Dokumentární film „Člověk neumírá žízní“ představuje ve filmografii Václava Hapla (1928–1982) vrcholné umělecké dílo, které dokončil krátce před svým odchodem ze Studia ČAF v roce 1970. Přestože film vznikl v armádním filmovém studiu a byl financován z rozpočtu správy bojové přípravy, nebyl určen ani pro vnitřní potřebu armády, ani pro vojenskou propagandu.
Oproti klasickým účelovým filmům je dokumentární film „Člověk neumírá žízní“ mnohovrstevnatou kritikou moderní západní civilizace a dopadu jejích vlivů na lidskou psychiku. Hapl v tomto filmu poprvé plně rozvinul žánr filmového eseje, ke kterému dospěl po dvaceti letech práce na krátkých dokumentárních, výcvikových a příležitostně i hraných filmech. Filmový esej mu umožnil spojovat přesnost vědeckého poznatku a pedagogickou názornost, kterou si osvojil během práce na vojenských odborných tématech, a bohatost umělecké metafory a výrazových prostředků, s nimiž měl zkušenosti z filmů jako „Nejhezčí řeka“ (1964) nebo „Concerto grosso“ (1965). Zároveň v tomto filmu využil svoje zkušenosti s filmovými triky, s jejichž pomocí simuloval subjektivní vnímání světa lidmi s psychickou nemocí nebo pod vlivem drog.
„Člověk neumírá žízní“ vznikal totiž souběžně s vědeckým filmem „Experiment“ (1970) o možném použití halucinogenních látek pro vojenské účely, a proto také do filmu „Člověk neumírá žízní“ zakomponoval režisér inscenované záběry z pokusů s halucinogenními látkami (diethylamid kyseliny lysergové). Film „Člověk neumírá žízní“ byl prvním dílem zamýšlené esejistické pentalogie, z níž nakonec Václav Hapl dokončil jen další dva filmy: „Cena vítězství“ (1972) a „Slunce“ (1973).
Výrobce: Studio ČAF, 1970
Tvůrci: scénář a režie Václav Hapl
Technické údaje k filmové kopii: 35 mm, barevná, zvuková, 640 metrů (22 minut)
Kopie filmu byla do sbírek VHÚ získána v roce 2008 převodem z Agentury vojenských informací a služeb.