GUSTAV II. ADOLF. Schwedisches Kriegs-Recht, oder Artickuls-Brieff

Vojenské právo raného novověku bylo v naší rubrice představeno již exemplářem holandského vojenského práva z roku 1632 (viz zde ). Z téže doby pochází také kniha s názvem Schwedisches Kriegs-Recht, která nás seznamuje s právy a povinnostmi vojáků v armádě švédského krále Gustava II. Adolfa (1594–1632). Německá verze tohoto řádu vyšla v letech 1632–1647 alespoň desetkrát, což svědčí o velkém zájmu o daný spis. Ten s největší pravděpodobností souvisel s nedávným zapojením Švédska do třicetileté války a s projevováním změn, které armáda Gustava II. Adolfa vnesla do starší holandské vojenské reformy.

Na samotný rok 1632 připadá pět vydání představovaného titulu, ke kterým došlo např. v Norimberku, Heilbrunnu nebo Míšni. Poté byl spis vydán ještě v letech 1636, 1639, 1643, 1644 a 1647. Knihovna Vojenského historického ústavu Praha vlastní jedno míšeňské vydání z roku 1632.

Řád obsahuje 112 článků, které jsou rozdělené do dvaceti čtyř tematických oddílů. Za nimi následuje soupis nařízení švédského válečného práva, který je rozdělen do šesti oddílů. Řád je tedy poměrně detailní. Sankce za nedodržení daných předpisů neuvádí vždy, ale pouze v některých případech. Pokud ovšem zmíněny jsou, jedná se ve většině případů o trest smrti. Mezi další – méně přísné – můžeme počítat vězení o chlebu a vodě, sezení na oslu nebo jiné tělesné tresty.

Zaměříme-li se na pasáže související s životem vojáků ve vojenských táborech a na tažení, je v knize uvedena např. povinnost podílet se na opevňovacích pracích, zastávat táborové hlídky nebo zdržovat se na tažení u své jednotky. Pouze nemocní vojáci měli právo setrvávat u trénu, tedy u nebojové části vojska. Přísně bývala trestána komunikace s nepřítelem bez vědomí velitelů a pochopitelně také zběhnutí z armády. Švédští vojáci měli dále zakázáno nosit typické barvy nepřítele – příslušníků habsburských vojsk – pro něž byla obvyklou barvou červená. Častým problémem vojáků v polních táborech, městských kvartýrech i pevnostech byly rvačky, které byly mnohdy přísně trestány.

Vojáci měli zakázáno znásilňovat ženy, a to v přátelské i nepřátelské zemi. Přítomnost poběhlic v táboře byla řádem sice zakazována, ovšem s přihlédnutím k dobovým ego-dokumentům a dalším pramenům ji nemůžeme vyloučit, ale spíše potvrdit. Na tomto místě bychom také měli připomenout, že vojenské řády období třicetileté války byly plukovníky považovány spíše za doporučení, než za obecně platné a závazné předpisy, a řídili se jimi při posuzování vojenských prohřešků pouze s ohledem na vlastní uvážení.

Soubor švédského vojenského práva Schwedisches Kriegs-Recht nesloužil primárně jako reprezentativní kniha, ale spíše jako zdroj praktických informací. Tomu odpovídá jeho poměrně malý formát 18x14,5 cm a strohá výzdoba. Spis není ilustrovaný, pouze na titulním listě můžeme vidět drobný portrét švédského krále Gustava II. Adolfa. Exemplář uložený v knihovně Vojenského historického ústavu Praha byl svázán do konvolutu s dvěma dalšími dobovými vojenskými příručkami. Jimi byla jezdecká příručka italského vojevůdce Ludovica Melziho (1567–1617) a příručka pro pozemní i námořní boj od Adama Junghanse (činný 1589).

Kniha dnešnímu badateli přiblíží vojenské právo doby třicetileté války, které bylo vzhledem k četným vydáním v německojazyčném prostoru ve své době čtenářsky oblíbené, ačkoliv (nebo možná právě proto, že) obsahovalo některá švédská specifika.

Knihu si můžete online přečíst zde.

Citace:

GUSTAV II. ADOLF. Schwedisches Kriegs-Recht, oder Artickuls-Brieff. Meyntz: Hermann Meres, 1632. 48 s.