KOVAŘÍK, Jiří. Trafalgar: anatomie námořní bitvy

Zatímco v naší historiografii, stejně jako ve francouzské či ruské, je spojena třetí koaliční válka roku 1805 především s bitvou u Slavkova, v historiografii britské je přece jen známější námořní bitva u Trafalgaru, v níž 21. října 1805 triumfoval admirál Horatio Nelson nad francouzsko-španělskou flotilou, byť za cenu ztráty vlastního života. Připomeňme si proto stručně tuto významnou událost, která se ale na našem bojišti v rámci stejného konfliktu nijak neprojevila.

Britsko-francouzská válka začala již na jaře roku 1803 a v následujících dvou letech se rozšířila do třetí koaliční války přistoupením Švédska, Ruska, Rakouska a Neapolska do protifrancouzské koalice a Bavorska a Württemberska mezi spojence Francie. Císař Francouzů Napoleon I. soustředil svoji armádu u Boulogne-sur-Mer na pobřeží Lamanšského průlivu k připravované invazi do Británie. K jejímu uskutečnění (pokud byla vůbec zamýšlena vážně) bylo ale třeba získat námořní převahu nad Velkou Británií, což byl pro francouzské námořnictvo oslabené revolučními lety poněkud tvrdý oříšek.

V prvé řadě bylo francouzské loďstvo rozptýleno po různých přístavech, blokovaných britskými silami. Pro získání převahy na moři musely lodě vyplout z domovských přístavů, uniknout britským blokádním eskadrám, někde se setkat a soustředit a následně vyplout do Lamanšského průlivu a pravděpodobně svést vítěznou bitvu s britským Královským námořnictvem. V celém tomto procesu figurovala řada neznámých a proměnlivých veličin, počasím počínaje a válečnou štěstěnou konče. V neprospěch Francouzů hovořily také větší zkušenosti britských námořníků i námořních důstojníků a lepší technický stav lodí.

Začátek operace připadl nakonec na 30. března 1805, kdy se francouzskému viceadmirálu Pierru-Charlesi Villeneuveovi podařilo vyvést na moře svoji středomořskou eskadru, uniknout pozornosti admirála Nelsona, proplout Gibraltarskou úžinou a zamířit do Západní Indie, tedy do Karibiku. V polovině května dorazili Francouzi do Fort-de-France na Martiniku, kde pak očekávali připlutí posil. Připojila se k nim však pouze španělská eskadra admirála Federica Graviny, protože velitel francouzské eskadry z Brestu, viceadmirál Honoré Ganteaume, neměl tolik štěstí jako Villeneuve a nepronikl britskou blokádou. Během marného čekání dobyl Villeneuve Brity držený opevněný ostrůvek Diamond Rock a začátkem června obdržel rozkaz měsíc napadat britské kolonie a poté se vrátit do Evropy, vyprostit z Brestu Ganteaumeovu eskadru a zamířit do Lamanšského průlivu. Dne 7. června zajal několik britských lodí, přičemž od zajatců zjistil, že Nelsonovo loďstvo před několika dny dorazilo na Barbados, a proto se rozhodl uspíšit návrat do Evropy.

Se štěstím francouzsko-španělské loďstvo uniklo Nelsonovi, který je sice stíhal, ale neodhadl správný kurs. Více štěstí měl britský viceadmirál Calder, jehož eskadra zachytila Villeneuva u mysu Finisterre na španělském pobřeží, kde došlo 22. července 1805 k menší bitvě. Španělé, kteří nesl hlavní tíhu boje, přitom přišli o dvě zajaté řadové lodě, jinak se však za vítěze označily obě strany, neboť bojiště opustili Britové a Villeneuve je druhý den neúspěšně stíhal. Britský velitel byl posléze odsouzen za to, že na druhý den nepokračoval v boji. Spojenecká flotila se s ohledem na nedostatek vody a značné množství nemocných rozhodla nepokračovat k Brestu a zakotvila ve španělském Vigu. Následně podle nových instrukcí vyplula na španělský přístav Ferrol, vyprostila tam blokované francouzské a španělské lodě, pokračovala 13. srpna na Rochefort a poté měla zamířit k Brestu.

S rochefortskou eskadrou, jež dostala protichůdné instrukce, se Villeneuve minul a s ohledem na špatný technický stav lodí se rozhodl otočit ke Cádizu, což bylo v souladu s původními Napoleonovými instrukcemi, které mu tento postup při obtížích povolovaly. Dva dny předtím ale Napoleon zformuloval instrukce nové, které admirála nabádaly k rychlému vyplutí do Lamanšského průlivu a k Brestu a vybízely ho k agresivnějšímu přístupu vůči nepříteli. Villeneuve tyto dispozice dostal se značným zpožděním až v Cádizu.

Napoleon do 22. srpna pobízel námořnictvo k akci (což fakticky nebylo možné, neboť ani neměl představu, kde která eskadra momentálně je) a od 23. srpna začal svoji armádu chystat k pochodu do Německa proti Rakušanům. Symbolicky to stvrdil 29. srpna přejmenováním dosavadní „Armády pobřeží oceánu“ (přichystané k invazi do Anglie) na „Velkou armádu“. Následující den pak nechal zazimovat invazní loďstvo.

Francouzsko-španělské kombinované loďstvo dosáhlo Cádizu 19. srpna a od 22. srpna bylo v přístavu opět zablokováno britskými loděmi. Mezitím se do Anglie vrátil i admirál Nelson, když předtím předal velení nad svou flotilou. Znovu se na moře vypravil až v polovině září a 28. září převzal velení nad loďstvem blokujícím Cádiz. Tentýž den obdržel Villeneuve rozkaz vyplout s „kombinovanou flotilou“ na moře, proniknout do Středomoří, spojit se s eskadrou v Cartageně a zamířit do Neapolska, kde měl vylodit vojáky k posílení tamního francouzského vojska a pak napadat britské lodě. Z Cádizu vyplul 19. října 1805 s vědomím, že se bude muset nejprve utkat s Nelsonovým loďstvem.

K tomu skutečně došlo poblíž mysu Trafalgar o dva dny později. Kombinované loďstvo mělo k dispozici 33 řadových lodí a 7 fregat, zatímco Nelson vedl na bojiště jen 27 řadových lodí a 6 fregat. Britský admirál zahájil bitvu netradičně agresivním manévrem, když jeho lodě zamířily ve dvou liniích čelně proti boku francouzsko-španělské linie a vystavily se tak plné boční palbě nepřítele. Cílem bylo co nejrychleji zkrátit vzdálenost, přejít na boj zblízka a po abordáži napadnout francouzské a španělské lodi v boji muže proti muži. Soustředily se na nepřátelskou střední a zadní eskadru, čímž si zajistily lokální převahu a získaly čas, než se přední eskadra nepřítele otočí a bude moci zasáhnout do akce.

Boj propukl v poledne a při útoku na francouzsko-španělskou sestavu byla čelní Nelsonova vlajková HMS Victory vystavena 40 minut palbě čtyř francouzských lodí. V 12.45, kdy proťala nepřátelskou linii, soustředila Victory svoji palbu na Villeneuvevu vlajkovou loď Bucentaure, mohutnou salvou ji připravila o stěžně a kartáčovou palbou pobila či zranila téměř polovinu posádky. Bitva se poté rychle rozpadla na individuální souboje jednotlivých lodí, které bojovaly zblízka s velkou brutalitou. Sám admirál Nelson padl zasažený kulí z muškety francouzského ostrostřelce. Villeneuve byl i se svojí zmrzačenou lodí, která byla po ztrátě stěžňů nepohyblivá, vzat do zajetí a španělský admirál Gravina, raněný kartáčovou střelou do levé paže, během odpoledne vyvedl 11 plavbyschopných spojeneckých lodí z boje a stáhl se s nimi zpět do Cádizu. Na následky zranění pak zemřel 9. května 1806.

Bitva skončila triumfem Britů, kteří přišli jen o 458 padlých a 1 208 raněných, zatímco „kombinované loďstvo“ ztratilo téměř 4 400 mužů, nepočítaje v to více než 2 500 raněných a 7–8 tisíc zajatých. Britové zničili jednu řadovou loď a 17 řadových lodí padlo do jejich rukou. Nejslavnější námořní bitva napoleonských válek znamenala v dlouhodobém horizontu omezení velkých francouzských válečných operací, strategicky ale neměla na průběh třetí koaliční války prakticky žádný dopad. Zůstala přesto podobně legendární jako rozhodující bitva tohoto konfliktu, vybojovaná 2. prosince 1805 u Slavkova.

Prezentovaná kniha formátu A5 je vázaná v pevných deskách a představuje jednu z nejlepších prací českého historika Jiřího Kovaříka. Jde o publikaci určenou širší veřejnosti a s ohledem na svůj populárně naučný charakter neobsahuje ani poznámkový aparát, ani rejstříky. Čtenář v ní ale najde solidní bibliografii a značné množství citací z dobových pramenů a korespondence. Jde jednoznačně o nejlepší a nejpodrobnější české zpracování problematiky bitvy u Trafalgaru v kontextu ostatních námořních operací třetí koaliční války.

Citace:

KOVAŘÍK, Jiří. Trafalgar : anatomie námořní bitvy. Militaria, 26. svazek. Praha: Elka Press, 2008. ISBN 978-80-87057-05-6.

Zdeněk Munzar