobu zkomplikoval snahy o puč z vojenských kruhů, především kvůli Hitlerově popularitě v prvních válečných letech a roztříštěnosti a nekoordinovanosti konspirantů.

Několik pokusů o atentát se odehrálo zpravidla z vlastní iniciativy atentátníků, jednajících bez spojení s odbojovými skupinami; nejznámější případ je pokus Johanna Georga Elsera z 8. listopadu 1939. Elser využil laxních bezpečnostních opatření a instaloval u příležitosti výročí tzv. pivního puče (prvního nacistického pokusu o převzetí moci 8.‒9. listopadu 1923) časovanou bombu v jednom z pilířů stropu v Bürgerbräukelleru (hostinci, z něhož byl veden zmíněný puč), kde měl Hitler přednést svůj projev. Hitler však budovu opustil dříve, než bylo původně v plánu, bomba proto svůj původní cíl nezasáhla, ale zabila osm přítomných a zranila 62 dalších.

Počínající válečné neúspěchy vedly k obnovení pokusů o svržení vlády a likvidaci Hitlera v rámci vojenských konspiračních kruhů, zejména toho kolem generálporučíka Henniga von Trescow. Během roku 1943 byly provedeny přinejmenším čtyři pokusy, z nichž všechny shodou okolností selhaly. Mimo jiné vlivem těchto událostí a přesvědčení, že spolu s Hitlerovým odstraněním musí jít ruku v ruce puč, zařadili do plánu na převrat i tzv. Ersatzheer („záložní armádu“), sestávající se ze záložních, strážních a výcvikových jednotek. Plán došel výsledné podoby, kombinující úspěšný atentát na Hitlera spolu s provedením tzv. operace Valkýra, tedy plánu pro udržení pořádku a kontinuity vlády v případě civilních nepokojů či povstání zahraničních dělníků nasazených na práci v Německu. Plán byl zpracován Henningem von Trescow, dovedně maskován jako krizový plán v případě nestabilní vnitřní situace, fakticky však mohl využít záložní armády k obsazení klíčových civilních a stranických struktur a objektů. Ačkoli jsou pokus o atentát 20. července a operace Valkýra dvě různé věci, často bývají tyto termíny používány jako synonymum.

Samotný pokus o atentát 20. července provedl blízký Trescowův spolupracovník a podřízený Claus von Stauffenberg. Plán jako celek měl za cíl zabít Hitlera, odstavit nacisty od moci a začít mírová jednání se spojenci. Jako štábní důstojník se Stauffenberg účastnil schůzky v Hitlerově hlavním stanu, kam pod stůl položil aktovku s časovanou bombou. Poté se ze schůzky omluvil, vyrazil k připravenému letadlu a dále směrem do Berlína, kde se měl setkat s ostatními konspirátory. Samotný atentát měl spustit operaci Valkýra, která byla do poslední chvíle vnímána jako krizový plán, nikoli jako možný prostředek k převzetí moci. Hitler však explozi přežil, což vedlo v konečném důsledku spolu s neprofesionalitou některých konspirátorů k selhání celé akce. Záložní armáda byla schopna na většině integrálních i okupovaných území pozatýkat většinu stranického správního aparátu, přímo v Berlíně však nastal zmatek. Nejistoty týkající se Hitlerova přežití atentátu využily špičky stranického bezpečnostního aparátu k vydání protichůdných rozkazů. Zmatečnou situací tak pokus o převrat ztratil na dynamice, až jej definitivně zastavil Hitlerův telefonát Goebblesovi večer téhož dne. Poté vypukl mezi konspiranty chaos a někteří se záhy obrátili zpět na stranu nacistů. Důstojník záložní armády, major Remer, pověřený obsazením ministerstva propagandy a Goebblesovým zatčením, byl Hitlerem osobně pověřen zajištěním města, což znamenalo definitivní konec pokusu o převrat. Konspiranti přítomní v Berlíně byli ještě toho dne pozatýkáni a několik z nich popraveno. Následovala vlna zatýkání a poprav, kdy zatčených bylo přes 7000 a popravených 4980. Ačkoli existuje řada dohadů nad skutečnou motivací pučistů, stále se jedná o nejvýraznější vystoupení německého protinacistického odboje během druhé světové války.

Událost z 20. července popisuje také prezentovaný cyklostyl, vydaný na přelomu let 1944 a 1945 londýnským zastoupením německé sociální demokracie v exilu. Útlý svazek o 12 stranách stručně představuje výchozí rámec a motivy hnutí odporu, v krátkosti analyzuje přípravy časové prodlevy mezi rozhodnutím a činem a především se zabývá otázkou, zda měl pokus o převrat šanci na odezvu mezi širším obyvatelstvem. Závěr není zcela jednoznačný, neboť se neznámý autor soustředí převážně na levicovou část obyvatelstva a nevychází ze zcela aktuálních informací. Nakonec však dochází k závěru, že odezva mezi civilním obyvatelstvem by byla pravděpodobně spíše pozitivní.

I přes velmi obecný ráz je dnes představovaný svazek unikátním dokumentem, zaznamenávajícím významnou událost sklonku druhé světové války z nepříliš často vídaného pohledu německé emigrace.

Citace:

Der 20. Juli 1944 : Aus Berichten, die dem Vorstand der Sozialdemokratischen Partei Deutschlands, Sitz London, vorliegen. [London : s. n., 1944].