DUNCKER, Carl von. Feldmarschall Erzherzog Albrecht.

Biografie významných vojevůdců vždy tvořily důležitou část vojenské historiografie, zvláště pokud se jednalo o vojevůdce z panovnických rodů. V případě rakouské historiografie věnované devatenáctému století můžeme zaznamenat několik příkladů takovýchto biografií věnovaných úspěšným generálům ze slezské větve Habsbursko-Lotrinského rodu. Na prvním místě mezi nimi figuruje samozřejmě zakladatel této rodové linie, polní maršál Karel Ludvík arcivévoda Rakousko-Těšínský, přemožitel Napoleona v bitvě u Aspern, z jeho potomků se vojenské slávy dočkal viceadmirál arcivévoda Friedrich, který velel rakouskému námořnictvu během výpravy do Sýrie roku 1840, a v neposlední řadě také polní maršál arcivévoda Albrecht, úspěšný vrchní velitel rakouské „italské“ armády v roce 1866.

Arcivévoda Albrecht Rakousko-Těšínský se narodil 3. srpna 1817 jako nejstarší syn slavného polního maršála arcivévody Karla Ludvíka, zakladatele slezské větve panovnického rodu. Šel v otcových šlépějích a rozhodl se pro vojenskou kariéru, ke které mu jeho otec mohl poskytnout to nejlepší vzdělání a průpravu. Jakožto příslušník vládnoucí dynastie byl již ve svých třinácti letech jmenován plukovníkem c. a k. vojska, skutečnou vojenskou dráhu ale zahájil až roku 1837, kdy nastoupil jako druhý plukovník k pěšímu pluku č. 13. V hodnostech postupoval rychle, roku 1840 byl povýšen na generálmajora, o tři roky později na polního podmaršálka a roku 1845 jej jmenovali velícím generálem v Rakousích a v Salcbursku.

Po vypuknutí revoluce v březnu 1848 byl připraven zasáhnout ve Vídni s armádou, k čemuž ale nedošlo. Jakožto konzervativec byl převelen k Radeckého armádě do Itálie, kde mohl předvést svoji energii a statečnost například v bitvě u Santa Lucie. Následujícího roku obdržel velení divize v d’Aspreho sboru a vyznamenal se v bitvách u Mortary a u Novary, za což obdržel rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie, nejvyšší rakouské vojenské vyznamenání. Roku 1850 byl povýšen na generála jezdectva a mezi lety 1851 a 1860 zastával post velícího generála v Uhrách. Do války roku 1859 nezasáhl, neboť plnil důležité diplomatické poslání v Berlíně. Od roku 1863 se mohl pyšnit nejvyšší vojenskou hodností polního maršála.

Největší slávu si vydobyl ve válce roku 1866, kdy převzal velení rakouské „italské armády“, která čelila výrazně početnějším silám italského krále Viktora Emanuela II. Těm uštědřil 24. června těžkou porážku v bitvě u Custozy, která načas italskou armádu zcela ochromila a jemu přinesla velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie. Nicméně hlavní bojiště války se nacházelo v severních a ve východních Čechách a po porážce rakouské armády v bitvě u Hradce Králové 3. července se i část „italské“ armády musela přesouvat na severní bojiště, aby kryla Vídeň před postupem Prusů. Arcivévoda Albrecht převzal 10. července po polním zbrojmistru Benedekovi velení nad rakouskou „severní“ armádou a byl odhodlán pokračovat v boji. Císař František Josef I. se ale raději rozhodl rychle uzavřít mít. Albrechtovo vítězství nad Italy tak přišlo vniveč.

Arcivévoda Albrecht se po prohrané válce stal vůdčí osobností armádních reforem, stejně jako 60 let před ním jeho otec. Byl jmenován generálním inspektorem c. a k. branné moci a významně se podílel na její modernizaci. Z jeho pera také pochází nejedna vojensko-teoretická publikace či příručka. Nelze opomenout ani jeho činnost hospodářskou, neboť na svých državách v Uhrách, Slezsku i na Moravě patřil k velkým podporovatelům průmyslu. Zemřel napůl slepý 18. února 1895 v tyrolském Arcu (dnes ležící v italském Trentinu).

Prezentovaná publikace patří k oficiální rakouské historiografii, a proto má celkem pochopitelně oslavný charakter. Pevné desky jsou zdobeny zlaceným slepotiskovým erbem arcivévody Albrechta, text je pak doplněn četnými černobílými obrázky a mapkami, ale také barevnými akvarely Feliciana svobodného pána Myrbacha. Z frontispisu shlíží z kolorované rytiny portrét arcivévody Albrechta doplněný jeho autografem. Text samotný je zaměřený primárně na vojenské dějiny let 1848-1849 a 1866. Samostatné kapitoly jsou ale také věnovány jeho působení v Uhrách, činnosti ve funkci generálního inspektora c. a k. armády a jeho správě Těšínského vévodství.

Věříme, že i po více než sto letech od svého vydání si tato biografie najde své čtenáře, neboť přes jistou tendenčnost je dosud dobrým zdrojem informací k pohnutým dějinám 19. století.

 

Knihu si můžete přečíst on-line zde. (http://archive.org/details/feldmarschaller00duncgoog)

 

Citace:

DUNCKER, Carl von. Feldmarschall Erzherzog Albrecht. Wien; Prag: Tempsky, 1897. 330 s.