Dne 14. března 1954 zemřel na interní klinice Zemské fakultní nemocnice v Brně na infarkt generál justiční služby Bohuslav Ečer. Předešel tak svému chystanému zatčení a politickému procesu. Uzavřel se tím zcela výjimečný život nejznámějšího českého lovce nacistů, jehož si stručně připomeneme dnes prezentovanou knihou.
Bohuslav Ečer se narodil 31. července 1893 v Hranicích na Moravě do rodiny neúspěšného obchodníka, později zaměstnance drah. Chudé rodinné poměry jej politicky orientovaly doleva. Roku 1911 odmaturoval na kroměřížském gymnáziu a zapsal se na vídeňskou univerzitu ke studiu práv, přitom se angažoval v sociální demokracii a jako dopisovatel pro listy Hlas lidu a Českoslovanská Morava. Školu byl však nucen přerušit roku 1915, kdy musel za trest narukovat do rakousko-uherské armády, v jejíchž řadách strávil první světovou válku a byl vážně raněn. Do nové republiky se vrátil roku 1918 a v následujících letech dokončil na Karlově univerzitě studia práv. Praktikoval u kroměřížského okresního a následně u brněnského zemského soudu, poté si založil vlastní praxi. Když se roku 1921 od sociální demokracie odtrhlo její levé křídlo a vznikla KSČ, stal se jejím členem. Od roku 1925 se ale stavěl proti příliš prosovětskému vedení, a proto byl z komunistické strany roku 1929 vyloučen. Vrátil se tedy do sociální demokracie a ve 30. letech aktivně vystupoval proti šíření nacismu. Byl členem Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, roku 1938 agitoval ve prospěch brannosti národa a v kritických zářijových dnech byl pozván do Velké Británie, kde měl osm přednášek vysvětlujících události v ČSR a burcoval proti politice appeasementu. Podruhé se ve snaze přesvědčit britské politiky vydal do Velké Británie po podpisu Mnichovské dohody.
Po okupaci Československa se o Bohuslava Ečera začalo zajímat gestapo. Ečer se krátce zapojil do domácího odboje, ale počátkem dubna 1939 se i s rodinou odebral do exilu v Jugoslávii. Na radu Edvarda Beneše se pak v létě přesunul do Francie, kde jej zastihl začátek druhé světové války. Začal pracovat pro list Československý boj a byl při založení Československého národního výboru, který začal pracovat jako československá exilová vláda. Při Čs. národním výboru pak z jeho iniciativy vzniklo mezinárodněprávní oddělení, které si vytyčilo za cíl shromažďovat materiály právní povahy pro budoucí mírovou konferenci o nelegitimitě Mnichovské dohody a o nacistických válečných zločinech. Po bitvě o Francii se Bohuslavu Ečerovi podařilo dostat se do Marseille, kde i nadále fungoval čs. konzulát, pro nějž začal pracovat. V červnu 1941 se přesunul do Nice, kde sídlil Ústav pro studium mezinárodního práva, na němž pak získal diplom z mezinárodního práva a jiných mezinárodních věd. Když hrozilo připojení Nice k Itálii, odešel počátkem září 1942 přes Španělsko a Portugalsko do Velké Británie. Tam po setkání s presidentem Benešem nastoupil na exilové čs. ministerstvo spravedlnosti k ministru Jaroslavu Stránskému a také se stal čs. zástupcem v Londýnském mezinárodním shromáždění (London International Assembly), které mělo připravovat koncepci poválečného potrestání válečných zločinů. Jeho právní kariéra pak pokračovala tím, že byl od září 1943 jmenován reprezentantem ČSR v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů.
Bohuslav Ečer se pak do dějin mezinárodního práva i dějin vojenství zapsal řadou svých podnětů, které jsou mnohdy platné dodnes. Na jeho popud byly organizace NSDAP, SS, SA a gestapo prohlášeny za organizace zločinecké, stejně jako byla jeho myšlenkou trestní odpovědnost hlav států Osy za trpění nebo nařízení páchání válečných zločinů. Také zavedení termínů zločin proti míru (tedy přípravy, rozpoutání a vedení útočné války) a zločin proti lidskosti/humanitě (tedy zločiny z nenávisti proti skupině osob ve formě vraždy, vyhlazování, mučení atd.) do mezinárodního trestního práva patřilo k nezpochybnitelným přínosům Bohuslava Ečera. V neposlední řadě se po celou dobu zasazoval o poválečné mezinárodní odsouzení válečných zločinců, což vedlo k ustanovení nové právní disciplíny mezinárodního trestního práva a ve svých důsledcích ke zformování mezinárodního soudního dvora v Haagu, který působí dodnes. Není tedy překvapivé, že se Bohuslav Ečer stal po válce vedoucím čs. delegace u Norimberského soudu a k tomuto vysoce prestižnímu angažmá mu byla dokonce propůjčena hodnost generála justiční služby čs. armády. Sám se také aktivně podílel na pátrání a stíhání válečných zločinců. Podařilo se mu najít v americkém zajetí K. H. Franka a zajistit jeho vydání do Československa.
Po skončení Norimberského procesu se Bohuslav Ečer stal jedním z 15 soudců mezinárodního trestního soudu v Haagu a také pedagogem na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde roku 1948 získal akademický titul profesora. O dva roky později ale byla po mnoha politických čistkách právnická fakulta MU zrušena a prof. Ečer odešel do invalidního důchodu. V následujících letech se dostal do hledáčku StB a měl se stát obětí jednoho z politických procesů, čemuž ale zabránila jeho předčasná smrt. StB jej přišla zatknout den po jeho úmrtí a persekucemi pak byla postižena „jen“ jeho rodina.
Dnes prezentovaná kniha je jednou z netypických prací Bohuslava Ečera. Jak podnázev napovídá, jedná se o reportážní pásmo Edvarda Cenka, brněnského spisovatele a redaktora, který jej sestavil ze vzpomínek Bohuslava Ečera primárně na období druhé světové války. Publikace, která vyšla 1946, je rozdělena na dvě části – první pojmenovaná Jsem stíhán pokrývá období 1938-1942, druhá nazvaná Stíhám pak periodu 1943-1946. Populárně pojatý text je doplněný řadou černobílých fotografií či faksimilií dobových dokumentů. Chronologicky končí obsah pražským soudem s K. H. Frankem, pátráním po Heinrichu Jöckelovi a zřízením čs. pátrací a vyšetřovací služby v Německu. Norimberský soud v knize popsán není, tomu Bohuslav Ečer věnoval samostatnou stejnojmennou publikaci.
S ohledem na skutečnost, že právě uplynulo 70 let od úmrtí Bohuslava Ečera, a tedy uplynula ochranná doba jeho autorských práv, objeví se následně jeho práce volně dostupné on-line na Digitální studovně MO ČR.
EČER, Bohuslav. Jak jsem je stíhal : reportážní pásmo Edvarda Cenka. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1946. 258 s.