Německá pistole Mann W.T. Modell 1921

V průběhu první poloviny 20. století, zejména pak v prvních dvou jeho dekádách, vznikla na území Německa řada konstrukcí samonabíjecích zbraní, jejichž technická řešení převýšila invenci konstruktérů v řadě jiných zemí té doby. Neúprosným sítem času, jež poměřuje životaschopnost a perspektivnost lidské invence nejen v oboru zbrojní výroby, prošlo poměrně málo konstrukcí. To však nic neubírá na skutečnosti, že i zapomenuté zbraně mohou nést perspektivní konstrukční prvky, využité mnohem později.

Německý konstruktér Fritz Mann založil v roce 1896 v Suhlu-Neundorfu závod na výrobu přesných strojů, zbraní a nástrojů s názvem Fritz Mann Feinmaschinen- Waffen- und Werkzeugsfabrik. V rodinném podniku pracoval také jeho bratr Otto, jenž se také podílel na konstrukci samonabíjecích pistolí. Zbraně ovšem nebyly primárním a jediným produktem firmy: v závodě vznikaly dvoutaktní motory, okružní pily či lyžařská vázání. Existenci firmy ukončila v roce 1938 její likvidace.

V roce 1920 zkonstruovali bratři Mannové kapesní samonabíjecí pistoli s tvarovým řešením, vymykajícím se obvyklému pojetí. Atypický tvar těla, tvořený v zadní části rádiusem o velkém poloměru, není tím, čím by odpuzovala či přitahovala pozornost. Klasický jednočinný mechanismus s přímoběžným úderníkem nebyl také v té době ničím neobvyklým. Krátká hlaveň spojená s tělem pomocí jednoho ozubu v přední části, takže ji bylo možné snadnou při částečně staženém závěru snadno vyjmout, zvláštní zřetel jistě nevyvolávala.

Bratři Mannové však přišli s něčím novým: zařízení k brždění pohybu závěru u samonabíjecích zbraní s pevnou hlavní, jak zněl název patentu č. 334 098, uděleného 4. března 1920 na jméno majitele firmy Fritze Manna. Jednoduché řešení spočívalo v radiální drážce, vystružené v nábojové komoře. Při výstřelu tlak plynů působících na vnitřní stěny nábojnice roztáhl stěny do radiální drážky, takže při otevírání závěru v důsledku impulzu prachových plynů docházelo k rekalibraci nábojnice na původní průměr, respektive na průměr daný rozměry nábojové komory.

Pro zbraně v ráži 6,35 mm Browning s poměrně nízkými tlaky v hlavni při výstřelu a malým výkonem střely nemělo podobné řešení zvláštní význam; hmotnost závěrového mechanismu při délce hlavně 44 mm podobné řešení nevyžadovala. Úskalí principu zpožděného otevírání závěru pomocí rekalibrace nábojnice, jinak velmi lákavého pro konstrukce zařízené na náboje s vyšším výkonem, spočívá v proměnnosti kluzného tření, jež je závislé na vlastnostech materiálu nábojnice a míry lubrikace nábojů.

Pistole bratří Mannů dostala označení Mann W. T. (Westen Taschen – kapsa u vesty) a byla vyráběna ve dvou modelech, odlišených označením Modell 1920 a 1921, jež se vzájemně lišily především materiálem střenek. Starší model vyráběla firma se střenkami z hliníkové slitiny, novější je měl z černé tvrzené gumy. Mezi další originální prvky této dnes již málo známé, leč sběratelsky zajímavé pistole, patřil výstražník, signalizující přítomnost náboje v nábojové komoře, jehož rameno pak vyčnívalo z otvoru za manuální pojistkou. Atypicky řešený byl záchyt zásobníku, jehož stiskátko vyčnívalo z přední stěny poměrně subtilní rukojeti. Neúmyslnému vypuštění zásobníku při úchopu bránila tuhá pružina záchytu.

Výroba pistolí Mann W. T. trvala pravděpodobně pouze do roku 1923, počet vyrobených kusů je v rozporu s dochovanými vyššími výrobními čísly odhadován na 20 000 pistolí.

Exemplář druhého modelu s výrobním číslem 24005-21 získalo muzeum v roce 1950 převodem z Ministerstva národní bezpečnosti (MNB) – Kriminální ústředny Praha.

Ráž: 6,35 mm Browning

Celková délka: 104,5 mm

Výška: 70,4 mm

Šířka: 19 mm

Délka záměrné: 101 mm

Délka hlavně: 44 mm

Kapacita zásobníku: 6 nábojů

Hmotnost pistole s prázdným zásobníkem: 236 g