Protiokupační zápal, který semkl národy ČSSR po okupaci země v srpnu 1968, začal z československé společnosti s ubíhajícím časem a uskutečněnými politickými ústupky vyprchávat. Sebeupálení Jana Palacha dne 16. ledna 1969 (zemřel o tři dny později 19. ledna) bylo protestem proti smiřování se s nastalou situací a šířícími se konformními postoji.
Záznam z Palachova pohřbu (25. ledna 1969) si režisér armádního filmového studia Ivan Balaďa vybral jako základ obrazové složky svého experimentálního krátkého filmu „Les“. Záběry davů lidí loučících se se zesnulým v centru Prahy kombinoval režisér se zvukovou složkou, pro níž spolu se scenáristou Luborem Dohnalem a dirigentem Štěpánem Koníčkem napsali oratorium na motivy povídek Maxima Gorkého. Palachův tragický čin, který měl vyburcovat lid upadající do letargie, staví tak autoři do paralely s příběhem Danka, který chtěl vyvést svůj lid z lesa a přitom se rovněž sebeobětoval, aniž však lid jeho čin dokázal docenit. Povýšení záznamu konkrétní události na úroveň mnohovýznamového poselství vedlo normalizační cenzurní komisi k závěru, že jde o „jeden z nejškodlivějších dokumentů“ natočených v období 1968–1969 v armádním filmovém studiu. Do roku 1989 zůstal film „Les“ zavřený v trezoru. Od úmrtí Jana Palacha uplynulo 50 let.
Výrobce: Studio ČAF, 1969
Tvůrci: kamera: Ivan Vojnár, Juraj Šajmovič, Ivan Koudelka, Karel Hložek, střih Alois Fišárek, hudba: Štěpán Koníček, režie: Ivan Balaďa
Technické údaje k filmové kopii: 35 mm, III. kombinovaná kopie, černobílá, 349 metrů (13 minut)
Kopie filmu byla do sbírky Vojenského historického ústavu získána převodem v roce 2008.