MAUDE, F. N. The Ulm Campaign 1805

Třetí koaliční válka roku 1805 je v našich zemích tradičně spojována primárně s bitvou u Slavkova. Není divu, neboť šlo o největší vítězství císaře Francouzů Napoleona I. Bonaparta. Slavkov takto prezentoval i on sám ve svých pamětech, které byly ale psány retrospektivně s větším časovým odstupem, a z pochopitelných důvodů v nich byl dán větší prostor sebeprezentaci. Ve stínu této slavné bitvy stojí veškeré další vojenské operace roku 1805, o událostech na vedlejších bojištích ani nemluvě.

Napoleonovo ulmské tažení, které předcházelo velkému finále války na Moravě, se přitom stalo v západní historiografii poměrně často rozebíraným tématem a proslulý „ulmský“ manévr se nejen dostal do vojenských učebnic, ale také inspiroval německý Schlieffenův plán z roku 1905. Jeho tvůrcem byl polní maršál Alfred von Schlieffen, náčelník generálního štábu, a podle něj, byť v Helmuthem von Moltkem mladším pozměněné podobě, postupovala německá armáda roku 1914 do Francie.

Válka třetí koalice začala fakticky již 18. května 1803, kdy Velká Británie vyhlásila válku Francii. V prosinci 1804 ke spojenectví s Británií přistoupilo Švédsko, následovalo na jaře 1805 Rusko, počátkem srpna se přidalo Rakousko a začátkem září Neapolsko. Francii naopak koncem léta 1805 podpořilo Bavorko a Württembersko. Francouzská armáda byla koncentrována u Boulogne-sur-Mer na pobřeží Lamanšského průlivu kvůli plánované invazi do Británie (ať již bylo reálné ji realizovat či nikoliv).

Počátkem září 1805 se již schylovalo k ostré konfrontaci mezi mocnostmi. Rakušané předpokládali, že hlavním bojištěm se stejně jako v předchozích dvou koaličních válkách proti Francii stane severní Itálie, a proto soustředili svoji hlavní armádu vedenou generalissimem arcivévodou Karlem Rakousko-Těšínským právě tam. Německo mělo být jen vedlejším bojištěm a tomu odpovídalo i vyčlenění slabších sil, vedených nominálně mladým a nezkušeným arcivévodou Ferdinandem d’Este, reálně ale jeho náčelníkem štábu polním podmaršálem Karlem Mackem svobodným pánem z Lieberichu. Podpořit je na tomto bojišti měla ruská armáda generála pěchoty Michaila Illarionoviče Kutuzova.

Dne 9. září 1805 vpadla rakouská armáda do Bavorska ve snaze eliminovat případné spojení bavorské a francouzské armády. Bavoři ustoupili k Würzburgu, kde očekávali příchod Francouzů. Podmaršál Mack zatím své síly soustředil u Ulmu. Předpokládal francouzský útok ze západu, zajistil průchody skrze Schwarzwald a čekal na příchod Rusů. Napoleon ale reagoval bleskově a jeho armáda již 24. září překročila Rýn. Jeho síly koordinovaně zaútočily na vedlejších bojištích. Zároveň vyslal jezdectvo pod vedením svého švagra Joachima Murata do Schwarzwaldu, aby ujistil Rakušany, že bude postupovat tudy. Sám vyrazil 1. října za Velkou armádou (Grande Armée) táhnoucí o něco severněji, protože chtěl pozice Rakušanů obejít a odříznout je od jejich týlu, zásobování i posil. Při tomto postupu prošly francouzské jednotky pruským Ansbachem, což vyvolalo protesty Berlína.

Dne 7. října francouzské síly dobyly Donauwörth a odřízly sbor polního podmaršála Kienmayera od Mackových sil v Ulmu. Mack si nebezpečí uvědomil a rozhodl se vytáhnout z Ulmu na Günzburg, kam ale směřoval i francouzský Neyův sbor. Předvoj Rakušanů tvořily jen slabé síly, které byly 8. října zaskočeny úderem Francouzů u Wertingenu. Když jim pak další francouzské jednotky odřízly ústupovou cestu, skončila většina Rakušanů v zajetí. Následující den se Mackovy síly střetly neúspěšně u Günzburgu s Neyem a musely se stáhnout zpět k Ulmu, přičemž většinu přechodů přes Dunaj ovládli Francouzi. Další útok Rakušanů přišel 11. října u obcí Haslach a Jungingen (dnes součást Ulmu). Narazil jen na Dupontovu divizi Neyova sboru, pokračujícího na jižní břeh Dunaje. Mack se ale přes svoji početní převahu pro odhodlaný odpor Francouzů nedokázal prosadit a nakonec musel s těžkými ztrátami opět ustoupit zpět do Ulmu.

Poté si Napoleon uvědomil, že hlavní rakouské síly zůstávají v Ulmu a koncentroval část svých jednotek opět na severním břehu řeky s tím, že ovládal všechny mosty na jih. V rakouském štábu zavládla demoralizace a rozklad, a dokonce arcivévoda Ferdinand se postavil proti Mackovu velení. Poslední pokus o prolomení nepřátelských pozic učinil Mack 14. října 1805, když předchozí den vyslal Reischův sbor k útoku na Elchingen a tamní most. Ten ale narazil na sbor maršála Neye, který se již dokázal vrátit na severní břeh Dunaje. Bitva tentokráte početně vyrovnaných sil skončila dalším rakouským neúspěchem, těžkými ztrátami a ústupem do Ulmu. Spolu s Reischovým sborem vyrazil z Ulmu také Werneckův sbor s cílem probít se skrz nepřítele, ale ve dnech 16.–19. října ho stihlo několik porážek a nakonec musel kapitulovat. Jen necelým 2000 jezdců a dělostřelců se spolu s arcivévodou Ferdinandem a generály Schwarzenbergem a Kolowratem-Krakovským podařilo uniknout a probít se do Čech. Zbývající rakouské síly zůstaly odříznuty v Ulmu, kde podmaršál Mack podepsal 17. října kapitulaci. Platnosti měla nabýt 25. října, nedostane-li se mu do té doby pomoci zvenčí. Tuto lhůtu nakonec sám zkrátil o pět dní a 20. října složil zbraně.

Ulmské tažení skončilo pro Francouze naprostým vítězstvím, jejich Velká armáda (počty nasazených mužů variují mezi asi 165 a 235 tisíci) během několika týdnů odřízla a v sérii střetů porazila a zajala téměř kompletní rakouskou „německou“ armádu o síle asi 75 000 mužů. Z nich skončilo postupně více než 60 000 v zajetí a jen malému počtu se podařilo uniknout (včetně arcivévody Ferdinanda a Kienmayera).

Prezentovaná kniha pochází z pera plukovníka Frederica Natusche Mauda (1854–1933), absolventa britské vojenské akademie ve Woolwichi a důstojníka ženijního vojska, který proslul hlavně jako spoluautor knihy The Great War of 189- : a forecast. Vedle tohoto pozoruhodného díla, jehož hlavním autorem byl viceadmirál Colomb a které předpovídalo vypuknutí celosvětové války, byl plukovník Maude také autorem dalších odborných prací s tematikou napoleonských válek, z nichž jmenujme alespoň The Leipzig campaign, 1813 a The Jena campaign, 1806. Kniha sama začíná popisem a rozborem armád obou protivníků a politických vlivů, působících na vojenské operace. Následuje podrobné vylíčení postupu Velké armády od Boulogne k Rýnu a od Rýna k Dunaji. Poté se zaměřuje na klíčové období od 3., respektive 6. října do bitvy u Elchingenu nejprve z pohledu Rakušanů a pak ze strany Francouzů. Poslední kapitola před závěrem se věnuje finální fázi bojů až do kapitulace u Ulmu.

Kniha formátu 12 × 19 cm v pevné plátěné vazbě vyšla v edici Special campaign series jako svazek č. 12. Je vybavena poznámkovým aparátem a podrobným obsahem, který umožňuje solidní orientaci v textu. Na zadním přídeští se nachází kapsa se složenými plánky tažení.

Citace:

MAUDE, F[rederic]. N[atusch]. The Ulm Campaign 1805. Special campaign series, no. 12. London: George Allen & company, 1912. xxxii, 264 s.

Dostupné také ZDE

Zdeněk Munzar