Merkwürdige Geschichte des Fürsten Franz Rakoczi und der durch die ungrischen Mißvergnügten erregten Unruhen und Kriege

Dne 8. dubna 1735 zemřel maďarský národní hrdina, sedmihradský kníže a „vládnoucí kníže uherský“ František II. Rákóczi, obávaný vůdce posledního kuruckého povstání proti habsburské vládě z let 1703–1711. Ačkoliv skončilo neúspěchem, Rákóczimu přineslo mezi Maďary věhlas přesahující jeho předchůdce a dodnes také nese jeho jméno – Rákócziho povstání či Rákócziho válka za nezávislost.

František II. Rákóczi se narodil 27. března 1676 v slovenské Borše jako syn významného uherského šlechtice a sedmihradského knížete Františka I. Rákócziho a Heleny Zrínské z poslední generace významného chorvatského rodu Zrínských. Otec mu zemřel již v červenci 1676 a matka Helena se v roce 1682 znovu provdala, a to za vůdce protihabsburského povstání Imricha Tökölyho, do jehož povstání se také aktivně zapojila. Porážka a Helenina internace v klášteře ve Vídni ovlivnily Františkovo dětství a výchovu, jíž se ujali nejprve jindřichohradečtí, posléze pražští jezuité. Teprve po dosažení plnoletosti mu byly vráceny majetky, císař mu udělil titul říšského knížete a povolil sňatek.

I přes jezuitskou výchovu v něm však vřela krev uherských povstalců – nejen jeho matka, ale i otec se podílel na jiném z protihabsburských povstání, byť taktéž neúspěšným. Nespokojenosti mladého Rákócziho s habsburskou politikou v Uhrách využili francouzští agenti Ludvíka XIV., kteří Františka II. již v roce 1701 kontaktovali a nabídli mu finanční podporu pro organizaci dalšího povstání. Tato jednání však byla odhalena a Rákóczi byl za plánování spiknutí habsburským nepřítelem uvězněn a hrozil mu nejvyšší trest. S pomocí podplacených stráží se mu podařilo utéct, ale byl nucen hledat azyl v Polsku.

Do Uher se vrátil v roce 1703, aby se zde postavil do čela vypuknuvší rebelie. Ta se rychle šířila a měnila v rozsáhlé protihabsburské povstání díky finanční podpoře z Francie a zvláště díky skutečnosti, že na druhé straně Evropy již probíhala válka o španělské dědictví, v níž byla aktuálně nasazena většina habsburských vojsk. O tom, jak Rákócziho povstání zasáhlo naše země, jsme již podrobně psali zde.

V roce 1704 byl František II. Rákóczi sedmihradskými stavy provolán sedmihradským knížetem, 1705 byl na uherském sněmu zvolen hlavou uherské stavovské konfederace a na dalším sněmu v roce 1707 prosadil sesazení Habsburků z uherského trůnu a obnovu nezávislosti Uher. Následně uzavřel uhersko-ruské spojenectví a s podporou cara Petra I. Velikého měl zasednout na polsko-litevský královský trůn po Stanislavu I. Leszczyńském. Kolo štěstěny se však začalo obracet na nepříznivou stranu.

Rákócziho spojenec – Francie – sklidil ve válce o španělské dědictví vojenské neúspěchy a po porážce u bavorského Höchstädtu padly naděje na spojení uherských a francouzských vojenských sil. Izolované uherské povstání se začalo potýkat s nedostatkem financí a pozice sedmihradského knížete slábla. Dne 3. srpna 1708 byl poražen v bitvě u Trenčína , po níž se řada povstalců přidala na habsburskou stranu, a Rákóczi opět hledal útočiště v Polsku, kde se snažil vyjednat podporu Rusů. Dříve než se mu podařilo čehokoliv dosáhnout, však uherští povstalci ukončili boje a 1. května 1711 podepsali tzv. Szatmárský mír, který uzavřel sérii protihabsburských (tzv. kuruckých) stavovských povstání.

Sám vůdce povstání odmítl amnestii a zůstal v exilu v Polsku a od roku 1713 ve Francii, kde sepsal své paměti. O tři roky později přijal pozvání tureckého sultána, který Rákóczimu nabídl spolupráci při novém tažení proti Rakousku, z něhož nakonec sešlo. Zklamaný kníže přesto v Turecku zůstal, a to až do své smrti 8. dubna 1735. Jeho ostatky, uložené nejprve v Cařihradu, byly roku 1906 převezeny na Slovensko a pohřbeny v košické katedrále, čímž bylo symbolicky završeno budování kultu Rákócziho osobnosti jakožto maďarského národního hrdiny.

Prezentovaná kniha je německy psané pojednání o životě a válkách Františka II. Rákócziho vydané v Berlíně a Postupimi na konci 18. století. Kromě samotného životopisu sedmihradského knížete přináší také výklad o dění v Uhrách na přelomu 17. a 18. století. V duchu barokní historiografie v textu nechybí ani znění řady dokumentů od mírových smluv přes Rákócziho dopisy až po jeho poslední vůli. Podle rukopisného přípisku na titulním listu byla kniha pravděpodobně ve vlastnictví Imreho Sachera (1890–1944), člena úspěšné židovské obchodnické rodiny z Lučence (Losonc). Imre údajně shromáždil vynikající uměleckou sbírku, která byla v roce 1944 zabavena a rozprodána v aukci.

Citace:

Merkwürdige Geschichte des Fürsten Franz Rakoczi und der durch die ungrischen Mißvergnügten erregten Unruhen und Kriege. [S.l.]: [s.n.], 1795. 246 s.

Dostupné také z: https://archive.org/details/bub_gb_fegBAAAAMAAJ/mode/2up

Kristýna Jakl Ansorgová