Na přelomu let 1943 a 1944 dokončoval konstruktér Lavočkin se svým kolektivem nový prototyp značený L-120 (původně I-120). Vycházel z osvědčeného a úspěšného letounu La-5FN, přičemž jej ještě zdokonalil (zlepšil aerodynamiku, křídla měla nové celokovové nosníky apod.). Po zkouškách prototypů se stroje pod označením La-7 začaly ve větším množství dostávat k bojovým formacím ve druhé polovině roku 1944. Hned od počátku se ukázaly jejich vynikající vlastnosti, které předčily ve všech směrech německé stroje. Jejich rychlost byla 665 km/h (prototypy dosahovaly rychlosti až 680 km/h ve 3 kilometrech), kterou získávaly díky výkonným čtyřdobým zážehovým motorům AŠ-82FN. Jejich dolet byl 990 km a dostup 10 500 m. Stroje byly vyzbrojeny třemi nesymetricky uloženými kanony ŠVAK (letouny vyráběné v Moskvě měly pouze dva kanony).
Tato letadla se stala důležitými i pro československé poválečné letectvo, kdy tvořila pod označením S-97 valnou většinu výzbroje našich stíhacích jednotek (na poslední fotografii).