Dne 22. listopadu 1942 dokončily sovětské jednotky obklíčení německých vojsk u Stalingradu. V pověstném kotli zůstalo téměř tři sta tisíc vojáků, o jejichž zásobování se Luftwaffe pokusila vzduchem. Jedním z dopravních prostředků materiálu byl i padákový kontejner pro smíšený náklad (Mischlastbehälter 1 000 kg), určený pro dodání většího množství zásob předsunutým nebo obklíčeným jednotkám.
Pro bezpečnost letadla provádějícího shoz bylo možné jej odhodit až do rychlosti 300 km/h s minimální výškou letu 200 m nad terénem. Kontejner byl v podstatě válcové těleso z lehkého kovu a tvrzeného papíru o průměru 660 mm a délce 3 174 mm, které neslo kromě nákladu i velký padák, jenž zajišťoval jeho bezpečné zbrždění a měkký dopad. Oba konce kontejneru měly aerodynamické odnímatelné kryty, z nichž čelní, kryjící náklad, obsahoval vlnovcový tlumič pádu a koncový uzavíral schránku s padákem. Po odhozu ze závěsníku letounu se pomocí lanka spustil mechanicko-barometrický časovací spínač, který zajišťoval v závislosti na rychlosti a výšce letu vypuštění padáku, tak aby nedošlo k jeho zachycení letadlem a zároveň aby nebyl poškozen náklad prudkým dopadem na zem.
Do nákladové části z tvrzeného papíru bylo možné složit až 720 kg užitečné zátěže, jako bylo střelivo, léky, potraviny apod. Na šedivě nastříkaném tělese kontejneru byly bíle uvedeny informace o mezních parametrech shozu a způsobu jak se dostat k nákladu. Německé tajné služby dokonce uvažovaly o využití velice podobného zařízení pro transport až tří osob a jejich vybavení do zázemí nepřítele. To by mělo tu výhodu, že celé komando by bylo schopné akce již těsně po dopadu a zamezilo by se rozptýlení výsadku během výskoku. Takový desant by nebyl asi nic příjemného pro osoby trpící klaustrofobií, nemluvě o možnosti selhání padákového systému.
Do muzejních sbírek se tento exponát dostal již 31. května 1943 a to do Heeresmusea Prag, kde byl zapsán jako přírůstek z Říše. Je zajímavé, že Němci předali do muzea tento zřejmě nepoužitý kontejner celkem krátce po stalingradské katastrofě, tedy v době, kdy se ještě dalo předpokládat jeho intenzivní nasazení. Po válce byl převeden do sbírek Vojenského historického muzea VHÚ a příležitostně vystavován.