Německá ochranná maska pro koně, tzv. Bauerova

Vlhká maska z papírové tkaniny s koženou lemovkou a dvěma kovovými destičkami. Se stále častějším užíváním dělostřelectva při plynových útocích během 1. světové války se terčem otravných látek stávala také zvířata, která se pohybovala většinou několik kilometrů za frontou. Mezi ta nejvíce používaná patřili přirozeně koně, kteří sloužili převážně jako tažná síla. Z počátečních primitivních prostředků, které vznikaly k jejich ochraně, jako byly mokré houně, které byly koním omotávány kolem hlavy, se vyvinuly ochranné masky pro koně. Při jejich konstrukci však museli autoři brát na zřetel určité zvláštnosti dané odlišnostmi v dýchání lidí a koní, jako je rozdílná dechová kapacita a mnohem větší spotřeba vzduchu. Také rezistence koní k otravným látkám je různá a často se liší od rezistence člověka. Důležité pro samotnou konstrukci ochranných pomůcek bylo to, že koně dýchají převážně nozdrami, což vedlo ke vzniku masek, které chránily pouze je. Německé snahy o konstrukci masky pro koně se původně ubíraly směrem k masce, která by chránila celou hlavu. Pro problémy s nasazováním a upevňováním těchto masek nakonec Němci přešli na britský typ, který se nasazoval pouze na nozdry. Výsledkem jejich práce byla Bauerova maska. Nasazovala se na horní pysk koně. Horní část se přivazovala k čelence ohlávky, utažením šňůry se stáhla kožená lemovka k nosnímu hřbetu a uvnitř tlamy k tvrdému patru. Kovové destičky v masce zabraňovaly prokousání masky koněm. Vak z papírové tkaniny byl napuštěn roztokem uhličitanu draselného (5%) a urotropinu (20%). Maska se uchovávala v hermeticky uzavřené krabici, aby impregnace nevyschla. V poli se impregnace obnovovala postříkáním masky roztokem. Nevýhodou této masky, stejně jako většiny ostatních, bylo, že kůň musel zůstat v klidu nebo s minimální zátěží. Jakmile ho fyzická zátěž nebo stres přinutily k zvláště namáhavým výkonům, začal kůň dýchat tlamou. V podmínkách dělostřeleckého útoku byla taková snaha často marná. Navíc se koním musely chránit i nohy, neboť při průchodu zamořeným terénem, kde ještě nedošlo k rozkladu otravných látek, zejména yperitu, docházelo k jejich poranění. Přesto však nedošlo během války k takovým ztrátám koní, aby si jejich ochrana vynutila komplexnější řešení, například zavedením ochranné masky s filtrem.

Maska byla získána do sbírek Památníku odboje ve 20. letech 20. století.