Helikón z Vojenské konzervatoře v Roudnici nad Labem
Helikón je považován za dechový žesťový hudební nástroj, který spadá do kategorie tzv. aerofonů, kdy zvuk těchto nástrojů vzniká rozechvěním sloupce vzduchu prostřednictvím výdechu hráče. Děje se tak pomocí zvláštní násadky zvané kotlíkový nátrubek. Po stránce tónového využití se jedná o basový instrument.
Helikón se vyvinul z nejhlouběji znějícího žesťového nástroje tuby, kterou v roce 1835 sestrojil berlínský nástrojář Johann Gottfried Moritz (1777-1840). Rozdíl mezi oběma nástroji je především ve tvaru, kdy trubice helikónu je oválně stočena takovým způsobem, aby byl hráč schopen vzniklým otvorem prostrčit hlavu a trubice mu mohla spočinout na rameni. Důvodem této úpravy byl požadavek pohodlného a snazšího nošení poměrně těžkého nástroje při pochodech. Netradiční ohnutí trubice dalo nástroji i své jméno. Slovo helikón pochází z řeckého helikon, tj. vinoucí se. Blízkým příbuzným helikónu je suzafon, používaný zejména na severoamerickém kontinentě.
Prezentovaný exponát, produkt tradiční královéhradecké firmy V. F. Červený & synové, která se výrobou žesťových nástrojů věnuje od roku 1842, představuje novodobý helikón v F ladění, k jehož výrobě bylo použito tenkostěnného válcovaného mosazného plechu. Těleso nástroje se skládá z kuželovitě se rozšiřující trubice, která je několikanásobně stočena do kruhově oválného tvaru. Vývodová část trubice je zakončena výraznou kalichovou ozvučnicí. Nástroj je dále vybaven soustavou nastavitelných přípojek a systémem čtyř otočných (zákružkových) ventilů, jejichž mechanika výrazně navyšuje možný tónový rozsah.
Vyfotografovaný exponát byl původně majetkem dnes již zrušené Vojenské konzervatoře v Roudnici nad Labem. Do sbírek Vojenského historického ústavu Praha se dostal převodem ze Základny neopravovaného materiálu v Brně v roce 2009.