První útočný ruční granát zavedený do výzbroje německé armády po 1. světové válce byl ruční granát s násadou vzor 24 (Stielhandgranate 24). Vycházel z osvědčeného prvoválečného vzoru 17. Skládal se z válcovitého pouzdra vylisovaného z tenkého plechu. Pouzdro obsahovalo trhavinu a bylo nasazeno na krátké dřevěné násadě. Středem násady vedla dutina, kterou procházela trhací šňůra ukončená porcelánovou kuličkou. Šňůra byla připojena k třecímu zapalovači s dobou hoření 4 - 5 sekund.
K vojákům se dostávaly granáty ve stavu, kdy nemohly být ihned bojově použity, tzn. bez rozbušky. Připraven k bojovému použití byl granát teprve po odšroubování hlavice a vložení rozbušky do speciálního místa v zapalovači vyčnívajícího z horního kování rukojeti. Kulička trhací šňůry byla v lůžku vyfrézovaném v konci násady držena plechovým víčkem opatřeným závitem.
Celková délka granátu činila 37 cm. Při odrážení hromadných ruských útoků v průběhu bojů 2. světové války na východní frontě vyvstala nutnost zvýšit střepinový účinek granátu. To se dosáhlo tím, že bylo na granát nasazováno zesilovací pouzdro vyráběné zprvu z hladké roury o síle stěny 1,5 mm, později speciální fragmentovaný překryt. Tento typ granátu se také zkoušel ve dvacátých a třicátých letech v Československu, kde se používal pod názvem "Útočný násadkový granát".
Vojenský historický ústav získal tento kus po skončení druhé světové války.