V roce 2013 probíhal archeologický výzkum v místech postavení německé protiletadlové obrany na katastru bývalých Libkovic u Mostu. Prostor byl po válce pro svou odlehlost využit ženisty Československé armády pro likvidaci munice a po jejich činnosti tu zůstala řada trhacích jam. Ty vznikly opakovanými odpaly letecké a dělostřelecké munice, až měly místy průměr 3 až 10 m a hloubku ke 4 m.
Největší koncentraci nevybuchlé dělostřelecké munice obsahovala trhací jáma č. 14. Po neúspěšném ničení sovětské dělostřelecké munice ráže 152 mm armádními ženisty v první polovině roku 1946 zbylo ve stranách jámy při dně devět celých tříštivotrhavých a protipancéřových granátů a pět torz, které přišly explozí o balistické čepice. Protipancéřové střely byly používány v samohybných dělech ISU-152 a SU-152, který vznikly usazením kanonu ML-20 do hranaté pancéřové nástavby na podvozku tanků KV a IS. K likvidaci německé obrněné techniky stačil i tříštivotrhavý granát o hmotnosti 46 kg, který ničil cíl svou kinetickou energií. Protipancéřové granáty byly opatřeny dnovým zapalovačem, který byl iniciován při dopadu na cíl a násobil rázovou vlnu pro penetraci obrněného cíle. Nevýhodou byla kadence cca 4 rány za minutu a obtížná manipulace dělené munice, výhodou byl naopak dostřel.
Torzo bylo do sbírky Vojenského historického ústavu Praha získáno v roce 2024 od Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i.